Lichožrouti

Takhle se budou určitě vyptávat a pan Vavřinec bude mít sto chutí odpovědět: Slečna ne, ale lichožrout. Jmenuje se Hihlík.
… Hihlík totiž ze svého pokojíku špehoval, co jeho kamarád Egon dělá, a kam se chystá. 
…Okouzleně procházel řadou ponožek a četl si v nich. Všechny byly značkové a z té nejlepší česané bavlny. 
Takové pan Li-Ku u nás na rohu určitě neprodává, říkal si Hihlík. A jak by Egonovi slušely!
To už komorní orchestr naladil a pan Vavřinec spustil sólo. Hrál tak hluboko a táhle, že i lichožrout podlehl dojetí a na chvíli pokušení odolal. 
Jenže při recitaci básně, která se také velmi táhla, Hihlík svému pokušení už neodolal. 
Zakoukal se do jedné černé ponožky protkané stříbrnými nitkami. Nabízela se mu jako na talíři. 
Její majitel si na ten slavnostní pohřeb obul zbrusu nové lakýrky. To nebylo rozumné. 
Nejdřív jen poposedával, tiše sykal bolestí, ale když ho ty střevíce nepřestávaly tlačit, povolil jim tkaničky – a nakonec se nenápadně pod lavicí vyzul. 
Hihlík si vybral levou. Dokázal ji sloupnout z nohy jedním tahem, jako slupku z banánu. 
Pozůstalému zůstala jen jedna ponožka, ale nic nenamítal, protože o tom zatím
nevěděl.