Pohádky pro dobrodruhy- Jak se ztratil bumerang

Nejmíň polovina Austrálie je zarostlá křovím. Říká se mu buš. V buši skáčou ušatá zvířata s kapsou na břiše a těm se říká klokani. 
A jedné klokaní mamince se v buši narodil synek, který se jmenoval Ňufík. Hned jak se Ňufík narodil, strčila si ho máma do kapsy. 
Takovou kapsu má každá klokaní maminka na břiše a nosí v ní peněženku, kapesník a hlavně malé Ňufíky. ...

Na druhé straně Austrálie zatím máma klokanice pořád koukala, jestli nepoletí ještě nějaké rohlíky, a Ňufík řádil. 
Našel pár skořápek, zvonek od jízdního kola a čepici a naházel to všechno mamince do kapsy. 
Ta kapsa už vypadala jako balon nebo jako nápovědní budka v divadle, ale máma pořád koukala do nebe. 
A najednou, co to? 
Něco zasvištělo, prsklo, vzdychlo – a těsně před Ňufíkem přistál barevný vyřezávaný bumerang, zářil jako hvězda a unaveně oddychoval. 
„Jé ty si jsi hezkej,“ zaradoval se Ňufík, ale bumerang byl tak uštvaný, že mu vůbec neodpověděl, funěl, kašlal, oddychoval, a lehce se z něj kouřilo.
Ňufíkovi se moc líbil. A tak ho zvednul a šup s ním do kapsy! A bylo to. 
„Ňufíku,“ okřikla ho máma, která přestala koukat, kde co lítá, protože ji zase rozbolelo břicho,“hned to vrať! Není to naše!“ 
Ale Ňufík namítal, že neví, kam by ten překrásný barevný dřevěný rohlík měl vrátit, když přiletěl z nebe. 
To byla pravda, a tak máma jenom mávla packou a přemýšlela, proč ji to břicho tak bolí, jestli třeba něco nesnědla.