Myši patří do nebe, ale jenom na skok

Lišák byl čím dál blíž. Šupito už cítila na hřbetě jeho horký dech a v běhu otočila hlavu, 
aby zjistila, jaký jí zbývá náskok. A to byla chyba. 
Zakopla o zátku od piva, kterou tu kdosi pohodil, udělala kotrmelec a kutálela se přímo k okraji příkrého srázu… 
Pak už jen padala, padala, padala….   
„Jsem už mrtvá, nebo ještě živá?“ zašeptala Šupito s očima pevně zavřenýma hrůzou…
Vtom za sebou Šupito zaslechla tenký hlásek. 
„To jsem ráda, že tě zase vidím, Šupito!“ Ohlédla se a uviděla sestřenici Žerebrouky. 
V lese se povídalo, že umrzla krátce před koncem zimy, když se vypravila do vsi, aby sehnala něco k snědku.
Teď stála kousek od Šupito a vypadala živěji než kdy jindy. 
„Co tu děláš“ podivila se Šupito.“Čekáme se strýčkem na tebe, abychom ti ukázali cestu.“
Strýček Šmajda, taky překvapivě živý a čilý, přešlapoval nedaleko Žerebrouky. 
„Chcete mi ukázat cestu? 
A kam?“ nechápala Šupito. 
„Na jedno místo, kde se ti bude moc líbit. 
„Na jaké místo?“ 
„Někdo mu říká nebe, někdo zase jinak – na jménu nezáleží,“ odpověděl strýček Šmajda. 
„Důležitější je, že se tam dostane každá správná myš, když umře.