Deprese v psychosociálním kontextu

Anorexie.

ccc

debik s kterým jsem zdilela byt

Démoni

Dodnes není přesně diagnostikováno. Nutno podotknout, že spíše než o depresi se jednáo panickou poruchu.

hodně věcí...v dospívání mi teprve pořádně začalo docházet, co se odehrálo v minulosti v mojí rodině - sebevražda rodiče, špatné dětství atd. Spouštěčem byl drsný, zdlouhavý a vyčerpávající rozchod s první přítelkyní

hormonální změny v pubertě

interrupce

kamaradi

Laktační psychóza, u další smrt rodinného příslušníka a smrt přítele

manžel měl problémy s alkholem, byl agresivní, bil mě, měla jsem z něj strach....

matka mi to nepřímo dávala za vinu

můj vzhled

Myslím, že jsem se tak prostě narodila. Můj mozek nevnímá věci tak, jak by měl.

nadměrná psych. i fyz. zátěž

nadměrný stres ze školy

Napadá mě mnoho faktorů, např. šikana, problémy v rodině. Nevěřím, že existoval jeden konkrétní spouštěč.

Napětí ve škole

narození mrtvé dcerky

ne zrovna ideální vztahy v rodině

nebyl

Nelecene psycicke problemy, autoritativni vychova, panicka uzkostna porucha, psychosomaticke obtize - caste prujmy

nemoc manžela

Nepamatuji se.

Nepříjemnosti s přáteli a ve škole.

Netusim, ale u vetsiny lidi (alespon co jsem potkala) je to jaksi zahadne bezduvodne.

neúspech v škole

nevím

Nevím

Nevím

nevím

nic

Nic

nic

Nic

nic

Nízké sebevědomí, šikana ve škole, ztrapňování učitelem před celou třídou

odcizení manželky po narození druhého dítěte

Odstěhování z domova, rakovina u matky, soužití s ne-blízkou Alzheimerickou nepohyblivou babičkou, ukončení SŠ, nepřijetí na VŠ, vztah s o dvacet let starším uprchlíkem ze Sarajeva - bylo toho prostě ten rok moc. Navíc bych i sázela na genetickou dispozici.

Okolní svět, moji vrstevníci, ale i média apod.

pomluvy,výsměch,..

Poporodní hormonální nerovnováha

Poprvé poporodni období,pozdeji ztrata zaměstnání,problémy ve vztahu,ale nekdy přichází zcela bez spouštěčů

Povaha,rodinne vztah.problemy

Problémy v rodině a problém se sebou

Problémy v rodině a ve škole.

přerušení těhotenství v 6. měsíci ze zdr. důvodů (genetická vývojová vada dítěte).

Přestal jsem kouřit, to asi byl nejmasivnější spouštěč (pak už to bylo trvalé, před tím si nejsem zcela jist, jak se to vyvíjelo).

příliš komplikovaná životní situace

rodina

rodinná anamnéza a nepříznivé rodinné prostředí

Rodinná situace.

Rodinné problémy rodičů.

Rozchod s pritelem byl posledni

Rozchod s prvním partnerem možná, ale spíše to bylo tisíc maličkostí, které se na sebe nabalovaly.

rozchod s přítelem v době maturity

Rozvod

rozvod, posttraumatická stresová porucha

Samota

samovolný potrat

složité vztahy nejen v rodině

smrt bratra

Smrt domácího mazlíčka

Smrt manžela doma

smrtelná autonehoda kamarádky

smutek,pocit samoty

spouštěčem?

stav po těžkém úrazu

stres

Stres

Stres po navratu do zamestnani po materske, bossing od nadrizene

Stres v práci, nevlídný přístup ze strany šéfa.

Stres ve škole, pocit že nejsem pro nic dobrá

Stres, otec alkoholik, autoimunitní onemocnění, léky, šikana ze strany učitele

stres, úzkosti, panické záchvaty

synovy drogy

šikana

šikana v dětství, zdravotní problémy, problémy v rodině

šikana ze strany spolužáků, dlouhodobé onemocnění

šikana, neshody s rodiči

Šikana, nesplňování nároků rodičů

šikana, osamění

šikana, pocit neporozumění ze strany rodiny

Šikana, rozvod a odstěhování rodičů, zůstala jsem bydlet sama.

Škola

škola všechny me přestavy krasy a dalši nenavist ostatnich

špatné vztahy v rodině, zaměstnání a škola dohromady, agresivní partner

Špatný otec (alkoholismus a gamblerství)

Špatný výběr školy.

To, že jsem neměla přátele, a citově nedostupní rodiče.

úmrtí otce

úmrtí v rodině

Úzkost, ztráta v rodině.

Už od dětství jsem byla přecitlivělý melancholik, takže období, kdy mi bylo zle, nesnášela jsem svůj život a chtěla umřít mám snad odjakživa... první opravdu delší deprese přišla v období, kdy jsem šla na střední školu, takže spouštěčem byl asi stres - noví lidé, prostředí, dlouhé dojíždění, málo volného času a spánku, navíc podzim (to mívám deprese nejčastěji).

Vážný úraz

Viz výše.

vysoušeč vlasů

Vztah

Vztahy v rodině, má velká citlivost.

změna bydliště, změna školy

Změna režimu

Změna ročního období, nedařilo se v životě, pocit opuštění.

zneužití

Žárlivost na sourozence. V "současné době" nespokojenost s životem a mým okolím.

Život

Životní vyhoření a beznaděj.

Nešťastné lásky a stres v práci.

-

-

Alkohol umocňoval úzkostné stavy. Již 6 let jsem abstinent.

Alkohol, únava, nepochopení že strany rodiny.

asi nepochopeni ostatnich

asi žádné další

ccc

dědičné, dětství...apod

dědičnost

dědičnost, vyhoření v zaměstnání

Démoni

Dle mého,trauma,které si ovšem nepamatuji. Následná šikana bratra a spolužáků.

Dlouhodobejsi neuspechy, ma citlivost

dlouhodobý pobyt v nemocnici, nesoběstačnost, bolesti

finance a alkoholismus v rodině, opakovaný samovolný potrat, ztráta zaměstnání

genetika

introvertní povaha

introvertní povaha s negativními výhledy na život

Introverze,neschopnost o svych pocitech mluvit, říct si o pomoc, pocit "sama v davu",

malé sebevědomí, nedostatek přátel, nedostatek financí, pocit méněcennosti

Matka trpí bipolární poruchou a také má depresi.

Na ,,vznik"? To se nedá říct, měla jsem k tomu sklony od raného dětství.

nadváha v důsledku nemoci, nízké sebevědomí, ztráta přátel, rozpadající se vztahy

ne

Nedostatek peněz, šikana, posměch spolužáku, náhlé ztloustnutí.

Nedostatek sebedůvěry, málo zkušeností v oboru.

Nedůvěra nejbližších, zklamání z první lásky

Nejspíš moje přirozeně spíše pesimistická povaha.

nejspíše nešťastné dětství - týrání fyzické i psychické, šikana ve škole

nemoc syna

nemožnost se svěřit, situaci nějak řešit, nepochopení a přehlížení rodiny, takže jako dítě bez opory v rodině akorát s nadávkami za zhoršený prospěch a k tomu obecně introvertnější vyjadřování bez kamarádů

Neshody mezi rodiči, problémy s financemi

neshody se sousedy

Nesoulad se sestrou a matkou mého přítele. Nemožnost studovat vysokou školu (finanční problémy). Upřednostňování mé sestry rodiči...

nespokojenost v práci, nefungující partnerský vztah

Netuším

nev9m

nevím

Nevím

nevím

Nevim, mozna vlivy v tehotenstvi me matky.

Nevím.

Nevím. Možná je to v rodině, můj otec chodí k psychologovi.

Nevim..viz predesla odpoved.

nevyhovující partnerství

nevyhovující rodinné prostředí

nezájem ze strany partnera

Nezpůsobila mi žádnou nemoc.

nic

Nic

Nic mě nenapadá.

Nikdy jsem na tom psychicky dobře nebyla, neustále se všeho a všude bojím, jsem paranoidní a mívám histerické záchvaty, které byli vždy mé rodině k smíchu, což mi moc nepomohlo.

Nulová pomoc partnera při péči o novorozence i kojence, nevyhovující bytová situace, tchyně na zabití.

Okolí,prostředí školy

Perfekcionismus,introvert,melancjolicka povaha,nejistota

podrážděnost, nespavost, náladovost

Práce

Pracovní vytížení otce

Psychické vyčerpání

Psychický nátlak okolí jak ve škole tak doma.

Rodina, citova zraneni, noc, autority, psycosomaticke bolesti a krece

Rodinné a školní prostředí

rodinné problémy, nejistá budoucnost

rodinné vzťahy

rodinné vztahy, "přátelé"

Sebepoškozování

Sex

Smrt manžela a onemocnění syna

smrt milovaného muže

smrt otce,samota

sociální izolace kvůli dlouhodobým nemocem, vážné akné

spolužáci se vysmívali a pořád mi tu danou událost připomínali

Strach z existence

stres

stres, pocit prázdnoty,

Syndrom maniodepresivní poruchy.

Šikana

šikana ve škole, vlastně i doma, nikdy mi nikdo neřekl, že j i na mě něco dobrého

Šikanování mladším bratrem.

škola

škola, celková životní situace

Škola, přátelé

škola, určité životní události v minulosti

Škola, vztahy, vzhled

Školní prostředí.

Špatná rodinná, zdravotní a finanční situace.

špatné navazování vztahů s ostatními a také nadváha, kvůli které jsem musela snášet různé urážky včetně šikany (kopání, vyhrožování atd.)

špatné rodinné vztahy, nepochopení vrstevníků

Tlak zodpovednosti za deti

To, že jsem byla "obdařena" i dalšími nemocemi, které mi neustále ničí život a budou tak činit až do mé smrti.

to, že lidé jsou netvoři

Určitě i neveselé dětství- matčino holdování alkoholu, nezájem o nás děti a její věčné střídání partnerů

Uzavřenost, homosexualita, perfekcionismus.

Věk. Pracovní vytížení. Ale hlavně ta kuřácká abstinence.

Viz výše

Vše jsem si začala mnohem více brát osobně. Chtěla jsem být lepší, oblíbenější, ale nakonec to dopadlo naopak.

výčitky

vztah na dálku a stesk, nezaměstnanost, odloučení od přátel po střední škole, nátlak rodičů skrz práci, beznadějná situace - bez práce, bez peněz, láska daleko, přátelé daleko a celkově nestabilita života a nejistota

Vztahy s okolím, pohled okolí na mě, v podstatě "absence" mé puberty (v pubertě jsem musela svému bratrovi nahrazovat matku)...

Vztahy v rodině ( bydleli jsme u prarodičů/přestěhovali jsme se ) špatný spánek a dojíždění.( 4h denně )

zelenina, knihy, formičky

změny v chování blízkých, přílišný vliv tchánů

žádné

Žádné

žádné

-

- neví o ní - negativní: mívám časté výkyvy nálad, občas mne rozhodí i relativní drobnost

:D partnerka deprese spustila - dnes bych jí za to v podstatě mohl poděkovat, protože díky ní jsem se s nimi mohl vypořádat už tehdy. Bez ní by deprese pořád spala a kdo ví kdy by přišla...dnes jsem psychicky silný dostatečně na to, aby se deprese nevrátily...

byl jsem sam

Byla překvapena, protože si toho nevšimla.

bývalý i současný partner moji nemoc akceptovali, snažili se mi , dle svých schopností, pomoci

bývalý partner neuznával deprese jako skutečný problém - jedna z příčin jeho agrese, současný partner mě chápe a pomáhá mi

Byvaly partner o tom nevedel s ten soucasny me podporuje

ccc

Často se s partnerem hádám, mám pocit, že mi nerozumí. Poradil mi navštívit psychologa a začít konečně situaci řešit.

Depresy jako nemoc neuznává, vliv měla velký

Dobře

Dobře řekla bych. Téměř žádný nebo jen minimální.

Dřívější partneři k tomu přistupovali negativně, často mě označovali jen za příliš emocionální. Nynější přítel k tomu přistupuje kladně a snaží se mi pomáhat. Vliv na vztah je hlavně kvůli trpělivosti, kterou se mnou partner musí mít, jelikož bývám často náladová, mnohdy i podrážděná a chvílemi mám tendenci se izolovat od všeho, než mě můj stav přejde.

Je to démon :D

Jsem podruhé vdaná a manžel je skvělý. Když vidí, že propadnu depresi, ví že potřebuji být několik hodin sama a nemluvit. V tu chvíli zastane práci v domácnosti za mě i péči o malou dceru. Zkraje, než jsme se takto "zžili", byl nešťastný a nevěděl, jak reagovat. Teď to ví a je mi velkou oporou

kladně

Léta jsem se neléčila a tak mně manžel opustil. Když jsem se začala léčit,vrátil se a je mi oporou.

Mám málo sebevědomí.

Manžel o ničem netušil až do chvíle, kdy jsem se sesypala a přiznala se k několika pokusům o sebevraždu. Nevěděl, jak mi pomoci, byť by to udělal rád. Snažil se mi být oporou, ale bez domluvy s odborníkem to nemělo valný efekt.

Měla jsem od něj velkou podporu a pomoc. Nijak nás to neovlivnilo.

Muj mily zaujima k temto vecem "laskavou nevsimavost" coz mi vyhovuje vic nez predchozi vztah, kdy to dotycny chtel porad resit a posilal me na psychinu (ovsem s podtextem "jsi vadna")

Můj muž se mou začal chodit na počátku druhého zásadního propuknutí deprese. Zpočátku ho to poněkud zaskočilo a nezareagoval úplně nejempatičtěji, ale nakonec se mnou zvládl období skupinových i individuálních terapií, odkladu studia a kde co, mohu říci, že oporou mi byl mohutnou. Jsme spolu ujž 16 let.

Můj psychický vztah mi znemožňoal navázat jakýkoli vztah

Myslím, že ten je na tom ještě daleko hůř... Já jsem ten silnější kdo musí všechno snášet a řešit, ne on.

Naštěstí na partnerský vztah má jen velmi malý dopad.

Ne

ne

Nechci odpovídat

Nejsem v dlouhodobém vztahu.

Nejsem ve vztahu.

Nemám partnera

nemám partnera

nemám partnera

nemám partnera

Nemám partnera

nemám partnera

Nemám partnera, nyní mám naopak ještě menší sebevědomí okolo kluků jenom chodit

Nemám partnera.

Nemám partnerku

Nemám partnerku

nemam žadneho partnera

Neměl jsem v té době partnerský vztah.

Neměla jsem partnerský vztah.

neměla jsem tehdy partnera. Můj současný partner ví, že se deprese může objevit, řekla jsem mu to dřív, než jsme spolu začali chodit s tím, ať si dobře rozmyslí, jestli mě chce i tak :-)

nepostavil

Neudržela jsem si žádný ze vztahů. Proto se už teď o vztahy ani nepokouším. Partneři byli sice tolerantní, ale já měla pocit, že jim nemůžu dát to, co si zaslouží.

Neví o ní. Vliv má špatný, naštěstí mám úžasného partnera.

Neví o tom

nevím

Nezajímal se o můj stav. Za pár let jsme se rozvedli.

nic

nic se nekoná

nic takového nemám

Nijak

Nijak

nijak, nemám partnera

Nikdy jsem neměla dlouhodobý partnerský vztah.

Občas se snaží :)) Ale díky mým depresím (a i svým, především způsobených problémy v práci) vyhledal pomoc odborníka....

Okolí pomohlo

opustil mě

opustil mne

Partera nemám.

Partner bohuzel nemoc nepochopil, anu psychosomaticke obtize, vyslechl me, ale nebyl ke mne prilis soucitny. Casto me nutil do aktivit, ktere jsem nechtela absolvovat. Pry jsem si to delala sama... Stval me tim. Vztah vydrzel, asi diky mne.

Partner byl a je ten nejbližší člověk. Vždy při mě stál i v těch nejtěžších chvílích. Myslím si, že nás zatím veškeré problémy posílily

partner byl mou největší oporou a jen díky němu jsem deprese překonala, stál při mě a pomohl mi i když jsem na tom byla nejhůř, postavil se k tomu statečně a společně jsme to přemohli

Partner mě podporoval a snažil se mi situaci ulehčit, samotný však byl situací frustrován a naštván.

Partner mě vždy podržel. Vztah to neohrozilo, i přes deprese jsme spolu fungovali.

Partner to chápal a snažil se mi být oporou.

Partnerka mě podporuje a snaží se mi pomáhat, ačkoliv je pro ni mnohdy těžké mým problémům porozumět.

Partnerka mi velmi pomohla, podporovala mne. I když ji to velmi vysilovalo a občas to končilo hádkou, zvládla to, byla mi oporou a dodnes je. Vztah se tím upevnil a prohloubil

podporuje mě, pomáhá jak může

podpořil mě, utužilo nás to

Podrzel mne uplne uzasne, vzdycky rika, ze to zvladnem, ne "to zvladnes". Verim, ze diky partnerovi tady jeste porad jsem. Jinak bych to nejspis vzdala.

pomocí jak se dalo

prej jsem divná, je nepříjemný každý den, mám se jít léčit

první vztah kvůlitomu nevyšel, ale současný partner chápe, že je to nemoc a občas se prostě projeví

Psali jsme si dopisy, kde jsem mu popisovala jak se citím, byl mi neustále k dispozici a poskytoval mi dostatečné množství marihuany, která mi pomáhala zmírnit moje tehdejší potíže.

rozchod druhý partner je snáší a snaží se mi pomoci

rozvedli jsme se

Rozvod

s pochopením, ale bez podpory a změny vztahu ke mě

Snažil se mi pomoci

snažil se mi pomoci to překonat, stál při mě i v tom nejhorším

Snažil se mne podržet a pomocí. Staral se o dítě, když jsem odmítala opouštět byt a nebyla jsem schopná se starat o nic.

Špatný, partnerovi jsem to sice řekla ihned na začátku vztahu, ale nemyslím si, že by přesně věděl, co to obnáší. Když přijde horší období, je na mě spíše naštvaný, než aby se mi snažil pomoct.

Těžká zkouška vztahu. Brzy ho to vyčerpalo, ale začátku se snažil mě podpořit.

utekl

V každém vztahu, který jsem doposud měla, byla deprese problémem. Obvykle se objevuje po 6 měsících vztahu a moji partneři si se mnou v depresivních stavech nevědí rady - nejprve je bagatelizují, později přijmou mojí depresi jako reálný problém, který je ovšem můj, nikoliv jejich. Nevědí jak mi pomoci, jak se ke mně chovat a evidentně nemají potřebu si o mých problémech sami něco zjišťovat. Jsem přesvědčená, že opakující se deprese a nezájem partnerů o psychický život jsou hlavními problémy, které vedou k rozpadům mých vztahů.

v počátku nepochopení, pak se to zlepšilo

V zásadě žádný. Byl jsem považován za podrážděné ho mohou se bez dobře nálady.

Velice špatný. Nechápou to

většinou jsem chodila s idioty. mlj současný partner má s tímto své zkušenosti, proto mi dokáže být oporou stejně jako já jemu

Vliv na vztah ma deprese obrovsky, ale partner se me snazi chapat. Casto je ale pro nej slozite rozeznat, kdy se me mluvi deprese a kdy jsem to opravdu ja.

Vliv to má značný, partner mi nerozumí, snaží se mi svým způsobem pomoc, ale je frustrován, že to nemá žádné výsledky... Celkově se bojím, že se mi dlouhodobý vztah kvůli depresi rozpadne.

Vztah ukoncen

Z počátku tvrdil, že jsem přecitlivělá a nedá se se mnou vydržet. Po té, co mi odborník potvrdil, že se jedná o vážný stav, začal mě brát rovněž vážně a považoval si, že jsem začala svůj stav řešit.

Zasáhlo to náš vztah, ale zvládli jsme to.

zatím neví, jak na tom doopravdy jsem

Ze začátku se mě snažil podporovat i když nechápal, co se děje, později už se ke mě choval agresivně a nedokázal mi pomoci. Dnes už chápe a plně při mě stojí a kdykoliv se ve mě ,,něco" semele, snaží se mě nechat na pokoji a ochraňuje mě, jako můj hrdina.

Žádného partnera jsem za celou dobu neměla, ale myslím si, že právě toto onemocnění k tomu dost přispělo, že žádný vztah nebyl a není.

Žádného partnera nemám - žiji sama (nemám ani děti). Když jsem ho kdysi dávno měla, moje deprese ještě nebyla tak rozvinutá. A i kdyby byla, stejně by ho to nezajímalo. Měla jsem ho moc ráda - ale on mě bohužel ne. Přesto jsme spolu rok bydleli. Pak odešel...

žádný

žádný

žádný

žadný ted nemám

- neví o ní - nedokážu posoudit, neboť rodiče vždy protěžovali mého mladšího sourozence (co si přál, to vždy dostal - když jsem něco chtěla já, odpověď byla, že na to nejsou peníze)

Bylo jim to jedno.

ccc

celkem mi pomohla

Část rodiny se mi snažila pomoc, zbytek to nechápe a dávají standardní rady, které jsou spíše na škodu.

Děti se zachovaly skvěle, pomáhaly mi. Máme teď k sobě blíž.

Dobře

Dobře. Snaží se pomoci

Hůře ...

Chovají se ke mně pořád stejně (= hnusně)

I oni jsou na tom mnohem hůře než já, nebo je jim to jedno. Ale nemám jim to za zlé, vím, jak šatně na tom jsou.

Ignorace, musela jsem některé rodinné příslušníky na doporučení lékaře odstřihnout na několik týdnů.

Jak kteří. Někteří si myslí, že přeháním, vymýšlím, jsem líná, hysterická, nenormální apod., jiní mě chápou a snaží se povzbudit (těch je bohužel pomálu). Rozhodně neměla moc dobrý vliv.

jsou na mě hnusní, dávají mi kázání, jak se chovat, ztratila jsem zcela důvěru v blízké

Když byly děti malé, trochu to odnášely, přestože je vaření a pečení a vůbec domácnost moje velká radost, v době deprese jsem neměla sílu ani vařit ani uklízet.

mamka to chápala, zbytek rodiny mě odsuzovala, že si vše vymýšlím

Matka mě chtěla poslat na psychologii (z těchto lékařů mám hrůzu). Rozhodli se mi pomoc a tráví se mnou více času, abych se zabavila. Rodina měla obavy, hádali se i mezi sebou kvůli mým depresím.

Matka se snaží celý život pochopit a stojí při mě v dobrém i zlém. Nejstarší sestru potkávám velmi málo, ale máme relativně dobrý vztah, můj stav ovšem nechápe a myslí si, že si to dělám vše sama a dobrovolně (něco určitě ano, ale rozhodně ne vše) a s druhou starší sestrou nemáme žádný vztah, mnoho let jsme se nenáviděly, poté jsme naše vztahy ukončily a vyhýbáme se sobě. S otcem nejsem od 14 (rozvod rodičů) v kontaktu.

Moc se k tomu nevyjádřili, matka byla překvapená (nerada mluvím o svých pocitech). Jinak to berou celkem normálně, zvláště kvůli tomu, že depresí trpí i matka.

Moje matka mi našla kinezioložku. Dříve ale všem bylo jedno jak moc v depresi a na dně jsem byla.

Moje rodina ( tety, sestřenky, atd.) to nějak neřeší. Nemoc má ale takový vliv na vztahy, že se rodině vyhýbám, nikoho nepotřebuji vidět, nebo se nějak často setkávat. Uzavírám se....

Moje rodina (kromě manžela a dětí) mou nemoc neguje,prostě neexistuje. Je to dle jejich názoru můj výmysl.

Moji rodiče byly v podstatě spouštěčem depresí - alkoholismus a finanční tíseň - momentálně se s nimi nestýkám

Mojí rodinu (starší sestru a tatínka) to velmi zasáhlo. Zpočátku nechápali, proč depresi mám - to už maminka byla asi rok po smrti, takže teoreticky bych se z toho měla dostat... Ale nedostala. (Tenkrát se přidaly i problémy v práci a neopětovaná láska k nadřízenému). Později mě ale zbytek rodiny docela pomáhal (s výjimkou mé nejstarší sestry, která žila se svou rodinou v jiném městě a nechápala, proč mám deprese, když jsem svobodná a podle ní nemám žádné vážné starosti).

naprostá podpora

Ne

ne

negativně, přehlížením, děláním, že nic nevidí

Nechápají mě,mají s tím problém.Oddálila jsem se trochu od rodiny.

Nechápala a nechápe to.

Nechci odpovídat

Nekomunikace, hadky,nepochopeni situace...

nepřijali ji

Neřekla jsem.

Nesvěřuji se rodině.

neutrální postoj, nepochopení

nevěděla/neví o ní

Neví o ní.

neví o tom

Neví o tom

Neví o tom.

Neví to.

nevím

nic

nic

nic neví

Nijak

Nijak

Nijak zvlášť zásadní. Maminka už nežila, otec je hodně svůj a bratr daleko. Pokud měli starost, nijak výrazněji jsem to nezaznamenala, vztahy se nezměnily.

nikdo o tom nevěděl, svoje emoce a problémy si vždy řeším sám.

Nikdy jsem jim o tom neřekla.

normální

O nemoci ví pouze matka, která ji neřeší, dokud o tom mlčím. Žiji pouze s matkou a rozhodla jsem se o tom s dalšími členy rodiny nemluvit poté, co má sestra po incidentu, kdy žena propuštěná z léčebny někoho pobodala, něco v tomto smyslu: „Já nechápu, jak můžou ty psychicky nemocný a lidi na antidepresivech vůbec nechat volně pobíhat, dyť je to nebezpečný!“ Podotýkám, že sestra se dlouho chtěla věnovat speciální pedagogice, péči o mentálně či fyzicky postižené nebo něčemu v podobném duchu.

Občas vidím snahu mě pochopit, většinu času před tím však zavírají oči.

opustila mě

opustila mne

Ostatní rodinní příslušníci netušili, že mám problém.

Ostrakizovala mě

pomohl jsem si sam

prestehovali se

Před rodinou jsem to tajila. Nemají pro mě pochopení a nerozumíme si.

přijala to a snaží se mi pomáhat

Reakce byly odlišné, ovšem s pochopením jsem se setkal u všech.

Roddiní příslušníci se mě snažili spíše zničit a maminka nevěděla jak mi pomoct.

Rodice mi od malicka vycitali, ze jsem blazen a ze se mnou musi navstevovat psychiatra. Stydeli se za to, ze touto chorobou trpim a stydi se za to dodnes.

rodiče mě obvinili, že jsem líná a že jsem zhloupla a že jsou to jen výmluvy pro mou lenost. Ostatní rodinní příslušníci to nevěděli.

Rodiče o tom, že se léčím, neví. Nemám v plánu jim to sdělovat, matka by si kladla za vinu, že mě přede všemi dostatečně neubránila v choulostivém období dospívání.

rodiče v podstatě mé problémy vytěsňují, bagatelizují děti to plně nechápou, ale přijímají jako fakt; občas jsou kvůli tomu nešťastné (tatínek je stále unavený a "pořád" spí)

Rodina (mysleno partner a deti) to vzali uzasne, jsou mi oporou. Rodice to nejdriv brali jako moje osobni selhani, jako jak jsem to mohla dopustit. Po moji hospitalizaci poznali, ze se bez leku neobejdu a uz to berou jako nemoc

Rodina bohužel nic netušila a tak si mysleli, že jde pouze o projevy puberty. Pomohli mi s tím až k závěru, kdy už bylo opravdu zle, jelikož mi svými opatřeními proti "pubertě" nijak nepomohli ba naopak...

rodina ma akceptuje

rodina mi ze začátku nevěřila a pak se k tomu stavěla rezervovaně, nevěděli jak se mnou jednou a jak se chovat, přitom celá rodina jsou zdravotníci, nakonec si nastudovali nějaké informace a snažili se to respektovat, ale spíš mi přišlo jako by to ignorovali

Rodina můj stav zlehčovala a tím mě odradila od dalších pokusů svěřit se jim s tím, co cítím.

Rodina nepodrzela

Rodina o ničem dodnes neví, resp. naše dvě matky/tchyně/babičky se nesnáší a z toho, že jsem byla "vystresovaná", se obviňují navzájem.

Rodina o tom moc nevěděla, maminka ano, ta se mnou komunikovala, ptala se, vozila mě k psychoterapeutce apod. Vztah mezi námi to prohloubilo

Rodina se k nemoci postavila lepe nez partner, nabizeli mi reseni, do niceho nenutilili, davali mi penize na terapie. Obcas jsem ale mela pocit, ze mi delaji veci naschval, o kterych vedeli, ze mi tehdy hodne vadily: hluk, prilis svetla, brali si bez dovoleni me veci... Vztahy to naopak posililo, i diky psychoterapiim. Uz jsem si nenechala tak "srat" na hlavu.

Rodina stála za mnou a pomáhala ve všem, co bylo potřebné. Nijak nás to neovlivnilo.

rodina to neví

rodinu to nezajimalo

rozsekla dlouho nevyslovené, sblížila nás

S otcem si nejsem blízká a pořádně ani neví, co se ve mně odehrává. Sestra je ještě malá. Matka si myslí, že cítit se pořád špatně a být smutný je v zásadě normální a kdykoli jsem kvůli svému psychickému stavu nebyla něčeho schopná, dost mi to vyčítala a očekávala ode mě pořád stejné výsledky. Dříve jsem se jí raději vůbec nesvěřovala se svými myšlenkami a jak se cítím (v pubertě asi normální), ale když jsem dospělá a máme lepší vztahy než dřív, stejně jí vadí moje "depresivní řeči" a pak jsou z toho hádky. Vyčítá mi, že ji citově vydírám, když říkám, že pro mě život nemá smysl nebo že nevím, jak se jednou postavím na vlastní nohy (studuji VŠ) se svým psychickým stavem. Přitom od ní nic nechci, jen nechci lhát a tvrdit, jak je všechno super a jak se těším na budoucnost, když to tak není.

S rodiči mě to sblížilo. Bratr je k mé situaci lhostejný.

S rodinou se o tom příliš nebavím, nejsem moc sdílná.

Sestra s matkou mě podpořily, otcův postoj byl že si vymýšlím

skvělý postoj

Spis tomu nemohli uverit, rikali mi co je to za hloupost (nemoc celebrit)

Stále si to nepřipouští a

strašný

šptný. rodiče mě poslali ke pšatnému psychologovi, který naše vztahy jen zhoršil. spravily se až mým odstěhováním se

To jsou taky démoni :D

trochu je to poděsilo, až na dceru, tu to poděsilo docela dost

V jedné větvi mé rodiny jsou psychické problémy různé závažnosti naprosto běžné, takže moje rodina to bere jako sice nemilou a můj život komplikující, ovšem vcelku přirozenou věc.

velká pomoc rodičů, po určitém čase i partnera, opora v synovi

Většina se mi snažila pomoct.

Většinou to ostatní nevěděli. Muž a děti to nenazyvali depresí

viz partner

vzali mě k psychologovi

Vzhledem k tomu,ze nebylo nikdy leceno, mam za to, ze rodina netusi. Sve problemy jsem vzdy peclive tajila a tak se to nejspis schovalo pod "zlobiva" nebo "divna" a nebo jsme se v urcitych obdobich proste nevidali. Tak jako tak jsem vzdy byla cerna ovce rodiny a podrobnosti byly nepodstatny..

Vztahy se rapidně zhoršily. Rodina si zpočátka ničeho nevšímala a ignorovala mou špatnou náladu, ale jak se vztahy s ní postupně zhoršovaly, donutila mě jít k psychologovi.

Začali mě podezírat z různých věcí a chovají se ke mně jako kdybych byla špína

záporně

Zejména opakovaná hospitalizace rodinu stmelila, pro matku však byla spouštěčem deprese. Otci trvalo déle pochopit závažnost onemocnění. Rodina mne od začátku podporovala.

zlehčovali mojí nemoc

zůstala jsem sama, potom jsem se znovu vdala

žádný

vlastně mám jen dvě kamarádky, které nemoc chápou a povzbuzují mě, ale bydlí daleko a tak si jenom dopisujeme.

-

- dříve o ní nevěděli, nyní se mi snaží pomáhat (mluví se mnou nebo si píšeme SMSky, emaily, občas voláme)

Až na jednoho kamaráda, jsem přestala komunikovat se všemi lidmi ze svého okolí

Bez schopnosti porozumet si navzajem

Byli maximálně podpůrní. Moji starší kamarádi si mě po dohodě s rodiči krátkodobě "půjčili" domů, abychom si od sebe navzájem odpočali a byla jsem v chápajícím prostředí. Každý den jsem dostávala povzbudivé SMS, že jsem úžasná, že můj život má smysl a že mě mají rádi.

Byli překvapeni, ale více se nevyjadřovali.

cc

Celkově mezi kamarády méně chodím, protože mi kleslo sebevědomí a jsem nerada, když mě někdo vidí sklíčenou. Přesto se s některými scházím a normálně s nimi o svém stavu mluvím.

Dělají si ze mě srandu, že jsem blázen, ale nevědí, že je to pravda. Nemyslí to špatně.

Démoni... další otázka? :D

devastační

díky kamarádům žiji

Dlouho jsem se s nimi nestýkal, i proto, že jsem nechodil do školy. Později jsem poznal nové přátele a ještě později jsem sebral odvahu setkat se se starými přáteli, s kterými se nyní opět vídám.

Dobře

Chapave

ignoranti tomu nerozumí, ostatní mě podporují

Já nejsem příliš společenská, přátele bych na prstech jedné ruky spočítala, a na vztahy s nimi to mělo dobrý vliv, anžto jsem byli nějak pošramocení všichni a v léčbě se nám o tom lépe povídalo :)

Jak kteří - u některých jsem pochopila, že nejsou přátelé a jiní se zase naopak stali přáteli

Kamarádi o mé nemoci vědí,ale když jsem v depresivní fázi (mám dg. BAP) mají méně pochopení. Jsou to řeči typu...dej se do hromady,nesmíš se v tom tak hrabat,jdi něco dělat...atd. Nemohou to pochopit.

Kamarádi o ní ani neví. Akorát vidí, že se s nikým nesetkávám, nenavštěvuji je a nezvu na návštěvu k sobě. Vyhovuje mi komunikace přes pc.

kamarádi o ní neví

Kamaradi o tom nevedi, uu si zvykli, ze jednoi za cas se jim neozyvam a berou to

Kamaradi reagovali prilis soucitne, coz mi vadilo. Ale jinak se vztahy nezmenily a jsoz stale dobre.

Kamarádí se mi vyhýbali, nebylo jim příjemné mé ustavičné "fňukání" a celková nechuť cokoli podnikat.

Kamarádi se sice o mě bojí, ale nijak to neřeší. Vědí, že se s tím vypořádám po čase. Moje deprese způsobují velice špatnou náladu, kdy se strašně s nimi hádám.

kamarádi to neví

Kamarádi to zjednodušovali. Nedokázali pochopit, že je mi opravdu zle. Vztahy s nimi jsem přerušila. Pochopila jsem, že takové kamarády nechci a že to v podstatě nejsou opravdoví přátelé.

kamarádi, zvlášť nejlepší kamarádka mi hodně pomohli, stáli při mě a neodsuzovali mě

Kamarádi? Někteří se se mnou přestali bavit úplně, ale někteří naopak se mi snažili pomoct a podporovali mě, co mohli.

Kamarádky mě navštěvovaly a dodávaly odvahu. Pořád se máme rády.

Kamarády jsem nikdy moc neměla.

kamaráti zostali rovnakí

kladně

Málokdo ví o mých problémech. Asi 2 kamarádi to ví, na náš vztah to nemá vliv.

Mám jen pár blízkých přátel, ti mě berou, jaká jsem.

Moje vztahy jsou velmi nestálé, což je však nejspíše způsobeno něčím jiným, než depresí.

mysleli si, že chci být zajímavá

Myslím, že žádný vážný vliv neměla. Mívala jsem přátele, kteří mě chápali, protože procházeli tím samým nebo něčím podobným, také introverty, se kterými jsme se nevídali často. Spolužáci ani nepoznali, že se mnou něco je.

Na rovinu jsem jim to ani raději nepřiznala. Nejspíše něco tušili, ale moc jsme to spolu neprobírali. Nemám ani pořádně kamarády, se kterými bych se pravidelně stýkala a rozebírala takto osobní problémy.

naprostá podpora

Ne

ne

ne vždy je brána s pochopením

Nechci odpovídat

Nejlepší kamarádka vždy stála při mě a vždy mě podporovala i když ne vždy to se mnou byl med.

někteří se mě stranili, já sama jsem je moc nevyhledávala

Někteří to vzali dobře, dokonce třeba sdíleli podobné zkušenosti. Někteří se k tomu postavili dost odmítavě, ignorují že jsem jim něco takového řekla a dělají jako kdyby o tom nikdy neslyšeli nebo se rozhodli se mnou přerušit všechen kontakt.

Nemam

nemám již

nemám kamarády

nemám kamarády

Nemám žádné pravé kamarády. Všeobecně lidem nevěřím, ale není to vina nemoci.

nevedeli o tom

nevěděli o tom

Nevěděli to,stahla jsem se,ksem dost uzavřená i když je mi ok

nevěděli/neví o ní

Nevědí o tom, neřekla sem jim to

nevědí o tom. většina. ti kteříí ano o tom ví ze své zkušenosti

nevěřili mi

Neví o ní. Žádné nemám.

neví o tom

Neví o tom

Neví to.

nevím

nevím

nic

nic

Nijak

Nijak

nijaký já jich moc nemám

Nikam jsem nechodil přerušil jsem s nimi vztahy.

nikdo o ní prakticky nevěděl, naučila jsem se i kvůli tomu, jak se k tomu postavila rodina předstírat neutrální "spokojenost" a místo duševních projevů jsem přešla k neviditelnému sebepoškozování pro úlevu, čehož si možná občas někdo všiml, ale cíleně přehlížel

Nikoho jsem k sobě nepoustěla, chtěli mi pomoci, ale já nechtěla. Hodně lidí z mého okolí nevědělo, co se děje, snažila jsem se to zakrývat.

noví přátelé, někteří z těch starých se vytratili

O mé depresi ví jen jedna kamarádka, ale myslím si, že to zas tolik nechápe. Spíše si to představuje jen jako smutek. Deprese moc na náš vztah vliv nemá, spíše moje BPD.

opustili mne

podpora

Pokud jsem se někomu svěřila, snažil se mi vždy pomoci. Nikdy nedošlo ke stigmatizaci.

Postavili jste správně a podporovali,abych na tom byla líp.Na některé vztahy dobře,na některé ne.

Postupem doby se mé vztahy s kamarády silně redukovaly. Teď mám jen jednu kamarádku, kterou navštěvuji pouze dvakrát do roka. Nejspíš je to tím, že kromě depresí trpím ještě vrozenou schizofrenií a nemám zájem o hlubší společenské kontakty.

Přátel moc nemám. Ti, kterým jsem to oznámila, to neberou nijak vážně. Je jim to celkem jedno.

Přátelé měli pochopení, podporovali mě a uměli mě rozesmát. Vztahy se nám lehce prohloubily

Příliš to neregistrovali.

S kamarády jsem o tomto nemluvil a kvůli depresím jsem se spousky takamarády přestal komunikovat, jelikož mě sociální vztahy unavovaly, ale měl jsem o ně zároven zájem.

s pochopením a občasnou podporou

Snahou pomoct mi

Snaž se pomoci

Snaží se mě podporovat.

Snaží se mi pomoc.

Snažili se mi pomoci. Nijak nás to neovlivnilo.

Špatné ...

špatný, nikdo se se mnou nebavil

Ti, co věděli, že mám problém, to příliš neprožívali. (Kolegové / přátelé z práce) Spíše pochybovali o tom, zda je pro mě práce vhodná, když ji špatně nesu.

Ti, kteri s depresi nemeli zkusenosti, mi vyjadrili podporu. Nekteri maji s depresi osobni zkusenost a ti vedi, o co jde a krome podpory a souciteni mi treba nabidli pomoc

Ti, kterým jsem to řekla, mi kladli na srdce, abych nebrala zvolenou medikaci, neboť mi to nemůže pomoci. Podle mně mi to hodně pomáhá, takže to s nimi dále neprobírám. Nechtějí si připustit, že bych mohla být vážně "na hlavu".

To je ruzny. Nekteri zustali, jini se odmlceli a nove jsem ziskala. Ale chapu, protoze i vidim, jak si ne/rozumim s jednou tezce depresivni kamaradkou v zavislosti na tom jak na tom sama jsem.

v počátku (počátek léčby) se někteří stáhli a v podstatě mi šli z cesty, v současné době (léčená deprese) je vše v pořádku-mám spoustu přátel. Většina o problému neví nebo se již domnívá, že jsem dávno bez depresí. Nyní kamarádka i kolegyně, která ví....vždy mi pomůže, když mi není nejlíp.

Vetsina kamaradu o tom nevi, vztahy s kamarady deprese prilis neovlivnuje.

Většina kamarádu se ode mě izolovala, zbylo mi jich pouze pár, ale na ty se mohu v životě opravdu spolehnout.

Většina mých kamarádů má s depresemi nebo depresivními stavy bohaté zkušenosti, takže je to další téma, které spolu můžeme probírat. Širší okolí a známí o mých problémech neví.

všechno jim můžu říct, dokážeme se svěřit a tím si značně ulevit, hodně se nasmějeme

Vztahy s přáteli se nezměnily, ale mám dojem, že jen dvě kamarádky to respektují. Ostatní se opakovaně nechali slyšet, jaká je škoda, že s těmi léky nemohu pít, nebo jakou mají taky ten den depku (v kontextu míněno zkrátka jako špatný den).

žádné

žadne kamarady nemam

žádný

nechodím do školy

-

- své deprese jsem se snažila vždy tajit - jak ve škole, tak i v práci - když mám depresi, tak velmi citlivě reaguji i na pouhá slova (špatně formulované nebo "srandu" či nějakou narážku beru velmi osobně)

Bez problemu

brali ohled

byla jsem roztržitá, nechtěla jsem ani moc komunikovat

cc

Démoni kurva :D

Díky depresi (a další, mnohem závažnější diagnóze), jsem v invalidním důchodu. Tudíž nemohu na tuto otázku odpovědět.

Divili/diví se.Špatné známky a špatný přístup ke škole a všechno ohledně školy.

DoBŘE

hodně špatný

Individualni studijni plan,skola vstricna

Když jsem ještě studovala, ve škole ke mě byli tolerantní a chápali, že někdy reaguji jinak než ostatní.

kladně i záporně

Kvůli depresím jsem ze školy odešla a byla 2,5 roku doma. Teď chodím do práce,ale o mém stavu nikdo neví.

moc ne

Moje šéfka ví o tom, že se léčím, nijak to dále neprobíráme.

musela jsem ukončit studium, jelikož jsem nezvládala ten tlak

mysleli si, že jsem líná

Na gymnáziu mi třídní učitelka poté, co jsem se začala léčit, řekla, že depresi nebo jinou psychickou nemoc a léky má na té škole každý druhý a nemá smysl to s učiteli řešit. Tak jsem mlčela a raději měla mizerné výsledky, než bych přiznala, že se ráno sotva přinutím vstát z postele.

Nadřízený s velkým pochopením, podporou, shovívavostí (ke sníženému pracovnímu výkonu); Pomohl mi asi nejvíc ze všech a nasměroval a podpořil mě v terapii.

Naštěstí jsem byla na mateřské, jinak by to byl asi vyhazov

Navazující studium nejspíš ukončím, bojím se hledat práci, s těmito stavy to půjde jen těžko a navíc bez praxe.

Ne

ne

Ne ví o tom.

Něco jako v případě rodiny. Někteří s pochopením a podporou, abych proti tomu bojovala, jiní zas, že se prostě mám vzchopit a jinak, že mám smůlu a že všichni mají nějaké starosti a zvládají to normálně.

Nechci odpovídat

Někteří se mě snažili podpořit, ale více bylo těch, co využili toho, že jsem na dně, aby si zvýšili své vlastní ego.

Nenáviděli mě, šikanovali mě, smáli se mi.

nepamatuji se

nepochopení

Nesvěřuji se, umím se dobře přetvařovat.

nevěděli o tom

nevěděli/neví o ní

nevědí o otm

Nevědí to

neví o ní

Neví o ní.

neví o tom

Neví o tom

Neví o tom.

nevím

nevím

nevím, jsem dlouhodobě v domácnosti

nezmiňovala jsem se

nic

nic

Nijak

nijak

Nijak

Nijak, ničeho si nevšimli nebo nic neříkali. Učitelé měli občas řeči, že se můj výkon ve škole zhoršil, že se flákám a mám se zase začít učit, stávalo se mi, že jsem byla psychicky tak mimo, že jsem úplně pokazila test, ale nakonec jsem vždycky nějak dostudovala se slušnými výsledky. Přitom jsem se nijak neučila ani mimo deprese, jen jsem si v lepších obdobích víc pamatovala, více se soustředila, zvládala lépe úkoly, apod. Jediný problém byl, že jsem kvůli svému psychickému stavu vystřídala několik škol, než jsem nějakou konečně dodělala. Po určité době jsem si tam prostě našla moc věcí, co jsem nesnášela a nedokázala dále snášet, takže jsem utekla jinam.

Nikdo nic nevěděl.byla jsem na MD a pak nezamestnana.kratší epizody se daly zvládnout i s praci,jedna kolegyně si všimla,ale neví detaily.

Nikdo si toho nevšiml. Tichá, unavená apod. jsem neustále.

nikdo to neví

Nikdo v práci o tom neví.

Nikdo ze školy o tom neví.

Nikdy mě nikdo nepochopil, většinou mi to v práci dělá problémy, mám tu smůlu, že vždy narazím na nadřízeného, který si myslí, že se po mě bude vozit, ale nejsem ten typ, který si nechá kálet na hlavu a je ovečka v davu, co jen mlčí a kýve. Nesnáším nespravedlnost a bojuji proti tomu, aby někomu bylo nadržováno a někomu káleno na hlavu, tudíž v zaměstnání pro nepohodlnost vydržím průměrně rok, pak jsme ,,odejíta".

Nikomu ve škole ani v práci jsem to nesdělila.

No... v práci na mě koukali dost divně. Na radu svého psychiatra jsem dala výpověď (také kvůli neopětované lásce k šéfovi) a pak mi přiznali invalidní důchod...

Opět, nikdo o tom neví.

pochopení

pochopení

Práce se moje nemoc nedotkla, šlo o komplikaci neléčené poporodní psychózy.

propustili mě

Přístup školy mě příjemně překvapil. Vedení i jednotliví učitelé mi vyšli vstříc.

Přišel jsem o zaměstnání.

Spoluzaci to nepoznali, dvema jsem to rekla a vzali to vlastne nejlip. Vyptavali se, ale nebyli soucitne. Vztahy zustaly stejne dobre.

Stejne jako kamaradi. Uplne normalne, berou to jako kazdou jinou nemoc, snazi se mi pomoct, kdyz mi neni zrovna nejlip.

súcitili so mnou

Svoji střední školu jsem nedodělal. Vztahy ve škole jsem neměl téměř žádné. Po přechodu z minulé školy se to upravilo, ale mám problém navazovat vztahy

šéf diplomky má pochopení, spolužáci také

škola se chovala velmi vstřícně, nicméně někteří pedagogové neuznávají psychické problémy a nemoci jako skutečné problémy, shazovali jejich vážnost a obviňovali mě z předstírání a dohody s lékařem (domnělým kamarádem)

školu jsem musela přerušit, ale vyšli mi celkem vstříc

Školu, VŠ jsem musela přerušit. Zpočátku druhé ataky mě zařadili do denního stacionáře, každodenní dopolední skupina, to se studiem skloubi nešlo. Ne že bych předtím měla na studium tak jako tak kapacitu. Nakonec se mi celé studium pětiletého oboru protáhlo na deset let. Většinu času (kromě těch období alutnějšího zhroucení) jsem si zvládala po večerech vydělávat výukou angličtiny, ale bez peněz od otce (platil mi půlku výdajů), bych to nezvládla. Vida, ani mi nedošlo, jak moc mi pomohl.

Také o tom nevedi

Téměř žádný vliv, občas jsme pronesli pár vět na toto téma, jedna škodolibá kolegyně často používala informaci o užívání antidepresiv proti mě. Zejména ve snaze ukázat šéfovi, co jsem provedla špatně.

Ti učitelé, kteří to věděli, byli velice chápaví a pomáhali co se dalo, povzbuzovali mě, že jsem šikovná a pracovitá (i když to tak rozhodně nevypadalo a jediné, co jsem ve škole dělala, bylo spát na lavici)

Ukončila jsem pracovní poměr ze zdravotních důvodů. Dálkové studium jsem nepřerušila, spolužáci mi pomáhali.

Úžasně, zaměstnavatel mi držel pracovní místo, až do doby něž jsem se vyléčila, skoro rok. Pracovní vztahy moje nemoc neovlivnila.

V počátku po dlouhodobé PN...výpověď z organizačních důvodů. Nyní vše v pořádku.

V práci naštěstí výborně

V práci nikdo nic netuší.

V práci o mých problémech nevědí a zatím ji to neovlivňuje. Na střední škole to problém nebyl, ač to někteří učitelé věděli; na vysoké škole o tom kantoři nevěděli - nebyl k tomu žádný důvod.

V práci o ní nevěděli

V práci s tím neměli problém a snažili se mi vyjít vstříc.

v práci se bavím jen s šéfovou tu mám moc ráde a s věruškou

V té době jsem se rozhodla odejít z práce. Potřebovala jsem se soustředit sama na sebe. Byla jsem vedena na úřadu práce z kterého jsem se nechala dobrovolně vyhodit. Už jsem nesnesla nátlak. Bylo mi zle a potřebovala jsem hlavně klid.

Ve skole jsem nikdy nikomu nic o mych depresich nic nerikala.

Ve skole se to docela ukazkove odrazilo v prospechu-kdyz jsem dole, nemam silu cokoli delat, spoluzaci-popsano vyse-kamaradi. Ted poslednich 10 let jsem mela sefovou co me podrzela a nikdo se me na nic neptal.

Ve škole mě měli a do teď mají za podivína co nikdy nemluví a neyhledává společnost.

Ve škole o tom asi a snad nevědí...

Ve škole reagovali, až na pár učitelů, poměrně negativně, jelikož jsem v tu dobu měla pasivní přístup ke škole a mnohdy jsem se ji snažila vyhýbat, necítila jsem se v ní během té doby dobře.

Ve škole to nikdo netušil, kromě mé nejlepší kamarádky, ta se mi snažila pomáhat alespoň tím, že mě vždy vyslechla. Možná jsem byla i více uzavřená a nedůvěřivá k většině spolužáků, pravděpodobně to s tím souviselo, dnes jsem mnohem otevřenější ke svému okolí.

ve škole to tajim radši

ve škole viz výše, stačilo nepropadnout

Velmi špatné ...

Vyhodili me

vyhodili mne

Výsleky ve škole se zhoršují pokaždé, když mám depresi.

Zadne

Zaměstnavatel není s mým stavem zcela smířen, ale protože i tak odvádím skvělou práci, je rád že mě má a nestěžuje si. Moc...

Zde o tom nikdo nevěděl

žádný

Žádný na VŠ to.nikdo neřešil.

-

2 sestřenice, pravděpodobně maminka a pravděpodobně brácha

ano

ano

ano

ano

ano

Ano

Ano

ano

Ano

ano

ano - babička i můj otec

Ano - matka a ženy z jejího rodu.

ano matka

ano, dcera

Ano, démoni :D

Ano, matka a bratr (ale ten nikdy nešel k lékaři)

Ano,maminka

ano,matka

Ano: Nevlastní babička, a strýc z máminy strany.

Ano.

Ano.

Ano.

Ano.

babička z matčiny strany, teta z matčiny strany

Babička z matčiny strany.

Babička, máma

cc

Dcera

Kamarádka

Léčené deprese jsme v rodině neměli (tenkrát se to nenosilo). Ale schizofrenii bohužel ano.

mamka

Manžel, matka i otec.

matka tchyně

Matka

Matka.

Matka.

Možná.

Myslím, že manžel, ale nikdy to nepřiznal.

Myslím, že ne.

Ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

ne

Ne

Ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne, pokud vím.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Nemám tušení.

Nemyslím si.

není mi známo

netuším

netuším

Nevím

nevím

Nevím

nevim

nevím

Nevím o tom

Nevím o tom

Nevim o tom.

Nevím o tom.

Nevím o tom. Ale ani o mě to moc lidí neví, dá se to skvěle maskovat za větu- dnes nemám náladu....

nevím, asi ne

nevím, snad ne

Nevím.

Nevim.Možná otec.

nic

nie

Občas matka. Léky nikdy neužívala.

Otec

otec a bratr

Otec a jeho matka tedy moje babička.

Otec a matka otce

Panickou poruchou ani ne, ale depresemi trpí matka.

Prababicka spachala sebevrazdu, babicka z otcovy strany i otec maji depresivni sklony

Pravděpodobně babička z matčiny strany a matka, určitě strýc, sestřenice (vše v mateřské linii); mladší bratr

Prý ano, ale nevím přesné okolnosti (v té době jsem byla velmi malé dítě).

Řekla bych, že maminka měla depresivní sklony, ale u lékaře nikdy nebyla a až do zvé smrti fungovala. Takže asi nic bližšího. Melancholie občas padá na většinu z nás.

Sestra matky mé matky.

Snad rodiče či prarodiče - nevím, nemohu dát zodpovědně hodnověrnou informaci.

spíše ne

synovec

to nevim

trpěla jí matka, dcera i syn, ten má BAP

Vím jen o babičce, která byla s depresí i hospitalizovaná. Bylo to ovšem v návaznosti na rakovinu, která se u ní rozvinula, takže je pochopitelné, že něco takového velmi těžce nesla.

Z velkou pravděpodobností má maminka a babička. Pozoruji to i na strýci.

ano

Ano

ano

ano

ano

ano

Ano

ano

ano

ano

Ano

Ano

Ano

ano

ano

Ano

ano

Ano

ano

ano

ano - kamarád, už nežije, spáchal sebevraždu (nikdo nebral jeho slova o tom, že už ho život nebaví, vážně)

ano kamarádka

ano mám několik známých s depresí

Ano, 2 takoví.

Ano, bývalý kamarád. Jednoho dne jsem se odstěhovala a nebyla jsem schopna jej pravidelně navštěvovat, vzal to jako zradu a přetrhal všechny vztahy, dnes netuším kde je a jak se má.

Ano, k memu prekvapeni i lide, u kterych bych to vubec necekala

Ano, kamarádky.

Ano, kolegyne v praci

Ano, má nejlepší přítelkyně má bipolární poruchu.

Ano, mám kupodivu poměrně hodně známých, kteří trpí nějakou formou deprese.

Ano, moje kamarádka.

Ano, můj partner, pro začátek.

Ano, náš blízký soused.

Ano, nekolik, jsem za to "rada" jestli se to da takhle cynicky rict.

Ano, pár přátel.

Ano, v poslední době znám poměrně znepokojivý počet osob, které tím ve slabší či silnější formě trpí.

Ano, vím nejméně o třech spolužácích, kteří depresí trpěli a brali antidepresiva. Také moje nejlepší kamarádka a bývalá spolubydlící. Se spolubydlící jsme si nebyly nijak blízké, přesto mi velmi často vyprávěla o svých problémech a myšlenkách, což je ironické. A také vím, že mě to dost zatěžovalo, protože jsem kolikrát měla co dělat abych udržela funkční sebe, natož řešit někoho dalšího, kdo mi navíc není nijak blízký. U mé nejlepší kamarádky mi nevadí, když si stěžuje, ale také to nedělá tak často a tolik se nelituje, aby mi to lezlo na nervy. A doufám, že já moc nelezu na nervy jí :-)

ano,kamaradka

Ano.

Ano.

Ano.

Ano.

Ano.

Ano.

Ano.

Ano. Bývalý přítel.

Ano. Má nejstarší sestra (ta, která nechápala, z čeho mám deprese já) jimi sama onemocněla zhruba v 55 letech. Měla problémy v práci i v soukromí. Teď už je ve starobním důchodu (od června), takže jedna starost jí odpadla...

byla jsem s tím na nějakou dobu hospitalizovaná, takže min. "kamarádi" odtamtud. Jinak i další kamarádi.

cc

Démoni :D

kamarádka

Každý druhý. Několik i s větší či menší úspěšností páchalo sebevraždy. Pomalu mi to připadá jako adekvátní přizpůsobení neadekvátním podmínkám.

mnoho

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Několik přátel / známých s tímto problémem znám.

Některé kolegyně veterinářky. Spousta z nich užívá léky dlouhodobě.

Někteří z bývalých přátel.

Nemám tušení.

Nemyslím si.

Nevím

nevím

nevim

nevím

nevím

Nevím

nevím

nevim

Nevim o nikom

nevím o nikom

Nevím o tom

Nevím o tom

Nevím o tom

Nevím o tom.

Nevím, ale domnívám se že tímto trpí jeden z mých kamarádů jelikož se utápí v alkoholu a drogách.

Nevím, ale mám podezření, že někteří ano.

Nevím, snad ne...

Nevím.

Nevím.

nic

nikdo

Nikdo.

O nikom nevím

O nikom, kdo by trpěl přímo depresí nevím, ale nízkým sebevědomím apod. ano.

Pravděpodobně. Spoustu lidí má s depresí problémy.

viz předchozí odpovědi

Absolvovala jsem individuální terapie, měla jsem pocit, že mi pomáhají, nicméně deprese se opět vrátila.

Absolvovala sjem tři individuální a jednu skupinu. Skupina byla úžasná. Jak sjem tam nechtěla a neměla z toho dobrý pocit, ta dynamika je nenahraditelná. Individuální terapie byla rozporuplná - první terapeut mě ke konci naší spolupráce začal naznačovat, jak se mu líbím a nakonec se mnou chodit. Jeho výlevy později neposílily mou důvěru, že mnou během sezení nemanipuloval a později jsem váhala se s novou depresí obrátit o pomoc k dalším psychoterapeutům. Ale měla sjem záchranně jednoho studenta, pak tu skupinu a pak několik let postarší paní. Souběžně s léky. Asi mi to zachránilo život.

ano

ano - individuální, u tří psychologů - zkušenosti negativní

Ano - individuální. Psycholog (rogeriánská terapie). Velmi pozitivní

Ano a celkem pozitivní.

Ano a pozitivni

ano ale k ničemu to nevedlo pořád se řešilo jen proč a jak, ale nikdo už neukázal, jak se s tím vyrovnat

ano pozitivní

ano smíšené pocity

ano-pomohla jen krátkodobě

Ano, ale v mém bydlišti je ne dostatek terapeutů. A bohužel si ke nemůžu ani finanče dovolit. Psycholožka ke které chodím si se mnou bohužel neví rady a tak si jen povídáme. Nemůže se stále dostat k dětství kde byl pravděpodobně začátek všeho.

ano, individuální, velmi špatná zkušenost

Ano, individuální. Skupinové mi byly nabízeny, ale odmítla jsem je. Mám s nimi bohužel spíše špatné zkušenosti.

ano, ještě stále navštěvuji individuální terapii a jsem s ní spokojená

Ano, negativní.

Ano, po dvou sezeních u psychologa jsem toto léčení vzdal, jelikož pan doktor ( psycholog ) si při sezeních na mě jen díval a nebo si hrál na mobilu a o těchto intimních věcec se mi navíc těžko mluví.

ano, pozitívna skúsenosť

ano, skupinové, pozitivní

ano, skupinovou terapii u psychologa, zkušenost mám negativní, pomohly mi hlavně léky

Ano, zkušenost je ovšem negativní. Přestala jsem terapie navštěvovat

Ano,individ. terapii ambulantne,v dobe hospitalizace skupinova terapii s velmi negativnim prozitkem...

Ano. Pozitivně.

ANO. Pozitivní

Ano. Sama jsem si našla psychiatra, protože už jsem sama se sebou nemohla vydržet. Pravidelně chodím na individuální sezení, kde probíráme, co se mi děje v životě. Moje zkušenost je tedy pozitivní a myslím si, že mi lékařka pomohla.

brala jsem léky a chodila k psycholožce, pomohla mi vše zvládat

byla jsem u psychologa v dospělosti kdy už jsem s nemocí zvládla nějak rozumně bojovat ale nemám z toho dobrý pocit a myslím, že to byl ztracený čas

cc

Dlouhodobě chodím na individuální terapii, mohu jen doporučit. Se skupinovou terapií jsem se potkala při hospitalizaci na psychiatrii.

Chodila jsem na skupinové terapie, ale necítila jsem se tam moc dobře.

Chodila jsem v minulosti na individualni terapii, v soucasnosti chodim na skupinu. S obema druhy terapie mam pozitivni zkusenosti

Chodim 2,5 roku k soukrome pani psycholozce - psychosomaticce. Jsem s ni velice spokojena, moc mi pomohla a dostala jsem diky ni z nejhorsiho. Doporucuji vsem.

Chodím k psycholožce, ale jelikož o sobě nerada mluvím, tak nemůžu říct, jestli mi to pomáhá.

Individuální i skupinovou terapii (tu při pobytu na psychiatrickém oddělení). Relativně pomohla, na chvilku...

Individuální terapie - moc mi nedělalo dobře mluvit o svých pocitech. Víc mě pomáhala antidepresiva.

individuální terapie pozitivní, ale skupinová terapie mi nic nedala

individuální terapie u psycholožky. Zkušenost neutrální - dobrej pokec, ale z problémů vám nikdy nikdo nepomůže, to musíte sami.

Individuální terapii a denní stacionář. Individuální terapie mi nevyhovovala, stacionář mi pomohl částečně překonat s depresí spojené problémy - úzkosti a obsese.

Individuální terapií jsem prošla, ale ne s odborníkem, nýbrž s pastorem mé církve. Promluvit si s člověkem, ke kterému mám obrovskou důvěru a který mi dává dobré rady a úkoly pro zlepšení je určitě nejlepší.

individuální, jen jednou a zkušenost je špatná. ten chlap nńepochopil jedinou věc co jsem mu řekla

Individuální, negativní.

individuální, pozitivní

Infividualni terapii s psychiatrem, zkusenost velmi dobra

Jelikož to bylo v době před 18ti, podstoupila jsem dětský denní stacionář a opakované sezení s psycholožkou. Kvůli jejich až příliš dětskému přístupu jsem mnohé jejich snažení spíše sabotovala. Pomohlo až poněkud razantnější řešení.

Jen osobní návštěva psychiatra. Sezení příjemné, asi 10-15 min před předáním receptu na léky.

Jsem stále v individuální péči psychologa i psychiatra.

Kdysi dávno jsem byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení, kde jsem absolvovala individuální i skupinové terapie. Velice mi pomohly, ale to jsem plně ocenila až tak asi za rok...

Mám zkušenosti s hospitalizací v psychiatrické léčebně pro děti a dorost, následně s několika druhy psychoterapie - mám s tím pozitivní zkušenosti.

Na jednu terapii se v nejbližší době teprve chystám.

Na terapii jsem nikdy nebyla.

Nasrat, démoni :D

ne

Ne

ne

ne

ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

Ne

Ne

ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne, ono se špatně někam chodí, když je vám 14 a vaši rodiče jsou oba dva doktoři, nepřipouštějí si , že vám něco je a zná je skoro celé město a okolí. Kdybych někam šla sama, hned by se to dozvěděli a bylo by to ještě horší...

ne,pomohl jsem si sam

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne. Ani bych o to nejevila zájem.

neabsolvoval

neabsolvovala

Neabsolvovala

Neabsolvovala, ale už dlouho se chystám k psycholožce. Jednou jsem nemluvila 4 dny v kuse a jednou měla myšlenky na sebevraždu. Jak se mi uleví, tak návštěvu u odborníka odkládám...

neabsolvovala, byla jsem pouze u psychologa. Díky partnerovi se s tím dokážu vypořádat sama

Neabsolvovala.

Negativní

negativní

negativní

negativní

několik psychologů, nic nepomohlo

nic

Nikdy. Vzdy jsem si chtela svoje problemy resit sama.

Pokusila jsem se. Negativní.

Pouze individuální terapie, zkušenost celkem pozitivní, bohužel po ukončení terapií se můj stav zhoršil a nebyla jsem schopná si domluvit další sezení.

Přímo terapie- ne. Psychiatrická léčba antidepresivy.

S individuálními veskrze pozitivní, skupinové nikoliv

skupinové v rámci hospitalizace. Žádný význam jsem v tom neviděla, ale ani nemůžu říct že by to uškodilo. Poté několik let soukromá individuální psychoterapie, myslím, že to mělo zásadní vliv na to, že jsem teď už několik let skoro úplně OK.

Stacionar, individuální terapie 4roky a pak rok.

Školní psycholožka, bylo fajn se někomu svěřit. Nemůžu ale říct že to nějak hodně pomohlo

terapie dlouhodobé individuální zkušenosti spíše rozpačité

Terapie jsem navštěvovala více, než rok a to pouze individuální. První terapii jsem vyhledala před braním psychofarmak, depresi mi prohloubila, po nasazení a nástupu léků jsem absolvovala další terapii, která mi hodně pomohla.

V dětství jsem byla u psychologa, ale ten mě jen rozbrečel. Od té doby pomoc nevyhledávám a nechci.

Zkoušela jsem psychoterapeutku, zkušenost mám negativní, byla zaujatá vůči stejnopohlavním párům a jelikož žiji se ženou, cpala mi názory ohledně adopce a že by děti v tomto prostředí neměly být apod. Ukončila jsem sezení a nikdy už jsem nepřišla. Další terapii jsem nezkusila. Když pominu tu homofobii, celkem mi po terapiích bylo lépe

Žádnou zkušenost s terapií nemám, když už jsem se odhodlala někam napsat (což je v depresi docela výkon), měli stejně plno. A nemůžu si dovolit terapii, která není placená z pojištění - nemám vlastní příjmy a matka si myslí, že je to k ničemu, nepotřebuji to, apod.

Že si mám o tom s kým pokecat kdo tomu rozumí a dá mi adekvátní odpovědi.

-

2x jsem byla na psychiatrii. Poprvé 6 týdnů, podruhé 4 týdny.

3 měsíce

3 týdny, pobyt opakovaný nebyl

6 týdnu v léčebně s volným pohybem i po městě, v jiných léčebnách (2) jsem po 2-3 dnech odešla, nešlo to tam snést

ano

ano

ano - 2x po 4 měsících

Ano (viz výše). První pobyt byl nejdelší - trval skoro dva měsíce. Pak jsem byla v nemocnici na psychiatrii ještě čtyřikrát, zhruba na 14 dní až tři neděle...

ano 3x

Ano cvokhaus

ano v novém městě nad metuji pokaždé 2 měsíce

Ano, 4 týdny jsem se léčila v Psychiatrické léčebně. Jen jednou.

Ano, 4x, vždy v řádu týdnů-měsíců

ano, cca 3 měsíce, opakovaně

ano, dlouho, ano

ano, dva mesiace, opakovane

Ano, dvakrát v PL v Bohnicích. Poprvé 3 měsíce, podruhé 1 měsíc.

ano,10dni

cc

Dvoumesicni pobyt

Hospitalizovana jsem byla v lecebne v Praze na Karlove, na dvanact dni. Zatim jen jednou

Chvíli o tom bylo z pohledu psychiatričky a jiného lékaře uvažováno, ale nakonec jsem naštěstí nikam nemusela (stav se přeci jen o něco zlepšil a mohla jsem se sama rozhodnout, zda ano, či ne).

jednou 6 týdnů

Jednu dobu jsem vyhledala pomoc psychologa a psychiatra. Psycholog pro mě nebyl v tu dobu správná volba,protože jsem neměla pocit že se ze svého stavu můžu "vypovídat". Psychiatr mi předepsal léky, ale bylo mi po nich zle a tak jsem je přestala brát a řekla si, že se pokusím se z toho vyhrabat bez léků.

měsíc v Liberci na psychiatrii

Naštěstí ne. Nevěřím k tomu, že je to k něčemu dobré. Podle známé je to jen o tom, že se ještě víc uzavřela do sebe a ještě méně se někomu svěřuje se svými problémy, jen aby se tam už nemusela vracet.

ne

ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

Ne

ne

NE

Ne jen ambulantně.

ne, , ne

Ne, neléčila.

Ne, pouze ambulantne

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne. Ucast na Meziplotech jako navstevnik me primela sve problemy pred svetem tajit.

Ne. Vždy to na čas zmizí samo.

Ne...

Nelecila.

nelečil

Neléčila

Neléčila

Nikdy jsem se v žádném zařízení neléčila.

Opakovaně jsem byla hospitalizována v Bohnicích, většinou v rozmezí 5 - 9 týdnů.

Po stacionáři mi bylo místní psychiatričkou "doporučen" pobyt v zařízení Bohnic. Tam jsem strávila téměř tři měsíce. Další pobyt už jsem nikde neabsolvovala.

pobyt jsem neabsolvovala

pouze denní stacionář - 7 týdnů

Stacionar, psychiatr

Uááá... :D

V nemocnici na psychiatrii cirka 4. týdny. Byla mi nabídnuta léčebna,ale tu jsem odmítla.

V předškolním věku, Bohnice, nepamatuji se jak dlouho, pobyt byl pouze jednou.

Ve 13 letech jsem strávila 5 týdnů hospitalizací na psychiatrickém oddělení pro děti a dorost.

-

-

-

-

-

-

a

ano

ano

ano

ano

ano ale brzy skončilo

Ano, ale nepokračovalo dál, po skončení pobytu (byť jsem si to v duchu přála)

Ano, hned při první hospitalizace jsem si našla partnera. A pokaždé jsem našla hodně přátel, se kterými jsem stále v kontaktu.

Ano, poznala jsem tam skvělou kamarádku.

Ano, vztahy s ostatními pacienty i s personálem byly pozitivní až přátelské. Sice netrvaly déle, než po dobu pobytu, ale byly vcelku srdečné a upřímné.

Ano,kamaradku

Ano.

Bylo nám doporučováno se po ukončení léčby nestýkat.

cc

Jelikož jsem nikde nebyla tak ne.

Jelikož jsem tam zatím nebyla, tak ne. Ale myslím si, že bych si nenašla.

Jo, vztah s démoni :D :D :D

Kamaradku

Na žádném pobytu jsem nebyla.

ne

Ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

NE

Ne - viz výše.

Ne, nikde jsem nebyla.

Ne,vsichnni jsme byli na sracky

Ne.

Ne.

Ne.

NE.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Neabsolvovala jsem

neabsolvovala jsem pobyt

Neabsolvovala jsem pobyt.

nebyl pobyt

Nebyla jsem v léčebném zařízení.

Nebyla jsem v zařízení

Nebyla jsem v žádném zařízení

Nelecila jsem se.

Neléčila

Neléčila jsem se

nic

Nikdy jsem se v žádném zařízení neléčila.

Pamatuji si jen klec(postýlku)

priatelstvo

Přátelství ano, při prvním pobytu. S jednou pacientkou, které zemřel manžel. Ale vztah ve smyslu s opačným pohlavím - tak to ne.

Přátelství tam člověk naváže,ale propouštění to bylo jak kámen na noze. Člověk potřebuje sílu pro sebe a tak to jsme se táhli dolů navzájem. Takže jsem přátelství ukončila.

s některými lidmi odtamtud jsme si pak dopisovali. Doteď na ně vzpomínám

Seznámila jsem se tam s několika dívkami. S některými jsem ještě do nedávna byla v kontaktu.

Viz vyse..

x

žádné

žadnem zařizeni jsem nikdy nebyl

- nejvíce mi pomáhají procházky (nejlépe tam, kde je málo lidí) - mám moc ráda zvířata - náladu mi zlepší i to, když si můžu pohladit např. cizího psa

alkohol

alkohol

alkohol

alternativní medicína, přítel, kočky

antidepresiva

Antidepresiva

Antidepresiva

Berlička v podobě léků, dlouhodobá podpora blízkých přátel.

cc

čas, prášky, práce

Drogy, sebepoškozování

Empatie, zbavení se příčiny

hudba

hudba

Hudba a blízcí přátelé.

ivědomění si, že rodina není to, kvůli čemu bych se měl trápit

jne

Jsem ambiciózní a cílevědomý člověk. Deprese a špatná minulost jsou mým hnacím motorem.

kamarádi

když to šlo a nebyla jsem na tom zrovna úplně nejhůř, tak mi pomáhalo se něčím zaměstnat, něco tvořit, dělat něco nového co jsem před tím nedělala, ale když mi bylo nejhůř a nebyla jsem schopná dělat nic, tak mi nejvíc pomáhal přítel, stačilo, když si ke mě lehnul a držel mě v objetí, nebo jen tak se mnou ležel a něco mi povídal, a když mi bylo hodně zle, ale byla jsem schopná aspoň chodit, tak jsme se šli projít, já jsem kolikrát šla i v pyžamu, neučesaná, neumyté zuby, ale šli jsme, aspoň kolem domu

Klid, abstinence, antidepresiva a následná terapie.

knížka od Prašků "Deprese a jak ji zvládat" a vědomí, že jsem bezpodmínečně milovaná Boží dcera, i když se chovám hloupě a nemám do ničeho chuť, většina lidí mě štve a nemám chuť žít

Kočičky a ze začátku i přítel trochu.

léky

Lepší životospráva.

manžel a syn

medikace, chápavé okolí, možnost otevřeně o tom mluvit

Medikace.

Medikamentosní léčba.

Mnoho léků

Moje děti

Myslím, že je to rok od roku horší, pociťuji, že můj zdravotní stav jde rapidně dolů, bohužel nevím co s tím. Nikdy jsem na to nepřišla.

Nalezení koníčku, který mě naplnuje a materiální věci. A v některých případech antidepresiva, ale nějáké byly spíš na obtíž.

ne

Ne

nebojují, ale pomáhají prášky

Nepomáhá mi nic

nevím

NEvím

nevím

nic

Nic

nic

Nic

nic

nic nepomohlo, jen čas.... a prášky jsem odmítla, takže nevím, třeba by pomohly

No... Nebudu zastírat, že asi léky... A taky změna životního postoje: pozitivní myšlení a zdravá životospráva (existují samozřejmě i potraviny proti depresi - dokonce běžně dostupné).

Nudá

Od nástupu na střední je mi lépe, ale neustále se to vrací. Dál se už několik měsíců pokouším o více pozitivní pohled na svět a nedávno to taky začalo pomalu ale jistě pomáhat.

Odpočívat, nepřemáhat se, hudba, mluvit s někým, kdo to chápe, být sama a nějak si to v sobě zpracovat, snažit se napravit "příčinu" - co mi aktuálně v životě nejvíc vadí.

Opuštění bývalého zaměstnání, přerušení kontaktů s bývalým šéfem.

Partner, příroda a zvířata. Možnost se starat o někoho.

Partnerka, hudba, rodina

Podpora blízkých a individuální terapie.

Podpora dětí a přátel.

Podpora nejbližších, pocit porozumění, sounáležitosti

Podpora okolí, změna prostředí.

Podpora přátel a rodiny

Podpora rodiny, hlavne pritele

Podpora rodiny, klid a samota

Podpora rodiny, muzika, tanec. Hodne mi pomohlo rozdelit si svoji "osobnost" na tu dobrou (zdrave vedomi a myslenky) a hlavne na tu nemocnou. Beru to tak, ze ty osklive myslenky, pocity a chovani nejsem ja, ale ta nemoc a to beru jako sveho protivnika.

Pochopení a pomoc okolí

Práce na sobě

Práce, když pracuji nepřemýšlím.

Práce, koníčky. Zabavit se tak, aby mě to zároveň naplňovalo.

Prášky. Nic jiného pomoct nemohlo. Sice jsem si vážila toho, že mě lidé podporují, ale byla jsem natolik ,,prázdná", že jsem to nemohla brát jako pomoc.

Pratele

priroda

Prirozeny vyvoj jedince plus zkusenosti, uzavrit se do sebe, nekomunikovat, hodne chodit 3 a vice hodin denne, nejlip v noci..vedomi ze to drive nebo pozdeji prejde.

Probudit emoce, dostat je ven. Skupina byla fakt dobrá, tam se emoce ven dotaly, i když jsem nevěřila, že ve mně ještě něco žije. A asi i ta AD. A dostatek zázemí a klidu to řešit, za běhu a fungování bych asi nakonec skončila někde na lůžku či na provaze.

Přátele

Přátelé, aktivně zit

Přítel, kamarádi, práce a odvedení pozornosti k pozitivním věcem např. hudba

Psychofarmaka.

rady a pomoc psycholožky

rodina a prázdniny

Rodina, partner, přátelé a psycholog.

Rodina, pastor a pes, sport.

Rozhovory s terapeutem a vyrovnání se sama se sebou. Přiznání si, že jsem, jaká jsem a že to není úplně super, ale nejsem ani hadr na podlahu.

Řežu se...

sám

Samota. Někam se zavřít, nemluvit, být v tichu

sebedůvěra, trpělivost a léky (antidepresiva)

Sebepoškozování mi tehdy pomáhalo necítit se tak příšerně. Když se dívám zpětně, asi mi pomohlo vědomí, že nejsem všem úplně u zadku a uvědomění si, že žít se má pro ostatní, ne po sebe.

silná vůle, podpora přátel

Sklenička, sport, četba, film.

smysl pro humor

Snažit se alespoň trochu sportovat.

Spánek, antidepresiva, když se něco povedlo.

Společenská upotrebitelnost,prace,obejmuti,rozhovor,terapie,trochu léky

sport a vnučka

Terapie!, samota, relaxacni hudba, ticho, pes, prochazky, vira, fyzicke cviceni, plac, homeopatika (mozna jen placebo :-)

Těžko říci. Asi si to člověk musí v hlavě sám urovnat, ale určitě je potřeba podpora a pochopení okolí. Aby to nebrali lehkovážně, ale zas z vás nedělali blázna. Zatím mi pomáhají trochu antidepresiva, která již delší dobu užívám pravidelně a poté hodně odpočinku a vyvarování se situací, které jsou příčinou této nemoci.

To, že mi psycholožka naslouchala a rovnou mě zavedla za psychatričkou, která mi předepsala příslušná farmaka.

Tráva, přítel a dokončení studia společně s odstěhováním se od prarodičů.

umělecká tvorba, přátelé

Upřímně, pomohlo mi se na ten čas oddělit od domova. Začala jsem hodně přemýšlet o svém životě, jelikož jsem na to měla konečně čas. Srovnala jsem si hlavní priority a rozmyslela se čeho chci ve svém životě dosáhnout. Také se změnila během pobytu moje fyzická kondice a já získala alespoň částečné sebevědomí, které mi pomohlo v dalších krocích v boji s depresí.

Uvědomění si že jsem nemocná.

Velice mi pomáhá kontakt se zvířaty (nejlépe s domácími mazlíčky); klid a ticho; vycházky do přírody a dostatek odpočinku.

Víra v boha. Bez boží pomoci vím, že bych se z toho nikdy nedostala.

vlastní uvědomění, které přišlo časem čtením mnoha publikací, že je nutno s tím nějak bojovat

Výlety do přírody. Úmrtí otce.

změna zaměstnání, zvolnění tempa a především léky!

zvířata, přítel

zvířata,rodina

-

- nezájem rodiny, partnera

---

bývalý partner, matka, jedna z pedagožek na střední škole

cc

debykní lidi

heroin

Hloupost některých lidí

Já sama

Její spouštěč.

kdy

Když má někdo stejně blbou náladu jako já :(

Když na mě lidi mluví ve snaze "rozmluvit" mě, nebo větší péče, zájem. Chci být sama....

Kontakt s lidmi, kteří nepatří mezi mé nejbližší přátele; špatné partnerské vztahy; hluk; alkohol a nezájem rodiny nebo přátel o kontakt se mnou.

léky

lidé

Lidé, kteří nevědí o mé nemoci a neustále mě ponižují a slovně mi ubližují.

Mnoho léků

Můj mladší bratr, který mě neustále šikanuje a rodičům je to jedno...

Můj, nyní bývalý, přítel mi často říkal, že jsem úplně k hovno. Jeho komentáře a nepochopení mi ubližovali hodně.

Myšlení

ne

ne

Ne

Necitlivy/odsuzujici pristup okoli. Coz je sirokej pojem..

nedůvěra rodičů; ze strany některých přátel obviňování, že jsem špatná a jsem odstrašující příklad pro všechny

Neférové jednání, stres.

Negativní postoje některých lidí - bydlím ve dvanáctipatrovém paneláku...

negativní přístup některých lidí

Negativní zprávy všeho druhu, můj zdravotní stav, který se velmi zhoršuje.

nechápavé okolí, ignoranti, stigmatizace lidí s psychiatrickým onemocněním, bezohledné komentáře

Nejvíce mi v této souvislosti ubližuje věta "Můžeš si za to sama!" obzvlášť když ji pronese někdo z mé rodiny, jelikož bohužel právě i oni měli velkou zásluhu na důvodu mého pobytu v Bohnicích.

někteří v práci

nemohu posoudit

Nemožnost si odpočinout a vědomí toho, že jsem na všechno sama (manžel je v práci "od vidím do nevidím").

Nepochopeni

Nepochopení

Nepochopení a sobectví ze strany rodiny. Neustále vysvětlování, proč nepijí alkohol a proč beru prášky. Lide, kteří se na člověka nalepí s vlastními problémy se kterými potřebují pomoci.

Nepochopení okolí. Nezájem.

Nepochopení ostatních, vrtat se v sebeobvinování a nadávat si, nutit se k velkým výkonům.

Nepochopeni rodiny,odcizeni...

Nepochopení rodiny.

nevím

nevím

nevím

Nezájem nebližších. Nepomhli ani epileptické záchvaty, které jsem díky vrozeným dispozicím a nedostatku spánku spojeného se špatnou psychikou zažila dva.

Nezájem okolí.

Nezájem, lhostejnost manžela.

nic

Nic

nic

nic, nebojuji

no ta nemoc přece

Noc, nocni mury, hluk, ostre svetlo, nuceni "jit nekam za zabavou", nocni buzeni, neochota ostatnich respektovat me potreby, nuceni do veci, kterych jsme se nejvic bala - lekari, brigada...

Odmítavý postoj od lidí, od kterých jsem to nečekala, časté nepochopení ze strany partnera ("co ti pořád je, ty jsi dneska zase nepříjemná").

Odmítnutí, smůla.

Okolí

Okolí rodina nepochopeni

Opakovane jsem rodinou nazyvana "blaznem"

Osoba

Otec, sestra a lidi z netu. A taky to, že nemám práci.

Panická porucha je sama o sobě to nejhorší, co mě kdy potkalo.

pocit, že jsem na obtíž

Počáteční polehčování mojí situace, nikdo nevěřil, jak to opravdu je

podceňování mé nemoci okolím a dlouhé čekací doby u lékařů a psychologů

podzim, zima, šero

Pohovor se specialistou. Jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Brr.

Postoj rodicu

postoj rodiny

Postoj rodiny a školy.

postoj vlastních rodičů

Poznámky okolí a já sama.

Problémy se kterými se občas setkávám.Braní léků,kvůli depresím.

přehlížení rodičů

Přemýšlení, nátlak okolí

Přístup lidí.

Psychoterapeut svůdník. Psychiatr-bagatelizovatel.

rodina

rodina

Rozchod

různé další problémy, které přicházely

samota

strach o práci

Styk s lidmi, vystavení neznámé situaci

svět a lide v něm

špatné dny

To jaký to má velký vliv na všechny oblasti života především v negativním světle.

To, když mě někdo nerespektuje a připadám mu s tím vším akorát k smíchu. Nebo také, když ze mě někdo dělá simulanta.

To, že mám ve zvyku se upínat na lidi. Někdy to jsou přátelé, někdy dotyčného miluji. Vždy to dopadá špatně.

trvale špatný vztah ze strany manželky

údajní přátelé, léčebny, jinak já sama (kdysi)

Urážky a výsměch a zlehčování typu: ,,Seš jenom přecitlivělá."

Úzkosti

V podstatě všechno. Nejlepší je v tu chvíli být sám

všechno

vyčítání a vydírání od blízkých

vypadaly mi vlasy

Výsměch a šikana ze strany vrstevníků i rodinných příslušníků

Vztahy v rodině a nezájem.

Zdravotní stav, v mých 25 letech je docela bídný a už nemám sílu se ani vztekat.

zlehčování nemoci okolím, ignorace ze strany rodiny, že mi dávalo okolí pocit, že jsem "cvok"

zrada, nedůvěra, samota

Ztráta ,,normálního života". Lidé si o mě začali myslet různé nehezké věci a jelikož jsem kvůli tomu nebyla schopna normálně fungovat jak ve škole, tak doma, takže ztráta přijmutí kolektivu, ztráta koníčků a volného času, důvěry apod.

Ztráta vůle, beznaděj.

žiletka

Žiletka a přístup rodiny

- určitě je to schopnost vycítit "člověka", kterému se něco stalo (je smutný apod.)

ani ne

ano

ano

Ano, nejsem k sobe tak kriticka, umim se pochvalit, nesoudim druhe, jsem vice mirumilovna a dobrosrdecna. Umim rikat "ne", delam konicky, ktere bavi me, ne protoze to rodice chteji. Vice verim kolobehu zivota. A lepe znam sve potreby.

ano,sebepoznani

Ano. Zkušenosti, že lidem se nedá věřit.

cc

Dala mi podporu a pochopení některých mých kamarádů.

Daleko lépe se vyrovnávam s běžnými problémy. Nezahanim své melancholie alkoholem a nenechávám je dojít ,tak daleko. Klíč k sobě.

Deprese mi dává vše prožít na plno.cítit vše do detailů a to má jak positivum tak negativum. Umím se vcítit do druhých a být proto silně empatická. Naučilo mně to pracovat na sobě,ikdyž se zdá že nejsou síly. Deprese mi pomáhá v umělecké tvorbě.

dodala mi kuráž

Chování a postoj k ostatním lidem.

imaginární přátele

Jedině tak zkušenosti, že bych mohla někomu říci, čeho se v mém případě vyvarovat. Ale jinak si to jen vyčítat, moc nepomáhá.

Jiný pohled na život.

jistotu, že má smysl bojovat; pochopení pro trpící

Klid

Mívám díky depresím ,,umělecká období", kdy víc tvořím.

mně? ne.

Mnoho. Dívám se na svět jinak, věci už neberu tak vážně a do ničeho se nenutím.

Možná ano, ale nevím, spíš vzala než dala.

Myslím si že jsem teď psychicky silnější, naučila mě lhát

Myslím, že větší pochopení pro kohokoliv s problémy, tedy empatii. Zvláště kvůli tomu, že by mě ještě před nedávnou dobou nenapadlo, že depresí budu trpět zrovna já.

Nadhled a schopnost rozeznat problematické myšlenky, navíc jsem konečně pochopila, že občas se na úkoly nebo každodenní činnost zkrátka soustředit nemůžu a je lepší počkat a udělat práci pořádně, až mi bude lépe.

nadhled, životní priority, věci už tolik neřeším, nestresuji se maličkostma, upevnila pouto mezi mnou a partnerem a mou nejlepší kamarádkou

Naučila jsem se sama se sebou trochu pracovat a nevyčítat si, že nemám náladu na lidi, že nepotřebuji neustále být s lidmi. Naučila jsem se být sama a být přitom v klidu.

ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne a pokud ano, tak to nebylo nic pozitivniho.

Ne, jen brala

Ne.

NE. Maximálně tak vědomí, že jsem cvok.

Nedala mi nic.

nevím

Nevím o ničem

Nevím, asi mě naučila pořád hledat něco, pro co žít, snažím se dělat, co mám ráda a dává mi smysl, protože vím, že tady dlouho nevydržím když se budu nutit do věcí, které nesnáším. A člověk v depresi navíc nepotřebuje žádné falešné přátele, nakonec skončí jen s těmi, kdo mu rozumí, proč by jinak udržoval nějaký vztah, kdyby mu to akorát přitěžovalo?

Nevím.

Nevím.

Nevím.

nic

Nic

nic

Nic

nic

nic

Nic. Ztratil jsem kus života.

nízký práh bolesti, nevadí mi tetování, piercingy, ...

paronoju sadismus

Pocit, že dokážu překonat nepřekonatelné.

Pocit, že ostatním je úplně jedno jak vám je.

Počítá se chuť se zabít?

Pochopení pro podobně postižené, více empatie

pochopení pro slabé

Ponaučení a to jak řešit problémy.

Poznatek, že mám opravdové přátele.

Přehodnotila jsem svůj způsob života. Mám se ráda a věnuji se především sama sobě.

přemýšlivost

Připadám si dospělejší než moji vrstevníci, i když to zní povrchně. Mám už nějaké zkušenosti s tím, co dělat, když se cítím špatně. A jelikož jsem velmi umělecky zaměřený člověk, přijde mi, že to tak nějak pomáhá i s mou tvorbou, avšak těžko říct.

Rozhodně: pocit vděčnosti za dny, kdy se cítím šťastná. Schopnost plně si užívat radost, štěstí a ostatní silné pozitivní emoce a stavy. Dále porozumění druhým, schopnost vyšší empatie i pochopení vlastních prožitků a emocí.

Síla, řekla bych. Snesu nyní opravdu hodně, dokážu si zachovat klidnou hlavu a nadhled v různých vypjatých situacích.

sílu, zkušenost, odvahu

Smíření se smutnou realitou.

spíš ne

ukázala mi kdo jsou mí přátelé, dala mi nadhled, začaly se řešit záležitosti v rodině

Umožnila mi změnit pohled na život - hlavně již zmíněné pozitivní myšlení.

Utvrzení v tom, že spouštěč nikdy zcela nezmizí.

Uvědomění si, že zdraví je nejdůležitější a má přednost před vizí výborné kariéry.

uvědomění, že jsou na tom lidé hůř a že se z toho dokážu dostat. Také nás to posílilo s přítelem v partnerském vztahu

Uvědomnění si sebe a světa

uvědomnění si souvislostí

už

V některých věcech mi otevřela oči. Také mě naučila zatnout zuby a bojovat, ikdyž je to někdy opravdu těžké...

Velkou bolest

velký praktický kurs asertivity

věrného a milujícího partnera, 2 kočky

větší radost z pozitivních událostí a okamžiků v životě

Větší sebedůvěru, opatrnost, schopnost neřešit v životě hlouposti, ale jen důležité věci

Větší vůli něco se sebou dělat, vnitřně. Naději.

Víc si vážím běžných věcí.

viem ako to prežívajú druhí

Víru v sebe sama, v dobro, pocit sebejistoty, nové přátelství.

Víru,ze to skončí Nebat se smrti a tesit se na ni

Výdrž a trpělivost.

Vyfiltrovala špatné lidi od těch co za to stojí

začala jsem si víc vážit sama sebe

Zatim ne

Zjistila jsem o sobě jak silná dokážu být a naučila se spoléhat v první řadě sama za sebe. Přijala jsem zodpovědnost za své kroky, činy...

zjistila jsem svoje priority, co od života chci

Zkusenosti. A soucit s podobne a/nebo uplne jinak trpicima. Uz je ze me skoro budhista.

zkušenosti

Zkušenosti, názory, vytvarovala můj dnešní charakter

Zlepšilo se moje sebevědomí a přestal jsem důvěřovat lidem, což by mohlo někdy v životě být na škodu.

Znalost léků

Zvykl jsem si na to

život bez rodiny a přátel

- bezstarostnost, dobrou náladu, těšení se na různé věci

5 let života...

ano

Ano

ano

ano žiju ve strachu

Ano.

Asi manžela, ale je mi bez něho líp.

Cast me

cc

Cca rok života a mé dceři vzala na několik měsíců matku.

Celkem zkamenila moje emoce. Jsem chladnější...Ale to asi není jenom těmi depresemi, spíše zkušenostmi...

čas

čas

čas

Čas.

Část zdraví. Nastaly náhle problémy v jiných směrech - gynekologické, neurologické, metabolické, oftalmologické.

Dětství a stabilitu v pocitech a vztazích.

Dost času, který bych bývala mohla efektivněji využít. Také mi vzala pár přátel a dobré vztahy v příbuzenstvu.

důležitého nic

důvěru v lidi

Důvěru v mého bratra a rodiče.

Elán do života, pozitivní myšlení, sebedůvěru, má to značný vliv i na sexuální život, celkové změny vztahů s okolím, studentský život.

Chuť k životu?

chuť věnovat se svým koníčkům, energii

Játro

Jsou dny, kde nemůžu nic dělat, prostě nemůžu. Takže těchto hodně dní, kdy jsem třeba celý den spala a pak jsem byla naštvaná, že celý den spím.

Kus života.

lásku

měsíce radosti a pozitivních emocí obecně

Mně...

Mnoho mesicu radostne proziteho zivota

momentálně blízký vztah s rodiči a bratrem, pár přátel

Možnost cítit se "normální".

možnost žit

Naději

Ne

ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne.

Nejak si nic neuvedomuji

Nejspíš sociální kontakty. Ale já byla vždycky spíš samotář, takže mi to ani nevadí.

Několik let života, než se nemoc stabilizovala

Několik promeškaných možností

nevěřím tolik lidem

nevím

nevím

Nevím.

Než u mě propukla naplno, měla jsem mnoho zájmů, které vyžadovaly čas a energii. Psala jsem krátké příběhy, psala blog, spravovala menší blogový klub (pro autorské blogy), jezdila na koních. Postupně jsem všeho nechala.

nic

nic

Nic

Nic. Krome teda par pratel, ale to tak neberu, spis se to proste zdrave protridilo.

Obírá mě o čas s rodinou, přišla jsem o přátele, pravidelné setkávání s rodinou

optimismus

Osobnost

pár zážitků, kterým jsem se raději vyhla, vzala mi i chut do života několikrát a taky mi vzala část zdravého rozumu

Partnerské vztahy a chuť na sex.

Přátele, dětství.

příležitosti

Radost z malych věci

Radost.

Rodinu

Sebevědomí

sebevědomí a sebedůvěru

Schopnost a možnost radovat se z vlastního dítěte. I po téměř pěti letech.

Schopnost být opravdu šťastná.

schopnost být společenský

Schopnost mít radost ze života v pravidelných intervalech. Dále často pociťuji ztrátu motivace a vůle žít; pocit vlastní neschopnosti a zbytečnosti; žádné životní perspektivy a nemožnosti mít kvalitní partnerský život nebo alespoň vztah; neschopnost pobytu ve společnosti více lidí.

Schopnost pozitivního pohledu na svět

Silnou vůli, čas.

Snad nic

Sociální vztahy a důvěra v lidi

spokojené dětství

Spolecensky kontakt, a vzala mi "peknou" postavu, bohuzel jsem dost pribrala.

Spolužáky na VŠ.

Spoustu času a energie, které bych mohla věnovat užitečnějším věcem, ale co se dá dělat. Nejde ani tak o to, jaké má následky pro další život (pokud někdo nespáchá sebevraždu), nejhorší je si jí prostě procházet. Je to peklo bez východiska a bez naděje. Jeden se musí naučit, že bez ohledu na to, jak vše vypadá, je jen nemocný a přejde to, i když neví kdy, mít nadhled nad svými myšlenkami, chápat, že to je deprese, ne já.

Spoustu času, sil i přátel.

Spoustu přátel, sebevědomí, jistotu a pocit bezpečí

Strizlivy pohled na svet, komplexy, pocit menecennosti.

Svým způsobem mi vzala rodinu, jelikož má rodina je poněkud zpátečnická co se týče názoru na léčebná zařízení. Takže pro ně jsem v zásadě "magor s papírama na hlavu" ... A také možná i část dětství...

Šťastné mládí

téměř 3 roky života a většinu lidí z mého okolí

to

veselost, radost, zábavnost, činorodost, fantazii, paměť

vše

Vše

vše

Všechno

vzala mi dost přátel, vzala mi moje sny a přání, vzala mi školu

Vzala mi normální způsob žití, vše co dělám je těžce vydřené i obyčejná ranní hygiena.

Vzala mi normální život. Neumím si najít nové přátele kvůli nedostatku sebevědomí, často někam nejdu, protože se nemůžu přinutit vylézt z postele, každý pěkný zážitek přebijí špatné myšlenky. Taky mi vzala dost přátel, schopnost mít normální vztah a také upřímnost, často musím předstírat, že se nic neděje, abych se nesetkala s nepochopením.

Vzala mi toho spoustu. Protože když jsem trpěla, nebyla jsem schopna sociálně žít, a tak jsem přišla o spoustu přátel a lidí, kteří pro mě byli (a pořád jsou) důležití. Taky se pravidelně zhoršuje vztah s rodiči.

Vztah...

xxxx

Zábavu. Sice jde vrátit, sice se dokážu pobavit, ale ne tak jako dřív a ne úplně.

zdraví

Zdraví, přátelé, peníze.Ne

Zdraví. Musím se hlídat, abych neprodělala další záchvat.

zdravý rozum

Zpočáku mi vzala normální život. Nyní je už ale situace celkem stabilizovaná.

život

-

Alkohol - to bylo hodně špatné, deprese se akorát zhoršily. Marihuana - hlavně po vysazení antidepresiv nejlepší, co mi pomohlo. Tabák - pomáhá mi se uklidnit.

alkohol - velmi špatný vliv, deprese jen zhoršoval marihuana - spíš žádný vliv, neměla jsem pocit, že by mi to nějak pomáhalo, spíš jsem byla jen unavená

Alkohol (v minulosti) - bylo to ještě horší...

Alkohol nikotin atráva

alkohol pomůže na chvíli

alkohol, cigarety, prášky. Nikotin mi pomáhá být více v klidu. Alkohol to zhoršoval, prášky uspávaly.

Alkohol, povazuju ho za ucinny analgetikum. Funguje skvele skvele a je jednoduchy jak rana palici. Nevyhoda trochu je ze kdyz to "na me jde" stava se ze me trochu alkoholik.

Alkohol. Těžko říct.

Alkohol. Třezalka.

ano, cigarety - celkem dobrý

Ano, kouřím (normální cigarety). A ač to může být mírně pokrytecké, považuji uživatele všech možných drog za slabochy. Vlastně i sebe, někdy...

Ano, Marihuana- každý den,E, M, kokain, pervitin, houby,... Všechno kromě heroinu

Ano. Jen marihuana (popř. cigarety, alkohol). Pomáhalo mi to uvolnit se, a pak jsem necítila potřebu řezat si žíly.

Antidepresiva

Antidepresiva, THC, oboje mi pomáhalo, i když lékaři nesouhlasili musím říct, že THC na mne mělo lepší účinek, než doplňující léky k antidepresivum.

Bral jsem Cypralex a už nikdy si ho, ani podobnou sračku nevezmu do úst.

Bylo jich mnoho.

ccc

Cigarety, marihuana s pozitivním účinkem

dříve jsem byla téměř 100% abstinent - časem jsem zjistila, že když si dám trochu vína nebo panáka, tak se mi alespoň na chvíli uleví, mám však obavy ze vzniku závislosti (v rodině ze strany matky byly problémy s alkoholem)

heroin, lsd strašně mě to vyndalo...

hudba (jestli se počítá)

Jako návykovou látku beru i alkohol, a s tím mám velké problémy a také to mělo velké dopady na mou nemoc.

Kouření trávy a alkohol. Veskrze pozitivní. Pomohlo zapomenout.

Kouření, alkohol. Vždy se cítím volněji. Bohužel kvůli svému zdravotnímu stavu toto musím velmi omezovat.

Kouřila jsem předtím i potom, ale v depresi nepoměrně víc.

kurva

Marihuana, kokain, speed, MDMA. Žádný.

marihuanu jsem hulil už před tím

Marihuanu, velmi dobry

Nastesti ne

Návykovou látku jako takovou zatím naštěstí ne, i když byly chvíle, kdy jsem o tom začala dost uvažovat. Jsem jen závislá na antidepresivech, ale ty prý návykové nejsou. A také na sladkostech.

ne

ne

ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne ... i když vlastně jo ... jsem závislá na čokoládě a sladkým.

ne mimo léků od lékaře

Ne, jen to řezání

Ne, k tomu nemám sklony, vím, že by mi to akorát ještě zkomplikovalo život a přitížilo.

ne, kouřit jsem začala už předtím ale závislá nejsem. Snažím se návykovým látkám vyhýbat včetně léků

Ne, nepovažují-li se za návykovou látku předepsané léky (jsou skutečně návykové).

Ne, neužívala jsem drogy.

Ne, nikdy.

Ne, pouze několik dní po sobě jsem si vzala prášek Lexaurin, abych se alespoň vyspala.

ne,nikdy

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne. Nekouřím, nepiji, zkušenosti s drogami nemám. Pořád jen beru ty prášky - ty jsou vlastně taky návykové. Ale ty mi pomáhají a navíc jsou v jednom léku látky proti depresi i proti schizofrenii - vysadit je tudíž nemůžu, mám to na celý život...

Neurol, ale návyk na lécích jsem si nevypěstovala.

Neužívala jsem nic .

Neužívala jsem žádné nelegální drogy nebo něco takového. Ale je pravda, že do Bohnic jsem přišla také kvůli závislosti na prášcích... Jednalo se o nadměrné užívání ibalginu / paralenu, atp. ale také přehnané dávkování antidepresiv...

nevím, myslíte i víno?

nic

nic

nic zvláštního, občas piju (nijak moc, prostě zajdu s kamarády do hospody, nebo si večer doma otevřeme víno), tak jednou za měsíc doutníček, jednou za pár měsíců brko. vechno beze změny, jen po Cipralexu se rychlejc opiju

nie

Nikdy jsem se k ničemu takovému neuchýlila.

Nikotin formou cigaret. Uklidnuje me.

Nikotin. Mírná chvilková úleva.

pití

Pouze léky předepsané lékařem-antidepresiva nebo uklidňující léky.

pouze předepsané léky. Některé návykové, ale pod přísným dohledem lékaře, takže se návyk nevytvořil.

Pozoruji u sebe sklony k alkoholismu - depresi v dlouhodobém horizontu zhoršují.

předepsané: benzodiazepiny - nepomohly, antipsychotika - způsobila velké zdravotní problémy, SNRI antidepresiva - pomáhají, ale vadí mi závislost na nich

Už jsem zmínila. Marihuana. Pomohla mi a stále si stojím za tím, že se jedná o lepší alternativu léčby deprese, než jsou antidepresiva, která bych nikdy nepozřela, ani když mi bylo nejhůř. Možná není dobré mluvit o tom jako o léčivu spíše se jedná o stimulant, což jsou ty hnusný tablety také, ale tráva nemá takové vedlejší účinky. Samozřejmě nic se nemá přehánět.

vcelku ne

Začala jsem hodně kouřit

Žádné návykové látky jsem nikdy nebrala. Dokonce jsem v depresi přestala pít kávu.

žadnou navykovou latku jsem nepožil

bude

Buďto jsem apatická, takže chodím do práce a z práce. Nebo smutná - opíjím se a brečím. Nebo sebedestruktivní.

cccc

Často nemám chuť cokoli dělat, dokonce se ani bavit, musím se hodně přemlouvat, abych vůbec přišla do školy či do práce a výsledky jsou pak mizerné. Jsem dost nepříjemná na své okolí, i když nechci a později mě to mrzí a tím se to ještě zhoršuje.

Deprese už nemám

dnes nijak

Dnes už jsem dobrá, ale když bylo zle, přistihla jsem se občas, jak místo na přednášce sedím někde v Karlíně v neznáme hospodě a brečím do sklenice s čajem. Nefungovala jsem skoro vůbec, ale měla jsem asi vůli, o pomoc jsem si řekla.

Dost. Zvládnu toho mnohem méně, než bych měla. Takže to ovlivňuje studium i osobní život a obávám se, že v budoucnu i pracovní sféru.

Dost.negativně.

Dřív jsem nebyla schopna fungovat. Neměla jsem sílu žít. Teď si znovu začínám užívat života a vnímat jeho krásu.

Hodně

hodně

Jak kdy.

Již nijak.

Jsem celé dny sama doma a je to dost deprimující, když nemáte co dělat, nic vás nebaví...

jsem smutný, spavy

jsem stále unavený, nemám tolik sil jako ostatní, těžko nacházím radosti

Jsem více smutná uzavírám se více do sebe.

Jsem více unavená, nic mně nebaví a snižuje se moje výkonnost.

jsem z toho v pasti

Kazdodenni uz ne, nemoc uz mam v mirne forme...propukne u me jednou za cas...ale driv ano, nemohla jsem nekdy ani vstat z postel

Když ji mám, nejsem schopná dělat tolik věcí co jindy, takže se zhoršují výsledky ve škole, nezvládám chodit na brigády, pořád jsem unavená a chci spát, ostatní lidé mi kolikrát lezou na nervy, trpím nechutenstvím, takže skoro nic nejím a co sním, z toho je mi špatně a pak jsem na nervy, že takhle umřu hlady, zkrátka, je to psychicky náročné, člověk si pořád něco vyčítá...

Když mi není dobře, absolutně nemám motivaci cokoli dělat. O víkendy jsem schopná proležet celý den. Když mi je dobře, tak v podstatě nijak - avšak to je jen poslední dobou.

Když přijde, jsem jako vlastní stín, který má oploštělé emoce, není schopný pozitivních emocí, spontánních pozitivních reakcí nebo rychlých pohybů, nemá energii, chuť ani vůli k životu. Značně mi komplikuje možnosti komunikace s okolím a možnosti využití volného času.

Málokdy se směji a mám dobrou náladu

Mam pocit, ze me nikdo nema rad, ze jsem horsi clovek nez ostatni.

Mám změny nálady, ze skvělé na špatnou.

moc ne,

Momentálně těmito stavy již netrpím, ale ačkoli mi to hodně vzalo, tak mi to také hodně dalo. Myslím že mě to posunulo hodně dopředu.

Musím jet podle svého zajetého režimu. Když vím, že je potřeba udělat něco jinak, potřebuji to mít dopředu do detailu naplánované.

Musím pojídat prášky a stále se bojím, že se ta hrůza vrátí.

Musím vždy počítat s tím, že mohou přijít dny, kdy nebudu schopná ráno vstát, normálně fungovat, učit se, a tak naplno využívám ty dobré dny, abych se později vyhnula potížím.

Myslím si, že hloupnu a jsem čím dál ošklivější.

Naštěstí není každodenní. Když přijde, rodina je smutná, že mi není dobře a nemůžou být se mnou. Zvlášť moje malá dcera nechápe, co se děje.

naučila sem se, aby neovlivnovala práci/školu nebo jsem tam nešla, soukromý žiovt to neovlivňuje protože tam nejsou pravidla, jak se má prožít...

ne

ne

Nedokážu ho žít normálně. Někdy ani nedokážu vstat z postele

negativně a poměrně často - především v období zimy (když je brzy tma)

Nechci odpovídat

nejsem schopná ničeho

Nekdy je to nepretrzity boj s kazdou sebemensi cinnosti, hrozne to bere silu. Ale jsou i dobre dny a z nich se snazim cerpat silu

někdy mám dny, kdy nechci s nikým hovořit, nikoho vidět

někdy nemužu stat z postele

Někdy se bojím dělat věci, které bych jinak v pohodě dělal. Někdyy jsem přehnaně opatrný na určité věci.

Někdy vůbec neovlivňuje, ale někdy jsem bez zájmu o cokoli, pak jsem velmi unavená.

Někdy vůbec, někdy zásadně.

nemám depku, tj. nijak

nemám chuť nic dělat

Neochota se do čehokoli zapojit. Neochota uspět.

Neovlivňuje

Neovlivňuje

neovlvňuje

Neustálý pokles nálady, únava, nespavost nebo naopak až moc spánku. Malé sebevědomí ve škole a v práci.

nevěřím lidem, vyhýbám se davum, sem tam mám ještě ataky ale vím jak s nimi pracovat popřípadě jimi předcházet

nevím, nejsem to již dávno já

nic

nic

nijak

nijak

nijak

Nijak

nijak

Nijak momentalne

nijak, občas mě to chytne ale pobrečím si a je mi lépe... neutápím se v tom

No... Za ta léta už jsem se naučila s ní žít - takže ani moc ne...

Nonstop, od totální nechuti ráno vůbec vstát z postele, přes zmatenost a nerozhodnost přes den, negativně ovlivňuje i spánkový režim.

Nyní nijak.

Občas se nedovedu soustředit a jsem extrémně nevýkonná, asociální, úzkostlivá, všechno si moc beru.

Ochuzuje ho, oslabuje a paralyzuje

Ovlivnovaly dost, podrazdenost, unava, poceni a zapach - stud, nevyspalost, pribirani na vaze, vztek, plactivost, bolesti - migreny, prujmy, krece... Nizke sebevedomi ve skole, na brigade.

Ovlivňuje mě právě tím, že vše je těžce vydřené. Jsem unavená i po běžné činnosti. Vadí mi, že jakýkoliv malý problém může být spouštěčem deprese. Další projevy deprese úzkosti a paniky jsou neslučitelné s normálním žití. Deprese má i fyzické projevy ( bolesti hlavy kloubů,dušnost,nechutenství,nespavost). A také a to hlavně trápím své okolí,svou rodinu.

Ovlivňuje vztahy,přístup ke škole a k sobě samé.

pokud jsem zrovna "dole", tak mě třeba nenechá odejít z domu a cokoli dělat. pokud prášky zabírají, je všechno v pohodě. když je mi zle, přemýšlím o sebevraždě, je mi zle na světě a jsem asi dost na zabití z pohledu okolí.

Pořád jsem spala, nebyla schopna normálně fungovat.

Ráno se mi nechce vstát, a večer si říkám kéž bych se neprobudila

Rozházel se můj rytmus dne. Špatně se mi navazují sociální vazby. Nerad navazuji oční kontakt.

Různě. Jsem velice náladová a nikdo na mě nemá nervy. Buďto vůbec nemluvím, nebo při každém podráždění histericky vyjedu na každého.

Spíše mě ovlivňuje BPD a to pořád. Deprese se již neprojevuje tak často jako BPD

stále mám pocit, že nestíhám, dopředu se bojím,nevěřím si

Stěžuje mi hledání zaměstnání a normálních, každodenních činností.

tak nějak normálně

teď už minimálně, ale předtím ovlivňovala hodně, musela jsem rušit spoustu schůzek s kamarády, kontroly u doktorů, nebyla jsem schopná chodit do školy, nebyla jsem schopná vstát z postele

Teď už rozhodně méně než dříve. Dnes už jsem schopná zvládat většinu krizových situací a také stavy, které jsem prožívala už nepociťuji tak často. Jen některé věci z minulosti ještě nezvládám s ledovým klidem. A mnohdy mě vzpomínka na minulost navodí pocity, které jsem v té době zažívala.

teď už snad nijak

trpím

Trpím úzkostmi při styku s lidmi

Trvaly vnitrni smutek

Už depresemi netrpím.

už depresí netrpím, ale musím si dávat pozor, abych se nepřetížila, dostatečně odpočívala a nezapomínala být sama - vyčerpává mě být s lidmi

Už neni

V době ataky úzkostné myšlenky, sebeobviňování, sebepoškozování, neschopnost zvládnout efektivně běžné povinnosti, zvýšená verbální agresivita vůči dítěti.

V obdobi kdy "jsem dobra" nijak zretelne.

V současné době depresí netrpím, ale když mě přepadne, nejsem moc schopná fungovat.

V současnosti už naštěstí nijak. Dříve jsem byla neustále přecitlivělá, vypsychičelá, nervní, často se hroutila z maličkostí, byla hodně unavená. Trpěl tím hlavně partner.

ve fázích hluboký deprese jsem nepoužitelná

velmi negativně

Velmi, jsem osamělý

Velmi. Vše je složitější...

Výrazně. Vinou antidepresiv se rychle unavím, ani zdaleka už toho nestíhám tolik jako dříve. Stále často myslím na smrt.

Zcela. Nemáte energii na cokoliv, neuklizite, není chuť k jídlu, všechno je vám jedno.Osobni hygiena upadá, máte strach z okolí, jakákoliv zodpovědnost k smrti děsí a neschopnost vyjít ven z bytu vás velmi omezuje.

zle, škoda slov.

Ztěžuje běžné činnosti, především komunikaci s lidmi

ztráta chuti něco dělat

žádná chuť vstávat, malá chuť k jídlu, neschopnost poradit si s běžnými denními úkony (mytí nádobí, nákup,...)

Že mám strach a nevěřím si

-

Apatie a strach

apatie, nepřítomnost pozitivních emocí, černé myšlenky, únava, nechutenství, pokles libida... vlastně všechno možné. nejhorší byla neschopnost čehokoli, uvrhávající mě do pocitu, že je to ještě horší a nemůžu s tím nic dělat a pořád dokola.

apatie, pokusy o sebevraždu

apatyčnost, nic se mi nechtělo, nebavilo, přestala jsem se všemi aktivitami, které mě zajímaly, zavírání do sebe, sebepoškozování na ůnik z reality

Bohužel jsem otázku nepochopila.

Bolesti - hlavne migreny, poceni se zapachem, podrazdenost, plactivost, smutek, touha byt sama, buzeni kazdy den v 3.30... Precitlivelost na hluk a svetlo. Nejvetsi problem byl se vsudypritomnou nervozitou, zapachacjicim potem a unavou.

byla jsem velice unavená, spala jsem až 20 hodin denně, nebyla jsem schopná si ani umýt zuby, ani se jít vyčůrat, nejedla jsem a nebo naopak jsem se hrozně jídlem přecpávala, nedbala jsem o vzhled, měla jsem žaludeční a střevní potíže, byla jsem apatická, nedokázala jsem se vůbec z věcí radovat, nedokázala jsem projevit city

cc

Často brečím a nevím proč jsem čím dál tím více uzavřená a všechno v sobě dusím. Už se tolik nebavím s kamarády jako dříve.

Dlouhodobý smutek, pláč a nechuť k jakékoli činnosti. A taky sebevražedné myšlenky - ze začátku.

dlouhý smutek, dlouhý pláč, sebevražedné myšlenky, pocit že za nic nestojím

chtěla jsem se zabít

Jak už jsem zmínila, především nechuť cokoli dělat, často se musím hodně přemáhat. Často pláču, i když k tomu není pořádný důvod, každá hloupost mi připadá jako konec světa. Nemoc mi ještě více snížila sebevědomí, protože jsem zjistila, jaký pohled na mě mají lidi v okolí.

Jako bych nebyl na světě. Bolelo mne břicho - z trvalé úzkosti, nevnímal jsem příliš svět, byl jsem zmatený... Trpěl jsem nelokalisovanou bolestí. Bylo to velmi velmi nepříjemné.

Je mi proste mizerne, tak ze bych nejradsi skocila z mostu a nejvic me drti, ze je to bez zjevny priciny, ze se mi nic nedeje, tak proc..?

jen ležím

jizvy na předloktí, zíípeští, stehnech...

jsem bez nálady a občas mám chuť si ublížit

klepání,bolest žaludku,agrese

končit?

Letargie, sociální fóbie, špatná imunita, neschopnost branit se lidem, kteří vám ubližují. Špatny spánek.

Myslím, že to vyplývá z pedchozích otázek.

myšlenky na sebevraždu, sebepoškozování, pasivita, letargie, pesimismus

Nadměrná plačtivost, snadná unavitelnost, nechuť cokoliv dělat, komunikovat, jíst.

Naprostá melancholie, neschopnost cokoli dělat, taky NEOCHOTA cokoli dělat. Je toho hrozně moc a je mi vážně nepříjemné o tom mluvit.

ne

ne

Nebim

nedostatek přátel, samota

Negativismus a pesimismus, pocit že i když chci tak nemůžu, smutek, plačtivost, nenávist sebe sama i celého světa.

Nechci odpovídat

Nechut do cehokoliv, pocit ze cokoliv udelam bude stejne na nic

nechut do cehokoliv,pocit nepotrebnosti

Nechuť k čemukoli, obrovská bolest - svíravý pocit, záchvaty paniky

Nechuť k jakékoli činnosti, fyzická neschopnost se soustředit, pocit černé díry uvnitř, neúnosné psychické bolesti, vlastní nehodnoty, zla, jenž z vás prakticky emanuje a kam šlápnete, tam sto let tráva neroste. Nikdo vás nemá rád a všichni vaši blízcí umírají. Navzdory tomu všemu máte dojem, že nedokážete cokoliv pociťovat a sledujete na internetu fotografie Holocaustu či skokanů z výškových budov v naději, že to s vámi nějak pohne. Nejlepší je mít prášek na spaní. Hodně.

Nechuť k jídlu, odmítání komunikace s kýmkoli, velká podrážděnost a nebo apatie

Nechuť k jídlu, přehnaná chuť k jídlu, nic mě nebaví

Nechut k zivotu, k jakekoliv cinnosti, otazky proc mam vlastne napr. otevrit rano oci, kdyz stejne nema smysl. Pocit, ze uz nebudu nikdy stastna. Jako by mi v hlave sedel "mozkomor"

Nejvíce mě ovlivňovaly sebevražedné myšlenky.

Nejvíce mě ovlivňuje únava a beznaděj. Dříve se nemoc projevovala též apatií, přecitlivělostí na světlo, zanedbáváním hygieny apod.

někdy pláč, někdy zuřivost

nelze popsat

nemám cíl

Nervová nestabilita, nepřiměřené reakce na drobné problémy, smutek, pláč, vše jsem si brala extrémně osobně.

neschopnost soustředění, nechutenství, neschopnost se radovat, nechuť existovat, naprostá psychická i fyzická vyčerpanost

Neschopnost vstát z postele, omdlévání, sociální fobie, úzkosti, pocit marnosti, sebepoškozování, sebevražedné pokusy, poruchy příjmu potravy

Neschopnost zapojit se do normálních aktivit, absence štěstí

Nespavost, lenost, únava, podrážděnost, uzavřenost, apatie, melancholie, pláč, neochota cokoli se sebou dělat, sebelítost... všechny více či méně ovlivňovaly můj život.

Nespavost, úzkost a záchvaty vzteku.

nevím

nevím jak to popsat

Nezájem o vlastní život.

nic

nic

Nic

Nijak

O tom se mi nechce mluvit, promiň.

Občas se nedovedu soustředit a jsem extrémně nevýkonná, asociální, úzkostlivá, všechno si moc beru.

osamělost

panika

Panika třes a nemožnost chodit na veřejnost.

pláč, byla jsem nešťastná a chtěla jsem každou chvíli zemřít

Pláč, hysterický smích, nechutenství, migrény, zvýšená spavost, nezájem o okolí, uzavřenost

pláč, smutek, úzkosti

Pocit beznaděje, méněcennosti, nespavost. Díky nespavosti a vyčerpání jsem skončila v léčebně.

Pocit, že jsem k ničemu a neschopná.

Příliš mnoho spánku, roztržitost, celková únava a ztráta zájmů, pocit viny. Spíše než skleslou náladu pociťuji zvláštní prázdnotu, i ten nejmenší úkol se zdá být nesplnitelný, i kdyby šlo jen o to vstát a uvařit si čaj.

sebepoškozování, nézké sebevědomí, cítila jsem se k ničemu...

Sebepoškozování,silné bolesti hlavy,nálady.

Sebevražedné myšlenky a pokusy.

Sebevražedné myšlenky, pocity méněcennosti,...

Skličenost.

smutek, beznaděj, sebevražedné myšlenky, nechutenství, nadměrná spavost, občas nespavost, podrážděnost, únava, snížené výkony

smutek, neschopnost něco dělat, chuť zkočit z mostu, sebepoškozování, pocity práznoty, méněcennosti atd.

Smutek,strach,nejistota,bezmoc,bezcennost,nechutenstvi,totalni odcizrni a nepochopeni okoli... Nechutenstvi a odcizeni...

Smutná nálada, málo energie, nechuť k jídlu s malým sebevědomím mi způsobila náběh na anorexii,

smútok, neschopnosť vstať z postele

strach, obavy, pocit úzkosti, bolesti hlavy, motolice, silné pocení, nespavost, otupění

Strach, panicke zachvaty, plac, beznadej, pocit nejistoty, pocit odlisnosti. Vsechny tyto projevy a mnohe jine me ovlivnuji denne.

Suicidů

tlučelo mi až moc rychle srdce

Uf... rozmazaný obraz, tlak v očích, pocit jako bych byl za zrcadlem, myšlenky na sebevraždu, malátnost, únava, nechuť do všeho... už je to dlouho, tak přesně nevím...

únava a poruchy spánkového cyklu - v noci jsem nemohla spát, dopoledne jsem celé prospala ve škole a odpoledne doma na koberci; sebelítost

Uzavírám se, nemluvím, nejím, koukám do zdi, jsem plačtivá

Uzavření se do sebe, často špatné nálady, kdy se všeho bojím a mám strach, nebo se mi nechce vůbec nic dělat, nic mě nebaví a nechce se mi tu být. Veliká potřeba spánku, která stejně moc nepomáhá. A veliká spotřeba jídla a ztráta času.

úzkost, rychlé bušení srdce, stažené hrdlo, pocení, bolest na hrudi, strach, náladovost, nezájem, výbuch emocí, uzavřenost....

Úzkost, smutek, nechuť ke všemu.

úzkost, strach, vztek, bezmoc, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, nemohoucnost, ztráta životních sil.

V podstatě nikdy jsem se necítila dobře, neměla jsem motivaci, přestaly mě bavit zájmy, přestala jsem komunikovat s přáteli, přemyšlela jsem o sebevraždě... atd. V podstatě všechno z toho.

Veliká únava, plačtivost, výčitky vůči sobě, neschopnost něco dělat, nic mě nebavilo, nemožnost spát, bušení srdce, točení hlavy, špatně od žaludku...

velká únava, velké poruchy paměti, fyzická i psychická slabost neodolnost, ztráta fantazie a činorodosti, ztráta radosti, ze života

velké výkyvy nálad, velká energie a naproti tomu velké vyčerpání a nechuť cokoliv dělat, občas nechuť vyjít z bytu mezi lidi - nejvíce mne ovlivňují velké výkyvy nálad např. naplánuji si výlet, sraz s přáteli a když mám vyrazit, tak si to na poslední chvíli rozmyslím a nejdu nikam (omluvím se a vymyslím si nějaký důvod, proč nemůžu přijít)

viděla a mluvila s mrtvými

Viz předchozí otázka

vyčerpání

Vztek, agrese, špatná nálada, neschopnost soucitu.

Začíná to vždy hroznou únavou,nespavostí,pocitem prázdnoty...dříve jsem byla hodně plačtivá,ale to se časem člověk naučí ovládat. Nezájem o okolí o činnosti běžného dne. Nechutenství a následné hubnutí. Máte pocit,že jste na obtíž,neschopná,lína. Začnou se objevovat úzkosti,které se občas přehoupnou až do panické ataky. prožívám personalizaci a derealizaci. Po léčbě chemií mé stavy dál nedojdou. Bez léčby jsem měla i sebevražedné myšlenky a i pokusy o sebevraždu. Co mně nejvíce ovlivňuje? Nevím,ale asi úzkosti...ty nejsou k žití

Záchvaty úzkosti, někdy i vzteku až agrese, velmi častá únava, náladovost, stavy beznaděje, atp... Největší a asi nejproblémovější projev bylo sebepoškozování. Nedělala jsem to abych se zabila, nebo na sebe upoutala pozornost. Dělala jsem to z důvodu mé osobní ventilace všech nahromaděných emocí, nebo momentálního stavu (deprese), pomohlo mi to v odpoutání pozornosti od stavu a také to v té době sloužilo jako projev trestu nebo případně mé nenávisti k sobě.

Zasekla jsem se, nedokázala jsem dále fungovat, plnit si povinnosti, nic nemělo smysl, pořád jsem chtěla jen spát a pak se hroutila z toho, že nic nestíhám a nedokázala se vzchopit, stále jsem plakala, byl jsem úzkostná, nemohla jsem v noci usnout, přes den jsem pak byla apatická, nechuť k jídlu a sexu.

Změna nálady bez příčiny.

Ztráta vůle a motivace,beznadej,nechuť delat veci co me bavily

Ztráta zájmu o život, úzkostlivost, uzavření se do sebe

Žádné

žádné

žádný

-

-

...

Asi ne.

Asi nijak.

Asi tak o 3 dioptrie

Brala a stale ji beru jako nemoc jako kazdou jinou, ale nevedela, ze muze byt cloveku nekdy tak moc zle.

cc

člověk s touto nemocí to nemá jednoduché a nelze ho za to odsuzovat

Deprese není jen slovo, ale vážné onemocnění, což vidím až po prodělání této nemoce.

Depresi nepovažuji za nemoc, ale za negativní stav mysli.

děsím se, kdy se to vrátí, mám permanentní strach

Dokážu se lépe vcítit do ostatních osob

Driv jsrm netusila,co se pod pojmem deprese skryva...

Dřív jsem si myslela, že deprese není vážná a že je jednoduché se z ní dostat (že si ostatní jen vymýšlejí). Nyní vím, že je to doopravdy problém, se kterým se něco musí dělat. Že lidé v okolí by si měli uvědomit, že sami ze z toho nedostanete a mohli by se chovat jinak. Někdy je to horší, než jsem si kdy myslela.

Dříve jsem tuto nemoc znala jen pasivně a nedokázala jsem si vůbec představit, jak to s člověkem zamávat.

hodně mě to změnilo

Já jsem introvertní čtenář, mě to asi nepřekvapilo, v literatuře to člověk nějak vstřebá a pak už má jen aha momenty.

Jak už uvedeno - naučila jsem se s tím žít. Dokud jsem nechodila k psychiatrovi, tak jsem nevěděla, co mám dělat. Lékaři mi hodně pomohli...

Je pořád stejný

je to stejé

Jednoduše řečeno: Nejrychlejší cesta vzhůru začíná ne dně, od kterého se můžete odrazit. Otázkou zůstává, zda-li jste dostatečně silní na to se od toho dna odrazit.

Jelikož trpím depresemi od útlého dětství nemůžu odpovědět.

jo

kdo nezažil nepochopí

Když u mě propukla, bylo mi zhruba 12 let, takže jsem o ní nic nevěděla.

lidský mozek je chemická laboratoř, nějaká "svobodná vůle" neexistuje

měl jsem o ní částečné informace a připadala mi snesitelnější a snáze překonatelná než ve skutečnosti

Moc, vice tomu rozumim a myslim, ze je vzdy vhodne si najit dpbreho lekare/terapeuta a duverovat mu. Najednou vice rozumim podobne nemocnym.

možná mám jen víc pochopení pro lidi co trpí duševní poruchou/nemocí, ať už je to deprese nebo něco jiného

Můj pohled? Umím pochopit člověka, který ji má. Vím, jak se zachovat a co mu dělá a nedělá dobře......

Musím říct, že jsem si dříve asi taky myslela, že lidi s touto nemocí to prostě nemají v hlavě v pořádku, že jsou to obyčejní blázni, ale teď mám pocit, že za to až tak nemůžeme, člověk si to sám nevybere a okolí by mělo mít víc pochopení, já jsem ho dřív mohla mít taky víc.

myslím si, že dříve (na SŠ) to nebylo tak těžké a vážné jako teď - s přibývajícím věkem se moje deprese prohlubuje a intervaly se zkracují (několikrát jsem přemýšlela o sebevraždě - nakonec jsem to neudělala jen proto, že jsou na mně závislí moji rodinní příslušníci)

Myslím, že nijak zvláště. Než vypukla, neměla jsem žádné předsudky vůči lidem, kteří jí trpí, vzhledem k tomu, jaká jsem byla odmalička sama často smutná a cítila beznaděj... se nic moc nezměnilo, jen prohloubilo.

Ne

ne

ne

Nechápala jsem to, teď už ano

Nechci odpovídat

Neměla by se společností podceňovat. Není to legrace. Už bych to nechtěla zažít. Kdo to neprožije, nepochopí, jaké je to peklo.

Nemoc se stále podceňuje a neléčí, lidé nemocného berou jako blázna a nesnaží se pochopit, že deprese je opravdová nemoc.

Není to pro člověka jednoduché. Když někdo řekne raduj se z mála, nešlo to.

neradno ji podceňovat

Neumim rict..viz vyse.

nevedela som čo to je depresia.

nevím

Nevím

nevim co si mam myslet

Nevím, žiji s tím už dlouho.

Nevím.

NEvím.

nevšiml jsem si žádného "propuknutí"

Nezměnil

Nezměnil

nezměnil

nezměnil se

nezměnil, nikdy jsem nezlehčovala duševní nemoci. jen jí teď víc rozumím a mám potřebu šířit osvětu.

nic

nic

nijak

nijak

nijak

nijak

nijak

Nijak

nijak

Nijak

Nijak

nijak

Nijak jsem na depresi předtím nemyslela, takže nijak

Nijak zvlášť se nezměnil.

Nijak.

Nijak.

Nijak.

Nijak. Nemoc je na prd.

Nikdy nesud

Nikomu bych ji nepřála. Před nemocí bych nevěřila, že něco nezvládnu, pak jsem měla pocit, že už nikdy nic nedokážu ...

njak

No

Pohled na nemoc je pořád stejný: Je to hodně krutá věc. Naštěstí se poslední dobou cítím již celkem dobře.

Pochopila jsem, že to není žádná sranda a že není dobré znevažovat něčí pocity a pokud někdo mluví o sebevraždě tak pravděpodobně ne jen pro to, aby se jevil zajímavým.

před jejím propuknutí jsem o ní vlastně nic nevěděla...

Před jsem nechápala sebedestruktivní stavy v depresi a myslela jsem si, že psycholog je člověk, který se vás snaží měnit

Před propuknutím jsem o ní moc nevěděla, neuměla jsem si představit, co vše obnáší.

Před tím pro mne byla deprese globální nemoc u lidí, kteří jsou slabší či mají prožité něco traumatického. Dnes vím, že to má vše základ v genech či dětství a v tom, co člověk zažije a potkat to může každého. Koneckonců všichni mají deprese.Nyní je pro mě deprese nepřítel, kterého hodlám porazit.

Před: nevěděla jsem o co jde, nikdy jsem se s nikým nesetkala. Po: většinou poznám, kdo trpí depresí, i když to neřekne. Empatie. Pochopení.

Předtím jsem ani pořádně nevěděla, co to je. Teď vím, že je to naprostá sebedestrukce.

Předtím jsem myslela, že to je neustálý smutek. Potom jsem zjistila, že je v tom mnohem víc.

předtím jsem na ni žádný názor neměla, byla jsem dítě

Předtím jsem neměl ani potuchy o tom, jak příšerná muka může tato nemoc způsobit.

Předtím jsem o depresi netušila nic bližšího, teď vím, že za ni příšlušný jedinec nemůže, že se chytne podobě jako chřipka.

předtím jsem si myslela, že lidi povídají hlouposti, dnes už chápu o čem je řeč

Předtím než jsem vyhledala odbornou pomoc, jsem nepřemýšlela o tom, že skutečně já mohu mít depresivní poruchu. To mají přece "ti magoři". Teď nevidím svět tak černobíle a zároveň jsem mnohem tolerantnější např. k rodičům nebo starým lidem, kterým něco déle trvá. Více se u mě rozvinulo sociální cítění.

Řekla bych, že mám teď o dost větší pochopení pro psychické problémy druhých a možná jsem více empatická, ale jen k lidem z mého blízkého okolí. Svým způsobem jsem vděčná za tuto nemoc, jelikož ze mě v zásadě udělala to co jsem, ale jsou i chvíle kdy si přeji, aby se to vše co mě díky ní doprovázelo, nikdy nestalo...

Tak to nevím ... nepamatuju si. Asi, že jsem jí předtím neřešila a možná ani nevěděla, že existuje. Byla jsem ještě dítě.

Teprve, když jsem se (náhodně, na internetu) dozvěděla opravdový význam toho slova, začala jsem si dávat své příznaky do souvislostí, takže spíše naopak - pohled na tuto nemoc a můj vlastní, dlouhodobý stav se změnily, když jsem se dozvěděla víc.

Trochu změnil.Dříve jsem si myslela,že to není tak zlé,ale teď vím,že je to těžké.

Vnímám ji více komplikovanější, než dříve. A myslím si, že by se měla více vnímat jako ostatní nemoci a ne, aby se na člověka dívalo tak nějak s nepochopením...

Vždy jsem měl k depresím odpor a bral jsem to jako něco co je tabu, ale ted to beru jako součást života. Je škoda že ostatní to tak neberou a člověk trpící depresí je pro ně nějáký podivín.

Vždy jsem se zajímala o psychické nemoci, tudíž jsem měla předatvu, o co jde. Skutečnost byla mnohem horší.

Začala jsem to víc chápat.

Ze je zo realna nemoc a muze potkat temer kazdeho

Ze začátku jsem si vůbec neuvědomovala že se něco děje až později, když jsem se kvůli nemoci dostávala do větších a větších potíží jsem si uvědomila že je něco špatně. Dnes už včas rozpoznám, kdy se můj stav horší.

Zmenu nevnimam, depresemi trpim od malicka az do posud.

žádný

že jsem sráč

-

-

-

-

---

...

"Zdravý" lidé ji podceňují a zaměňují za smutek. Neví, kam až to může dojít.... Přátelé mě vidí jako silnou a věčně usměvavou, která má super manžela, tři zdravé krásné dcery, plním si sny, daří se mi a i já už měla myšlenky na to, že to tu na světě zabalím. Když to odeznělo, ptala jsem se sama sebe- PROČ?! Proč má tyto stavy, když jsem v podstatě šťastná. Proč se směju a do hodiny bezdůvodně upadnu do děsných stavů....

ani ne

ani ne vždy se to snažim sama ukočírovat ,ale vždy to musím probrat s mým psychiatrem

asi ne

Asi ne ...

Asi ne.

Asi už ne.

Blbé dotazníky to je taky depka

BPD, což je mnohem horší věc než jen deprese

Byla by toho spousta

cc

Další onemocnění,které souvisí s depresemi.Užívání léků.

Deprese je v dnešní době hodně řešená věc, ale podle mě jsou lidé, kteří o sobě tvrdí že depresí trpí, ale přitom jejich stav nemá s depresí nic společného a bývá to pouze touha po pozornosti... Ale podle mě člověk, který tu depresi opravdu má, tak po žádné pozornosti netouží... A když už tedy člověk tu depresi má, tak hodně záleží na tom zda má vůli s tím něco dělat a případně se z ní nějakým způsobem vymanit a nebo se bude v ní dále utápět... Mě osobně byla v Bohnicích diagnostikována "Hraniční porucha osobnosti" ale už druhým rokem zvládám poměrně normálně fungovat i bez jakýchkoli prášků, mnohdy je to těžké, ale snažím se si nepřipouštět, že jsem nějakým způsobem nemocná. Ale jsou dny kdy se svým stavům neubráním a v tu chvíli jsem vděčná mému příteli, kteří se mi snaží být jakkoli nápomocen se z toho stavu dostat a je mi v tomto boji opravdu velkou podporou...

depresi zpusubujou lide hloupe a škarede a nečestne bytosti

euthanasie

Hlavne si priznat problem ktery je a nestydet se o tom mluvit

Chybí mi zde otázky týkající se medikace, případně otázky na ovlivnění konkrétně sexuálního života depresí.

Je mi hrozně nepříjemné vyplňovat tento dotazník, protože se mi všechny pocity vrací zpět. A uvědomuju si, že za pár týdnů a měsíců se mi ty pocity doopravdy vrátí kvůli tomu, že jsem prostě cvok.

Je podceňovaná a přitom všudypřítomná. Především pak u dětí!!!!

Je to bestie, která se nedá jen tak ze sebe dostat.

je to hnus

Je to hrozná nemoc, ale ještě horší je BAP.

Je to hrozné. Lidem by se mělo více vysvětlovat, že jde o poruchu chemickou - chybu v metabolismu. Aby se nebáli hledat pomoc o lékařů, aby si nepřipadali, že jsou "cáklí".

Je to na ho*no :(

Je to nemoc dnešní doby, který se šíří stejně jako mor. Žijeme pod neustálým tlakem a klid nenalézáme často ani doma. Nemáme čas si odpočinout a věnovat se tomu, co máme rádi. Ovšem já se rozhodla takhle nežít a nelikvidovat sama sebe, nebýt součástí toho zvráceného systému, který přesně takhle nešťastné a prášky nacpané, neurotické osoby potřebuje. Do určité míry si zachovávat svojí svobodu a myslet především na své zdraví a svou pohodu. Je to jen o prioritách.

Je toho spousta co me napada.......

jo

jsem ráda že je to pryč

jsem s ní v podstatě sám, dokážu ji udržovat pod kontrolou - stabilizovanou, ale nevidím možnost výrazného zlepšení natož "vyléčení"

Kde je ten začátek? Jak zjistit jak nemocnému pomoci najít patřičný lék bez běžného zkoušení kombinací. Málo psychologů,psychologických center se zaměřením na skupinovou terapii a terapii vůbec, hrazení terapií pojišťovnou atd...děkuji,že jsi si vybrala toto téma. Věra

KONEČNĚ! :P Démoni. :D

Lidé o ní sice mluví ale málo co o ní skutečně vědí.

Lidé si myslí, že je to jen špatná nálada. Není. Je to odpornej pocit bezmoci, rezignuje myšlení i tělesný funkce. Nechuť k čemukoli, přetvářka, časté kocoviny spojené s obrovskou konzumací alkoholu, který tyto pocity na chvíli utlumí, pak prohloubí, ale aspoň usnete. I když máte noční můry. Pocit, že jste zbyteční, že na vás nikomu nezáleží. Natolik častý přemýšlení o smrti, až se z člověka stane cynik nejvyššího rázu. Na nějakou dobu i ztráta pozitivních emocí, pocit, že jste zmrzli a dokážete cítit jenom nenávist nebo lhostejnost. A hroznou psychickou bolest, která se mnohdy přehoupne i na tu fyzickou, nejčastěj hlava, hrudník, nemoci se nadechnout. Imunita k ničemu. Kolísající chuť k jídlu. Tři týdny bez jídla jen na kafi a nikotinu, pak dva týdny nezdravé, tučné a sladké jídlo. Neschopnost cokoli dělat, myslet na cokoli jiného než na zbytečnost toho, že byste se snad o něco pokusili. Totální nervová a emocionální akrobacie, chvíli nahoře, chvíli dole, stejně tak sebevědomí. S alkoholem vystřelí na chvíli vzhůru, ale stačí jedna, ani ne moc negativní, třeba jen vtipná poznámka, aby se celá psychika zhroutila zase zpátky. A to se netýká jen vzhledu, ale také práce. A také pořád neustále dokola si opakovat, co všechno jsme přošvihli a co mohlo být, kdybychom se rozhodli jinak.

Mám z ní deprese...

mam z toho akorát depresi...

Moc dlouhý dotazník

Musí být vůle odrazit se "ode dna", nějaká motivace. Např. dcera mi v té době oznámila, že čeká dítě. Moc jsem chtěla být "normální" babička.

Myslím si, že je v ČR nedostatečný počet odborníků, jež pomáhají lidem při boji s depresemi, jsou často zahlceni klienty. Placení terapeuti jsou pro lidi s těmito potížemi často nedostupnou variantou. Také bych zmínila téma "nadužívání antidepresiv"

myslím si, že v dnešní době je stále víc lidí, co trpí depresemi a bolí mě to

Myslím že jsem to shrnul dostatečně. Nerad se k tomuto tématu vyjadřuji.

Myslím, že nejtěžší je najít nějakou pomoc. A hlavně pomoc v sobě, protože léky i terapie jsou k ničemu, když se člověk nenaučí jak si pomáhat sám každý den, kdy trpí a nikdo jiný mu nemůže pomoci a vědět, jak se cítí.

Ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

Ne

Ne

Ne.

Ne.

Ne.

Ne. Dotazník je moc dlouhý mnoho lidí ho z tohoto duvodu nedokonči.

nechci aby se to opakovalo u blízké osoby

nenapadá

Nenapadá.

Není žádná ostuda v případě potíží vyhledat odbornou pomoc. Někde jsem četla, že deprese je nejrozšířenější civilizační nemoc - tak proč se za ní stydět?

Nevím.

nic

nic

Nic zásadního.

Nikomu ji nepřeju.

nope

Podle mě depresí trpí čím dál tím více lidí. Problémy v rodinách, dnešní práce k tomu také přispívají. Krom toho dnešní mladí jsou oškliví a ubližují ostatním a ani si neuvědomují, co tím můžou způsobit.

Pokud se neléčí, tak je jako rakovina. Může vás dovést až k předčasné smrti. Někdy se v současné společnosti podceňuje, lidé se stydí jít k psychiatrovi. Raději trpí. Deprese je jako každá jiná nemoc. Musí se léčit a nikdo by neměl nikoho odsuzovat pro depresi.

Považuji depresi a podobné projevy úzkosti za civilizační chorobu danou životem v dnešní době a špatnou životosprávou.

Prala bych si od spolecnosti vetsi pochopeni v souvislosti s depresemi a mensi "stigmatizaci" lidi, ktri depresemi trpi.

pro mě je neřešitelná

Pro me to bylo cerne, upocene, zimomrive a unavene obdobi.

proč já?

prý je to důležitý sociálně stabilizační faktor

radšej nie.

Radši bych byla "normální". :)

Spousta lidí si myslí, že deprese je něco, za co se musíme stydět. Pokud se okolí dozví o Vašich problémech, většinou Vás rychle odsoudí a dívá se na Vás jako na "chudáka", který si nezaslouží pomoc.

V ČR je velmi málo psychiatrů, navíc mnoho z nich nespolupracuje se všemi zdrav. pojišťovnami. Tudíž lidé buď dlouho čekají v hrozném stavu nebo si musí lékaře platit sami.

Velmi me mrzi, ze spolecnost nevnima depresi jako chorobu a mysli si, ze kdyz se clovek ji postizeny bude snazit, prekona ji.

Věřím tomu, že samotná medikace bez terapie má malou šanci na úspěch. terapie bez medikace asi záleží na stavu pacienta, ale nejlepší zkušenost mám se souběžnou léčbou.

Věřím, že se o depresi a psychických nemocích vůbec nemluví dostatečně. Důkazem může být nejen zkreslený pohled veřejnosti, ale i má osobní zkušenost. Chodila jsem na gymnázium, které se chlubilo tím, jak je dobré, elitní a nevím, co ještě. Spolužačky si ve 3. ročníku zvolily seminář ze společenských věd. Semináře sloužily hlavně jako příprava na VŠ, látka se na nich měla probírat mnohem podrobněji. Když na semináři probírali psychické nemoci, zaslechla jsem spolužačku, jak říká: „Deprese, to je takový to, když jsi smutná.“ Šlo o 17letou studentku semináře na údajně dobrém gymnáziu. Jak to tedy vypadá jinde?

Víc se teď koukam kolem sebe a snažím se přesvědčit ostatní, co mají sklony k depresím, aby včas vyhledali pomoc lékařů a terapeutů. Myslím, že v lidech stále přetrvává názor, že k psycholog je jen pro lidi z blázince. Chtělo by to větší osvětu o práci psychologů.

vždycky je naděje :-)