Jaké bylo Vaše dětství? Jak velkou míru svobody Vám rodiče dali?

2.a 3. tř. ZŠ jsem absolvoval ve Vyšším Brodě, kam jsem denně docházel pěšky z pohraniční obce Mnichovice ( léta 1947 a 1948), nikdy jsem nebyl přepadem, od 6až do 8. třídy jsem docházel denně v létě i v zimě do 4 km vzdálené vesnice, od 9- až 11. třídy ( JSŠ) jsem chodil 4 km pěšky k vlaku a pak 20 min. vlakem do města . Nikdo mne nikdy nepřepadl.

V ČR obecně nemají. Je to problém. Svět je mírně nebezpečnější.

Absolutně ne, až na vyjímky se nemůžou ani v klidu nadechnout, aby jim někdo nedýchal na záda a to i v případě, že dané situace zvládají a přejí si zvládat. Děti jsou jako houby a nasávají zkušenosti, znalosti ale i přístup. Pokud jim nebude umožněno pracovat s rizikem a neznámem, bude jim to chybět. Nepíšu o hazardu, píšu o rozumném, předpokládaném riziku, na které (se) lze připravit informacemi a tréninkem.

Ano byli jsme učení samostatnosti a jeden druhému uměl pomocí , bylo méně drog . Jedinými lidé ze kterých jsem měla strach byli opilí lidé .

Ano i ne. Svoboda ve smyslu "kam můžu jít sám" je pro malé děti spíš menší - je výrazně více aut i dalších nebezpečí, co by mohly venku potkat. Taky je potřeba říct, že dnešní rodiče se asi víc zajímají, víc chtějí svoje děti ochránit před potenciálním nebezpečím / víc si ho uvědomují. Víc se ve společnosti o podobných věcech i mluví. Svoboda ve smyslu "co můžu dokázat / čemu se můžu věnovat" je naopak podle mě větší než dřív. Existuje velké množství možností, kroužků, vzdělávání, různých činností pro děti. Určitě ale záleží na sociálním zázemí rodičů, takže se může stát, že tahle svoboda není pro všechny děti stejně snadno dosažitelná.

Ano je nebezpečnější. Mě prakticky všichni znali, věděli z jaké rodiny čí dítě je, dávalo mi to pocit bezpečí. Dnes jezdí i více aut, všude je více lidí, neznámých lidí. Více se mluví o únosech, zabití, znásilnění, takže i logicky máte větší strach o své děti. Ale i když bydlím v úplně jiném kraji a menším městě,než jsem vyrůstala já, mám pocit, že můžu víc věcí i povolit. Např.nechat kočárek před obchodem, poslat dítě samo na hříště...samozřejmě ale za předpokladu, že je tam někdo ze sousedů.

Ano, svět je dnes nebezpečnější. Bohužel, dnešní děti si nemohou dovolit to, co my, jako děti.

Bohužel, nemají. Naše dětství bylo zábavnější, výrazně méně regulované představami rodičů.

Buď je rodiče nehlidaji vůbec nebo moc. Samý extrém.

děti dnes nemají svobodu žádnou, je to velmi smutné, svět byl vždy hodně nebezpečný, dnes je nebezpečná hlavně televize a zbytečně velká až přehnaná, často nepravdivá přeinformovanost ze všech možných médií

Děti jsou dnes ve srovnání s námi výrazně méně svobodné, v podstatě stále pod dozorem. Svět není nebezpečnější - objektivně horší je doprava (hustší, rychlejší, nervóznější), avšak obecná situace je tak nastejno. To jen rodiče jsou úzkostlivější a možnosti technického dozoru širší.

Děti jsou nadměrně opečovávané, ochraňované, ale stejně se nezabrání tomu, aby v pubertě spadly do party, kde se snadno dostanou do problémů. Díky většímu finančnímu zabezpečení od rodičů mají řadu možností kupovat si cigarety, alkohol, drogy, předhánějí se ve výstředních úpravách zevnějšku, přízeň vrstevníků si získávají přizpůsobením se ostatním. Kdo se snaží sportovat, věnovat se svým koníčkům, nebo se dobře učit a být slušný, je pro posměch. Velkým problémem je agresivita mládeže, neúčta k učitelům a pohrdání staršími lidmi.

Děti mají dnes daleko více svobody, ale také nebezpečí. Dnes bych malou dcerku nepustila ani tramvají po Praze. Já jsem chodila k babičce do Střešovic přes Ladronku a Břevnov a maminka neměla strach, že by se mi mohlo něco stát. A to nahoře na Ladronce bydleli v opuštěném lomu bezdomovci, kteří ale nebyli nebezpeční. Byli to chudí lidé, ale hodní.

Děti mají málo svobody. Strach o ně a je to odlišné od dob mého mládí.

děti mají míň svobody, svět je stejně bezpečný, rodiče mají mnohem více možností kontroly

Děti mají míru svobody takovou, jakou jim dají jejich rodiče. Vidím, že svět je svým způsobem nebezpečnější - především ohledně provozu na komunikacích. Jinak jiná nebezpečí byla i dříve, jen rodiče většinou neměli na své děti tolik času, aby je stále hlídali anebo se o ně tolik prostě nebáli, to nedokážu posoudit. Já jako rodič, vyrůstající v 70. letech minulého století se o vlastní děti více bojím než asi moji rodiče o mne. Ale možná je to tím, že jsem více úzkostné povahy a děti jsou pro mne vzácné dary.

Děti mají mnohem větší svobodu. Rodiče se nebojí je pouštět samotné, protože nehrozí nic moc, co by se mohlo stát (a kdyby, většinou jim můžou zavolat), ale hlavně je svět propojenější, díky internetu je jednodušší se propojit, pozvat někoho někam něbo něco zorganizovat, takže je mnohem víc příležitostí, kam a hlavně s kým jít.

Děti mají výrazně menší míru svobody. Jsou sledovány díky technice (mobil s aplikacemi o využití a o poloze, elektronická žákovská knížka). Svět je objektivně nebezpečnější. V ulicích se volně pohybují uživatelé a distributoři drog, což za mého dětství v devadesátkách nebývalo. Výrazně se zvýšil počet problémových cikánů, s nimiž jsme se jako děti prali, ale vždycky jsme je zvládli, protože nás bylo víc. Dneska jich je například u nás v Ústeckém kraji většina, protože bílé děti se rodí převážně na vesnicích, anžto mladé středostavovské rodiny opouštějí zubožená městská centra. Významně zhoustl provoz na silnicích, ale specificky u nás v Ústeckém kraji se po těch silnicích pohybují osoby, které do autoškoly nikdy nechodily a poznáte je podle ojetého BMW s anglickou SPZ, jízdy v protisměru a romského hiphopu linoucího se z drsně stažených okének. Park, do kterého jsem si chodil s kamarády hrát jako dítě u nás ve městě, je dneska jeden velký cikánský piknik, kam si chodí moreny nastřelit ústecké piko, které si kupují naproti magistrátu ve vietnamském barber-shopu, nad jehož existencí policie tápe již tři roky v řadě. Městská policie spí a kontroluje parkovací lístky v autech, zatímco park u základní školy vypadá jako ZOO, včetně zvukových a pachových projevů - MP děti neochrání, protože děti neplatí parkovné ani nemají firmu na rychlostní radary.

Děti nemají stejnou míru svobody jako jsme ji měli, není zajištěna bezpečnost.

Děti nemají stejnou míru svobody. Svět je svým způsobem nebezpečnější. Je větší nebezpečí, že se děti nechají "strhnout" k zakázaným látkám.

Děti nemají svobodu, protože se o ně rodiče přehnaně bojí (bohužel dnes musím uznat, že asi oprávněně - ukrajinští výrosci všude... Cikáni naopak z ulic vymizeli, po covidu se rapidně zmenšil počet opilců a ulici)

Děti nemohou mít tolik svobody jako dřív, není taková bezpečnost , zejména ve větších městech. Pobyt venku je také ovlivněn počítačem, internetem. Děti od útlého věku rády hrají hry nebo sledují filmy, to je velká brzda jít ven nebo se něčemu věnovat v kroužcích. Také se dnes moc řeší bezpečnost, kdo v tu chvíli je zodpovědný za dítě. Dnes jsou děti nesamostatné, protože co kdyby se poranily, jak by se to řešilo. Ale úrazy patří k životu a pak nemohou nic dělat , aby se nezranily. Pak se to odrazí v tom, že jsou nešikovně a zejména řemesla se nemohou učit, v útlém věku.

Děti obecně ne (úzkostliví rodiče), děti moje mají +- stejnou, možná větší (ale více zodpovědnosti)

Děti se dnes pohybují ve sterilním prostředí rodiče je nespustí z dohledu...ano je svět nebezpečnější, ale i přes to musíme děti v něm naučit žít.....

Děti stejnou míru svobody jako jsem zažívala v dětství, určitě nemají. Popravdě i když jsou děti v parku v bludišti, stále sleduji, kde jsou. A když je chvíli nevidím, nepatrně znejistím.

Dětský svět je rozhodně nebezpečnější než v devadesátkách, především přibyly on-line problémy, které mají navíc velmi široký záběr.

Dle mého názoru děti dnes nemají takovou míru svobody jako já v jejich letech. Problém to je, jsou méně praktičtí a samostatní, nesoustředí se na důležité věci. Svět není dnes tak bezpečný jako dřív.

Dnes je mnohem větší automobilový provoz. Jinak je na venkově je bezpečnostní situace stejná jako za mého dětství. Vozit děti do školy autem je zbytečné, a to i v menších městech do 10 tisíc obyvatel.

Dnes je svět bezpečnější, jen nebezpečí je více vidět.

Dnes je svět mnohem nebezpečnější.

Dnes je svět úplně jiný...

Dnes mají děti i na venkově organizovaný život, o který jsme my nestáli. Míra nebezpečnosti je vyšší hlavně ve městech, na venkově je to jiné, akorát s rozšiřující se zástavbou a přílivu městských lidí na venkov, stává se tento stejně upnutý jako v těch městech, neboť si ty měšťáci berou své pitomé městské zvyky sebou a vadí jim ten klasický venkov se zvířaty.

Dnes mají děti méně svobody. Rodiče hlídají děti mnohem více než dřív. Pravda je, že provoz na silnicích je mnohem větší.

dnes není tolik bezpečno, setkávají se/potkají více nebezpečí - složitější připravit

Dnesni deti jsou vice hlidany, mozna za to muzou i media, protoze se skoro vsude pise o ruznych trestnich cinech. Rekla bych, ze dnesni lide jsou vice zli, tak se clovek vic boji. Ja za meho detstvi mela urcite vic svobody a volnosti nez me deti, rodice nas tolik nehlidali, bylo bezne si hrat na sidlisti a vedeli jsme, ze se nam nic nestane. Dnes si clovek precte na fcb, ze na nasem sidlisti radi detsky gang a pak se o sve deti bojii. Myslim, ze chovani deti ovlivnuje i internet a ruzne bojove hry - deti se s tim setkavaji od malicka a pak neumi zit v normalnim svete. My internet nemeli, taky jsme delali blbosti - lezli, kam jsme nemeli, ale porad to bylo min nebezpecne ,nez co vidi dnesni deti na internetu a mnohe si to chteji vyzkouset i v realnem svete.

Dnešní děti mají svobody až moc ,ale nejhorší je , že moc používají telefon a málo běhají na hřišti.....

Dnešní děti nemají stejnou míru svobody, jakou jsem mívala já. Důvod je prostý. Cca do 10 let jsem vyrůstala na sídlišti, kde bylo před dlouhým panelákem místo zarostlé trávou, kde bylo hřiště a spousta místa k pohybu bez toho, aniž by bylo nutné přecházet silnici. Měl to tak každý panelák na daném sídlišti. Z okna našeho bytu bylo na dané prostranství vidět. Byla jsem tak pod dohledem rodičů. Nyni u novostaveb často taková infrastruktura neexistuje a je mnohem více aut. Obyčejné hraní venku už není tak bezpečné jako dřív. Navíc spousta dětí sedí doma u počítače a ven si hrát nejde nebo se potulují v obchodních centrech v dosahu wifi.

Doba není bezpečná. Děti tráví většinu času doma.

Doprava je nebezpečnější než v 90. letech a z té mam obavy

hráli jsme fotbal na ulici, kde nebyla žádná auta. Naprostá volnost pohybu

Já bych řekla, že mají, možná i víc, zvlášť zhruba od 12 let.

Jak které. Myslím, že svět nebezpečnější je, ale je hodně hysterických matek.

Jako rodič bych měl strach, to za mého mládí nebylo. Svět se stal nebezpečný i v malém městě.

Je dobré to rozdělit. Menší děti mají mnohem menší míru svobody a asi oprávněně, protože míra objektivních rizik rapidně stoupla ve srovnání s 3/4 20. století. Teenageři naopak mají větší míru svobody než my ve stejném věku.

Je jiná doba.

je to jiné, v jistém smyslu je svět bezpečnější (méně pobytu v přírodě, méně situací, vy kterých děti řeší problémy fyzické reality z jiného pohledu žijí děti daleko více ve virtuální realitě, ve fyzické realitě jsou hodně omezené, daleko méně čtou a mnohem více času tráví u obrazovek (PC, TV)

je to to vzájemné důvěře dětí a rodičů

Je to velký problém. Nenaučí se samostatně rozhodovat a řešit spory. Bohužel je svět skutečně nebezpečnější, přesto by měli rodiče zariskovat a dopřát dětem trochu volnosti.

Je vetsi riziko (vyssi zlocinnost, social.site atd.)

Jelikož já jsem vyrůstala na malém městě a později na vesnici a všechny blízké příbuzné a kamarády jsem měla poblíž, měla jsem větší míru svobody, než mají moje děti dnes. Dnes žijeme ve velkoměstě a strach o děti je větší. Ale svobodu se jim taky snažím dopřát.

Jelikož je zde mnoho cizinců, je svět daleko nebezpečnější...

Ještě pořád jsou některé děti, které mají dostatek svobody, záleží to na rodičích.

Jsem z mladší generace (25 let), a myslím si že jsme měli méně svobody než naši rodiče a je to problém. Vyrůstali jsme pod neustálým dozorem a kontrolou, cokoliv s minimálním náznakem nebezpečí nebo rizika bylo okamžitě zakázáno.

Každý to má jaký si to udělá. Problém vidím v několika úrovních. Záviděli jsem si modré duhové kuličky, ale kalhoty ne. Televize byla jen občas a jen do 20.00 hod. Počítače ani mobily nebyly, ale byly pevné a neoddiskutovatelné povinnosti. Pak volnost, ale dohled. Mohli jsme jít, kam jsme chtěli, ale museli o nás rodiče vědět kde budeme. Svět je plný násilí, všude se o tom píše, jsou videa na PC nebo v mobilech. Děti jsou primárně sice skrytě, ale soustavně masírovány na výjimečnost a rivalitu. Rodiče, prarodiče, učitelé, policie a někdy i duchovní byli absolutní autority, drželi jsme je v úctě a i když jsme měli k jejich postojům skryté výhrady, NIKDY jsme si nedovolili žádné invektiva. Pokud jsme vybočili z přípustných mantinelů následoval trest, většinou tělesný, ale nikdy neutrpěla psychika, vždy jěn tělesná stránka a nám to formovalo hranice, chcete-li mantinely. K Vaší otázce: Dnešní děti mají svobody nadbytek, ale neumí ji používat. Jsou velmi silně ovlivněny televizí, videi, sociálními sítěmi a v neposlední řadě i názorovým proudem svých rodičů, kteří mnohdy zapomněli na svoje mládí. U rodičů je to někdy přehnaná starostlivost a nebo zase bezbřehá lhostejnost. Všechno se řeší on-line, ale osobní lidský přístup chybí.

Mají (pokud teda nejsou rodiče příliš přísní) a svět není nebezpečnější. Naopak, být ještě o pár let starší a vyrůstat v devadesátkách, zažil bych bitky skinheadů a metráků; to mě těsně minulo. Děti neplánuji, ale kdybych je měl, tak je pošlu do svobodné školy typu Ježek bez klece, kde si mohou bez dozoru dělat víceméně cokoli, třeba si dojít nakoupit nebo jít bez dozoru do lesa.

Mají jiný typ svobody, není jí méně nebo více. U bezpečnosti světa záleží na tom, jakou oblast hodnotíme. Například aut je nepochybně víc, ale zase máme možnost mít u sebe telefon a kdykoliv si zavolat o pomoc.

Mají méně svobody, což je ochudí o spoustu zážitků. Svět je nebezpečnější, než byl za mého dětství.

Mají menší míru svobody a nevím, jestli je to problém. Svět je podle mne nebezpečnější než za mého dětství. Je méně dětských přátelství vonku na ulici a tedy i méně bitek. Četla jsem knihu, že je lepší, když dítě tráví vic času s rodičmi než z děťmi - Držte si své dítě.

Mají menší míru svobody proto, že pokročily technologie a je jednodušší sledovat jejich pohyb,

Mají menší míru svobody.

Mají menší míru svobody. Ale za mého mládí, když jsme si hráli na ulici, tak tam projelo cca jedno auto za hodinu. V tomto ohledu je svět určitě nebezpečnější.

Maji menší miru volnosti, nevnímám to jako výrazný problém

Mají stejnou míru svobody bych řekla. Možná i trochu větší. Svět je rozhodně nebezpečnější. Díky internetu a sociálním médiím lidem solidně hrabě. Je víc úchylů, mají větší možnosti dostat se k lidem. Podvody, vraždy. Vše se zvýšilo. Svět se zbláznil. Války, agresivita. Hnus.

Mají větší volnost v komunikaci a seznamování i na velké vzálenosti, chybí ale přirozený pocit soukromí, co byl do vynálezu mobilních telefonů, resp. chytrých telefonů, sociálních sítí a technologií 21. stol. Nárůst stresových situací a depresí díky pandemii Covid a také poprvé od konce II. sv. - válce v Evropě /Ukrajně/. V tom je vyšší riziko a menší míra svobody.

Mají výrazně menší míru svobody. Z mého úhlu pohledu to je veliký problém. Na děti i rodiče je kladena nepřiměřená odpovědnost i za věci, co se můžou stát náhodou. Když jsem byla malá, běhali jsme venku, mezi domy, volali na sebe. Myslím, že dnes už by to lidem a možná i mě přišlo nepřístojné a obtěžující. Tedy to bylo normální, takže to nikdo jako hluk nevnímal. Co se týká hraní venku, myslím, že svět není nebezpečnější. Jedině pokud jde o sociální sítě.

Mají. Z určitého pohledu svět dnes nebezpečnější je.

Mám 2 syny, nebylo možné je pustit ven bez dozoru. Je daleko větší provoz v 90.letech kdy jsem byla dítě byly 3 auta na celém obrovském parkovišti, které je nyní rozšířené, plné a stále nestačí. Na každém rohu se nepoflakovali opilci, feťáci, nebylo venku tolik skla a odpadků. A děti byly méně agresivní.

Mé děti ano, ostatní neumím posoudit.

Mene svobody, vice dozoru, navzdory vetsi bezpecnosti

míra svobody - nižší míra bezpečnosti - nižší

Míra svobody dětí záleží na jejich rodičích. Svět je nebezpečnější pokud jde o dopravu a nástrahy online prostředí.

Míra svobody dnešních dětí je úžasná, její využívání bídné.

Míra svobody je asi stejná, ale více kontrolovaná úzkostnějšími rodiči. Svět je nebezpečnější, ale jiným způsobem než dříve, on-line prostředí, nízká potřeba fyzických, sociálních vztahů.

Míra svobody poskytovaná dětem je podmíněna takovým množstvím proměnných, že nelze generalizovat. Myslím si ale, že v obecné rovině je míra svobody dětí víceméně stejná jako jsem zažíval já.

Možná v jiných ohledech - něco hlídáme více, a něco hlídáme podstatně méně. Chtělo by to nějakou rovnováhu, hlídat i nové technologie a nedůvěřovat zabudovaným mechanismům. Ročník 2001

My jako děti měli mnohem více volnosti ! Bylo to v 8.třídě, odpadly nám nějaké hodiny ve škole , a půlka třídy jsme se vydali cca 4 km na přehradu ...v 15 jsem s kamarádem jel na kole na celý den na výlet ,tam a zpět asi 50 km ... když jsem šel asi v 10 letech ven , tak v létě až do 20 hodin rodiče nevěděli ,kde přesně lítáme... byla jiná nebezpečí než ,dnes , ale když si někdo zlomil při fotbale ruku ,tak se nehledal žádný viník...

My jako děti měli více svobody ,přestože nás to vystavovalo řadě rizik !

My jsme měli větší volnost, dopřávám ji i mým dětem-jsou bezproblémové a celkově v pohodě ve skoro dospělém věku.

Myslím si, že dnešní děti možná o něco menší míru svobody, protože je svět nebezpečnější.

Myslím si, že je to stejné. Některé děti mají větší míru svobody někteří ne.

Myslím si, že mají méně svobody, ale nemyslím si, že je to špatně.

Myslím si, že mají svým způsobem stejnou míru svobody, ale s rozvojem elektroniky je ta svoboda o něco omezenější v digitálním slova smyslu, ne v tom osobním. Například my jsme jako děti neměli telefon, do školy a ze školy jsme se dostávali sami a dnešním dětem mohou rodiče zavolat, kde jsou, víc je takto kontrolovat. Nebo si také myslím, že rodiče dnes děti víc vyzvedávaji ze školy, my jsme byli v tomhle asi samostatnější. Svět není dnes nebezpečnější, nebezpečí bylo tehdy a je i dnes, jen se asi mení přístup k dětem.

Myslím si, že nemají. Dřív jsme chodili do školy a ze školy sami a pěšky. Odpoledne jsme chodili ven bez dozoru. Byli jsme samostatnější. Když jsme měli hlad, vzali jsme si svačinu sami. Dnes jsou děti stále pod dozorem. Svět je asi do jisté míry nebezpečnější, ale je to asi taky přemírou informací, sociálními sítěmi. Děti jsou potom zbytečně chráněné rodiči a nejsou zvyklé zvládat sebemenší stres a neúspěch.

Myslim ze svet je nebezpecnejsi - zejmena co se tyce mnozstvi aut a rychlosti, jakou jezdi. To vnimam jako nejvetsi rozdil. Zaroven je mene deti venku, mene vrstevniku a lide nejsou zvykli na deti, ktere delaji klukoviny. Take chybi ona mestska divocina na prozkoumavani - bud jsou vsude kamery, nebo je to tam opravdu nebezpecne (bezdomovci, fetaci). Snazime se nasim detem tuto svobodu doprat (napr. syn chodi od poloviny 1.tridy sam do skoly v Praze), ale neni to snadne. Je jeden z mala ve tride a jsme radi ze ma volaci hodinky (bez her a internetu), kdyz neco potrebuje. Na ulici se casto neni na koho obratit, kdyz dite potrebuje.

myslím že je svět nebezpečnější

myslím že míra svobody je obecně srovnatelná, jen má jiné podoby. v porovnání se svými vrstevníky, ale i mladšími sourozenci moje míra svobody byla nižší (ve srovnání s vrstevníky výrazně nižší), ale neměla jsem moc kamarádů a těch pár nebylo z okolí, od 3. třídy mladší sourozenec, bydleli jsme v části města kde nebylo potřeba dojíždění nebo mhd. svět určitě nebezpečnější je, např. v parku přes který jsme všichni chodili do školy přibylo bezdomovců, potloukají se puberťáci co otrvaují děti, "nežádoucí" existence v parcích, okolo škol, na náměstí, jezdí mnohem více aut, takže bych někam vlastní dítě taky asi nepustila, v průběhu cca 15 let už nevidím děti na kolech na silnici (zato mají aspoň helmy), zmizela některá "bezpečná" místa kde se děti mohly scházet. na druhou stranu děti mají v mladším věku mobily, je možné zavolat, napsat, ale třeba i kontrolovat polohu, je to pojistka i pro rodiče. zase jim to ale dává nekontrolovaný přístup k online prostoru, na druhou stranu se ale socializují online i když třeba bydlí s kamarády daleko od sebe, můžou si volat zadarmo, je větší možnost že je rodiče např. odvezou a vyzvednou na nějakém místě. zrovna pohyb mi omezený trochu přijde, nemají už tolik kam a kudy, ne každé dítě je "vypustitelné" na hodinu do velkoměstského mhd. teď žiju ve velkém městě, děti v mhd a vlacích běžně vidím, shromažďují se ale hodně třeba u nákupních center nebo okolo škol, přijde mi že prostě nemají moc možností kde jinde... a hodně třeba dává vědět rodičům že jsou na cestě, jdou z kroužku, to mi přijde fajn

Myslím, že děti dnes mají menší míru svobody a rodiče je více hlídají, protože se o ně bojí. Nepřijde mi, že by kriminalita atd. byla o tolik horší, než dříve, ale že o ní lidé více ví a jsou o všem více informováni, takže se více bojí, aby se něco nestalo jejich dětem. S dostupnější dopravou, hlavně automobilovou, se také čím dál více všude pohybují cizí lidé, než bylo dříve zvykem, takže se rodiče mohou o děti více bát, aby je něco nepřejlo nebo jim někdo cizí neublížil.

Myslím, že děti mají trochu jiný druh svobody. Současně jsem přesvědčená, že mají menší svobodu pohybu - sama mám nepříjemné pocity, když mám děti nechat volně běhat tam, kde jezdí auta - v devadesátkách byl slabší provoz a vyrostla jsem na sídlišti s omezeným provozem (velká část autům přístupná nebyla vůbec nebo jen jako parkoviště).

Myslím, že děti takovou svobodu nemají. Otázka je, jestli ji vůbec chtějí a jestli by si s ní dovedly poradit

Myslím, že dnes děti nemají stejnou míru svobody, ale svět se změnil, spousta věcí je jinak, lidi jinak přemýšlejí, žije se jinak. Nedá se porovnávat.

Myslím, že je dnes víc úzkostlivých rodičů, které své děti více chrání, což z dětí pak může vychovat méně samostatné jedince, nebo můžou mít sklony víc experimentovat se zakázanými věcmi. Svět je zhruba stejně nebezpečné místo jako dřív, ale lidé jsou více informovaní o tom, co se děje.

Myslím, že kvůli většímu nebezpečí oproti 70. letům mají dnes svobodu menší, ale jak kdo, jiný etnika "žijou" v maximální svobodě, která omezuje svobodu těch ostatních.

Myslím, že nemají takové množství svobody, minimálně té fyzické, na internetu bývá jejich svoboda ale neomezená. Vnímám to jako problém. Nemyslím si, že by byl svět nějak zásadně nebezpečnější než býval. Dopravní nehody se stávaly a stávají stále, stejně tak chodí po světě sexuální predátoři a stejně tak se stávají úrazy a nehody.

Myslím, že obecně jsou děti více pod dohledem. Je ale mnohem těžší najít místo, kde nejezdí auta, kde si děti mohou třeba hrát s míčem bezpečně, bezpečně se tam dostat, aniž by musely přejít spoustu nebezpečných ulic apod. Na druhou stranu je úzkostlivost některých rodičů asi přehnaná a kontraproduktivní.

Myslím, že svět, respektive lidé jsou stále stejně nebezpeční, ale děti nemají vůbec žádnou svobodu, nebo jen malou. Nechodí sami ani pro rohlíky. Rodiče je nevedou k samostatnosti, ale k obezřetnosti a závislosti.

Myslím, že většina dětí nemá stejnou míru svobody jako jsme měli my. Rodiče jsou starší, takže tím pádem úzkostlivější a mají děti pod trvalou kontrolou. Mobil je pro rodiče velmi důležitý prostředek kontroly. Většina dětí neuznává pravidla, takže si i v tom kontrolovanějším režimu nachází různé mnohdy i nebezpečné zábavy. Opět v tom hrají velkou roli sociální sítě, kterým děti věnují nadměrnou pozornost. To co jsme dřív odkoukávali od našich kamarádů bylo minimum toho, co dnes mají možnost sledovat děti. Na druhou stranu jsou rodiče, kteří jsou velmi zaneprázdnění a čas na děti nezbývá. To byla i naše záležitost a proto jsme byli velmi přísně vychováváni k samostatnosti. Dnes u dětí chybí ta samostatnost a také odolnost vůči nepříznivým situacím. Šikana ve školách se podle mých zkušeností rozjela v nebývalé míře a bohužel se s tím někdy špatně bojuje. Uzavřela bych to jednou větou: Kde chybí řád, nastupuje chaos.

Ne

Ne

Ne a ano, je to problém do budoucna pro ty děti.

Ne a do jisté míry mám pocit, že to rodiče přehání. Chápu, že šestileté dítě nemůžou pustit sami do školy přes centrum Prahy, ale aby rodiče vodili desetileté dítě do školy někde na vesnici mi přijde také extrém. Byla pro mě zajímavá návštěva Japonska, kdy jsem viděla děti školkového věku jezdit samotné metrem v centru Tokia, což mě hodně šokovalo, ale zase dává smysl vzhledem k tomu, jak moc bezpečné Japonsko je. Na druhou stranu si nemyslím, že ČR je tak nebezpečné, aby děti do deseti let se nemohly pohybovat sami. Naopak si myslím, že je to pro ně důležité, aby se naučily samostatnosti a vlastnímu rozhodování. Obzvláště když dnes existují mobily, hodiny s GPS, apod, takže se nemůže stát, že dítě se na několik hodin "ztratí" (taky jsem občas jako dítě dostala vynadáno, že jsem přišla domů o tři hodiny později… na druhou stranu mě to naučilo dochvilnosti). Ale já děcko nemám, takže co já vím, že.

Ne, dnes je obecně větší opatrnost u dětí.

Ne, je to problém, a ano, je.

Ne, nemají, rodiče jsou mnohem opatrnější, nebezpečí je více medializováno než dříve. Jestli je to problém nebo ne, neumím posoudit, doba se mění, hustota lidí se zvětšila, provoz ve městech i na vesnicích je větší, více cizinců, ...

Ne, nemají. - Ano, svět je dnes nebezpečnější než dříve.

Ne. Děti jsou příliš chráněny, nejsou samostatné, jsou líné, nevychované.

Ne. Je to problém, děti jsou připosrané a ze všeho se sypou. Nebezpečnější jsou jen počítače.

Ne. Riziko z okolí. Ano, je.

Ne. V určitém slova smyslu to je lepší, hlavně ale pro rodiče a jejich klid. Děti by se měly dostat do problémů a nepříjemných situací bez toho, aby měly rodiče na zavolání, protože tím lépe/rychleji se naučí samostatně řešit zapeklité situace.

Nebezpecnejsi neni, aspon v mem okoli, ale lidi se asi vic boji

Nedokážu stoprocentně posoudit. Já osobně jsem byla rodiči (reps. matkou) do velké míry izolovaná od ostatních vrstevníků, což vysoce negativně ovlivnilo mou psychiku v dospělosti. Takže v dětství/pubertě jsem prakticky neměla žádnou svobodu. Pokud by dnešní rodiče tu svobodu, která mi v dospívání tolik chyběla, svým dětem dopřáli, já bych byla jedině pro - jedině tak se naučí rozpoznávat skutečné nebezpečí v životě, než když budou neustále ochraňováni v jakési pomyslné bezpečné bublině.

Nejde jen o děti, ale všichni máme menší míru svobody. Kvůli mobilům jsme pořád na dosah, takže nás mohou otravovat z práce, mohou se na poslední chvíli měnit plány, děti se musí rodičům pořád ozývat....

Nelze porovnávat, to je téma minimálně pro diplomovou práci, ale zpracovanou objektivně, se znalostí let do tak roku cca 1970. Například nebát se uvést, že existoval Pionýr, že byly například kroužky přírodovědné či zdravotnické et ceteri.

nemají svět je mnohem nebezpečnější

nemají

nemají

Nemají

nemají

Nemají a domnívám se, že to problém je, ale děti jsou děti a poradí si s tím. Svět určitě nebezpečnější není, možná právě naopak, ale protože se o každém průšvihu dozvídáme prakticky okamžitě, máme tendenci rizika zveličovat. Naše generace stoprocentně měla více svobody a domnívám se, že to bylo dobře a přála bych to i dnešním dětem.

nemají a je to problém - svět je nesrovnatelnš nebezpečnější

Nemají a je to problém.

Nemají a je to problém.

Nemají a je to škoda , svět je příliš uvolněný a nebezpečný

Nemají a považuji to za problém.

Nemají a problém to je. Nebezpečí je víc.

Nemají a problém to podle mě určitě je. Jak jinak může z dítěte vyrůst samostatný dospělý člověk? Nebezpečnější je to nejvíc z hlediska aut: - jezdí jich mnohem víc než dřív - z SUV uvidíte dítě mnohem hůř než ze sedanu - a lidi často řídí jako prasata a nedávají pozor (třeba proto, že čumí do mobilu) Naopak nemám pocit, že by po ulicích chodilo nějak výrazně víc pro děti nebezpečných lidí než dřív. Spíš se o tom jen víc mluví. Samostatnost dětí se démonizuje a rodiče, kteří jim ji dopřávají, jsou označeni za nezodpovědné.

Nemají a svět není nebezpečnější.

Nemají i mají, svoboda se rozšířila do dřív nedostupných oblastí, v jiných míra zmenšila.

Nemají skoro vůbec svobodu a považuji to za obrovský problém. Nebezpečí dnešního světa jsou jiná než v mém dětství.

Nemají stejnou míru svobody. Nejen kvůli rodičům, ale i zákonům a kvůli tomu, že jsou pořád na mobilu a nezískávají zodpovědnost. Na druhou stranu když slyším, co se děje v ČR v posledních cca 30 letech (pedofilové, nelegální migrace, drogy, TikTok výzvy), tak se vůbec nedivím, že dětskou svobodu lidé utahují. Na druhou stranu opravdu se to nedělo odjakživa a akorát se o tom nemluvilo? A jak pak bude dítě zvládat svět, až bude v pubertě a nebude mít dospělý dozor?

Nemají stejnou míru svobody. Svět je nebezpečnější a také provoz aut je větší.

nemají stejnou míru, mají omnoho menší. je to problém, děti jsou nesamostatné. ne, svět rozhodne není nebezpečnější

Nemají takovou svobodu. V některých věcech je svět nebezpečnější a v některých bezpečnější. Takže když se to zprůměruje, tak stejný.

Nemají tu volnost, jakou jsem měla kdysi já.

Nemají větší míru svobody. Svět je dost podobný, ale je daleko vetší hustota provozu na pozemních komunikacích.

Nemají, ani zdaleka. Jednak je prostředí celkově náročnější (větší provoz), jednak je více vrstevníků zanořeno do virtuálního světa, takže je složitější narazit na normální dětský kolektiv. Hysterická rádoby-ochrana dětí a v praxi nefungující teorie o tom, jak je potřeba s dětmi jednat v rukavičkách, taky nepomáhají.

Nemaji, ano, svet je nebezpečnější, je to spatne.

Nemají, je to problém, svět je dnes nebezpečnější.

Nemají, jsou více pod dohledem - je více aut, lidé se nevšímají situací kolem nich a jsou lhostejnější - "pomoci se nedovoláš", proto se rodiče více bojí nechávat děti samotné. Přestože máme mobily, jsme úzkostnější. Je to problém, děti se neučí samostatně řešit problémy, komunikovat, poradit si. I ve škole jsou děti nabádány, aby si volaly na pomoc dospělého, když se něco děje. Chceme, aby si děti neubližovaly, ale je to jen utopie - v člověku je vždy i to špatné. Dřív se děti popraly, zanadávaly, ale dospělým říkaly jenom, když šlo do tuhého. Tak se více zocelily pro život.

Nemají, jsou více pod dozorem.

Nemají, rodiče jsou moc přecitliví, svět vnímají jako nebezpečnější, všude je to samej úchyl atd. Kromě vyššího počtu aut a tím i provozu i mimo hlavní silnice se nic nezhoršilo. Jen ty děti jsou nesamostatné, nerozhodné sněhové vločky.

Nemají, rodiče se více bojí. Hrozí reálně větší rizika než dříve a děti na ně nejsou připraveny.

Nemají, svět je mnohem nebezpečnější než byl. Mě osobně to mrzí, že moje děti nezažijí takové dětství jaké jsem zažila já.

nemají, svět je nebezpečné místo

Nemají, svět je nebezpečnější, avšak s ohrožením se to přehání. Je to vlivem médií a celospolečenské hysterie.

Nemají, svět je rozhodně nebezpečnější

nemají,co se týká bezpečí

Nemají,je to problém,není.

Nemají,ještě ji měly moje děti, které vyrůstaly na vesnici i v městě. Můj nejmladší syn vyrostl ve městě.Pouze prázdniny trávil na vesnici. Je ročník 1988. Žijeme v Kopřivnici 22 000 tis. obyvatel.

Nemají.

Nemají. A je to problém. Neučí se od útlého věku samostatnosti a odpovědnosti.

Nemají. Ale pblm v tom nevidím, svět je nebezpečnější.

Nemají. Je mnohem hustší doprava a hlavně se více mluví a tedy i ví o různých nebezpečích.

Nemají. Je to problém. Svět nebyl nikdy bezpečný.

Nemají. Už jen to, že se téměř okamžitě rodiče dozví o známkách atd je musí stresovat. Čím dál víc dětí vozí rodiče do..i ze školy. Venku je málo dětí.

Nemajú, myslím si, že rodičia sú prehnane úzkostliví, veľmi na nich vplýva okolie a informácie z internetu. Ja mám dcéru - má 2 roky, rozhodne sa jej posnažím dať väčšiu mieru slobody. Hoci som odpovedala v dotazníku, že som zažila sexuálne obťažovanie, nestalo sa tak vonku, stalo sa mi to od blízkeho rodinného člena a teda myslím si, že je to bohužiaľ viac štandard stretnúť sa s tým skôr v najbližsom okolí ako vonku.

Nemám ve svém okolí takto mladé lidi, abych mohla srovnávat. Můj pocit svobody v dětství a dospívání, když se na to zpětně dívám, byl poměrně omezený. Nemyslím si, že by prostředí, ve kterém jsem vyrůstala bylo dnes nebezpečnější.

nemohu posoudit míru svobody dnešních dětí!

Nemyslím si, že je svět nebezpečnější, spíš mám pocit, že děti neumí mít odpovědnost sami za sebe, hlídat si svoje bezpečí

nevím

nevím

Nevím, to asi záleží na rodičích. A ne, rozhodně bych neřekla, že dnes je svět nebezpečnější. Spíš naopak.

Nevím, určitě záleží kde, jestli ve městě nebo na vesnici, a hlavně nejvíc záleží v jaké zemi se člověk nachází. Rozhodně ale nevím jakou volnost děti v dnešní době mají nebo ne.

nyní žiji ve velkoměstě a to má zcela jiná pravidla než na malém městě (z pohledu pražána na vesbici)

Nyní, stejně jako v minulosti, největší roli hrají rodiče. S ohledem na alternativy, zejména v podobě online světa, nemají děti takovou potřebu skutečné dobrodružství vyhledávat. Během našeho dětství byl "únik" z domu ke kamarádům a do přírody skoro jedinou možností, jak se bavit.

O dceru se velmi bojím, ale výhodou je, že má mobil, ozve se, že dorazila kam měla. Napíšeme si, zda je vše ok. Zároveň od 1.tridy jezdí sama busem do školy (o 2 vesnice dál). Musí, my chodíme do práce, jako naši rodiče. A má spolužáky které ještě v 6. Třídě rodiče do školy vozí

Obecně ano - více lidí, hlavně mladých rodin, žije ve velkých městech. Tam děti nemají zahrady, ulice plné aut a podezřelých lidí. Méně bezpečného prostoru, nemůžou tolik běhat po venku.

Obecně mají menší míru svobody, problém to být může, pokud s tím rodiče (a obecně společnost) neumí pracovat. Myslím, že svět je nebezpečnější (více aut, menší míra občanské odpovědnosti a ochoty pomáhat cizím, vyšší míra lhostejnosti k okolí, míra výskytu a patologického chování a přístupu dětí k němu atd.)

Podle mého názoru mají dnes děti menší míru svobody, protože svět není tak bezpečný jako v době mého dětství. Menší děti bez doprovodu prakticky ven nemohou. Namísto běhání na čerstvém vzduchu tráví děti mnoho času doma s mobilem či tabletem v ruce, což je obrovská škoda. Aktivity jsou většinou omezeny na objíždění různých kroužků, většinou draze placených, což si často nemohou rodiny dovolit, zvláště je-li v nich více dětí. K tomu nastává velký problém i o prázdninách - jak vyplnit dětem čas dvouměsíčního volna, aby byly v bezpečí, měly pěkný program a přitom si to rodiče mohli finančně dovolit. V dnešní době má málokdo to štěstí a možnost, aby děti trávily prázdniny u prarodičů někde na venkově, jak bývalo běžné za dávných časů. Avšak ani tam se nedá již svět považovat za zcela bezpečný.

Pokud bych dnes měl děti, můj přístup by se podobal mému dětství. Kdo se "neotrká", nezvládne později řešit situace, se kterými se může setkat.

Pokud jde o město, tak jsem toho názoru, že míru svobody mají menší právě z toho důvodu, že toto prostředí skýtá větší míru i škálu nebezpečí, než za mého dětství. Za největšího zabijáka volného pohybu považuji dopravu, která značně zhoustla a autem se dnes jezdí pomalu "do obýváku". Déle se po ulicích v jakoukoliv denní dobu volně pohybuje velké množství opilců a drogově závislých osob, to kdysi neexistovalo.

Pravděpodobně ano.

prostředí pro děti je nebezpečnější - více automobilů, větší množství lidí i jiné kulturní úrovně, větší kriminalita, méně času rodičů na společné aktivity, které by děti připravily i na složitější situace, velká míra zodpovědnosti pedagogů ve škole snižuje jejich ochotu s dětmi více "podnikat" i méně bezpečné (ve smyslu méně předvídatelné z hlediska ohrožení dětí i jejich vlastní činností) aktivity

přijde mi to podobné, ale záleží na skupinu, město, sociální bublinu

Přijde mi, že děti jsou daleko víc pod dozorem, možná je to špatně z důvodu, že jsou méně samostatné v některých věcech. na stranu druhou některé nástrahy jsou větší než dřív.

Přijde rušnější automobilová doprava. V jiných ohledech ani ne.

Přizpůsobily se pozlátku pohodlnějšího života za cenu ztráty svobody, samostatnosti a zodpovědnosti za svůj život...svět je sice o něco nebezpečnější, ale většina nebezpečí se přesunula jinam.

Rodice maji velky strach a socialni site berou pozornost a nahrazuji kontakt s lidmi

Rodiče jsou dnes úzkostlivější a více děti opečovávají. Jsou ve větším chvatu a všude je rozvážejí auty. Na druhou stranu ulice byly za mého dětství bezpečnější, provoz menší, nesetkala jsem se v dětském věku s nebezpečím drog apod. Výchova dětí je dnes nesrovnatelně finančně nákladnější než za mého dětství, velký tlak od okolí, aby vše měly. Já toužila nejvýš po džínách nebo tričku se Sandokanem, kroužky byly zdarma, sportovní vybavení z bazaru.

Rodiče jsou podle mne často starší a rodičovství berou vážněji. I doba je nebezpečnější. Takže dnešní děti jsou omezovány výrazně více než, co jsem zažil já. Nevím, zda to považovat za problém. My jsme více poslouchali, příkaz se plnil a nediskutovalo se o vůli rodičů či učitelů. I tím jsme pak mohli mít větší volnost.

Rodiče jsou rozhodně více úzkostliví. Svoje děti nikam nepustí, víc je kontrolují. Nemyslím, že by svět byl pro děti více nebezpečný, spíš máme jen větší přehled díky internetu.

Rodiče jsou úzkostnější. Nebezpečí jsou mediálně zveličována.

Rodiče si více uvědomují rizika, co se dětem může stát a jsou opatrnější.

rozhodně ne,svět se změnil

Řekl bych že děti (i moje) mají menší svobodu. Svět je podle mě stále stejně nebezpečný, jen se teď o všem ví skoro dřív než se to stalo a to dříve nebylo, tak nám svět přišel asi méně nebezpečný. Také jsme neměli auto, když jsem byl dítě. Dnes je to v tomto mnohem jednodušší, ale zároveň jsou děti méně samostatné, nebo až od staršího věku. Vidím to na mých dětech i jejich vrstevnících a i když se snažím, tak moje děti rozhodně zažívají pohodlnější dětství než já.

Řekla bych, že problém je, že od maličkého věku se učí hrát hry na počítači, aby měli rodiče více klidu, posadí dítě k počítači a ony si na to zvyknou, berou to jako životní standart a po běhání venku s vrstevníky již netouží..

současný děti se určitě nemaji líp viseji na mobilech a sítích, a čím víc to rodiče zakazujou,tím vic je to táhne záleží v jakým jsou děti prostředí a co viději u blízkých

Svět je asi nebezpečný stejně, ale více se o všem mluví a díky internetu víme vše dříve. Děti dnes mají málo svobody, málo jsou připraveny na vlastní rozhodování, neví, co je to nuda, vše je velmi organizované rodiči.

Svět je blbější, lidé hloupnou, svoboda se ukrajuje a vytrácí, všude dohled, kamery, omezení, nařízení, dnešní doba s léty 90tými bohužel nesnese srovnání.

Svět je jiný a nedá se říct zda lepší nebo horší. Ale svobodu, minimálně internetovou mají větší, protože s internetem s technologiemi vyrůstali už od útlého dětství.

Svet je jiny, mozna mene odpoustejici. Detska museji byt vic napozoru

Svět je jiný, změnil se, ale neřekla bych nebezpečný. Dříve jsem byla pořád venku, teda až v tom školním věku a sama s vrstevníky. Dnes je to jiné, rodiče mají o děti více strach, ale není to dětma nebo rodiči, ale spíš místem kde žijí. Ve větším městě je o děti větší strach a tak tráví víc času s rodiči na hřišti než sami. Kdežto kolegyně bydlí na vesnici, kde mají jedno hřiště, děti se tam scházejí z celé vesnice a nemá problém pustin prvňáka na kole, protože se nebojí že ho zajede auto. Já bydlím ve městě a jezdí u nás tolik aut, že jedu na kolo raději někam do přírody s prvňákem, než bych ho pustila, aby jezdil po sídlišti, kde není moc možností jezdit po chodníku, ale musí po silnici, kde každou chvíli jede auto či autobus.

Svět je nebezpečnější - neměli jsme veřejně drogy a i nástrahy z internetu. Mohli jsme sami jezdit na kroužky - já do hudebky 10 km sama autobusem od 7 let věku a to bez mobilu. Lítali jsme po zahradách sousedů a mohli si u nich nasbírat plody - byli jsme děti všech, byla důvěra, komunita fungovala jako velká rodina, vychovávala nás celá vesnice, nebyla tíha jenom na rodičích, o všem se hned vědělo - bylo zázemí a bezpečí.

Svět je nebezpečnější a děti jsou vystavovány situacím a vlivům, které jsme neměli - internet a sociální sítě, nonstop zpravodajství, výrazně intenzivnější doprava

Svět je nebezpečnější, tudíž děti mají menší míru svobody.

Svět je stejný jen my jsme se změnili

Svět není nebezpečnější

Svět není nebezpečnější. Jen jsou v něm jiná nebezpečí.

Svoboda dětí tehdy a dnes je podobná. Před rokem 1990 se rodiče o děti tolik nebáli. Veřejný prostor byl bezohlednější. Velký rozdíl je v disciplíně dětí tehdy a dnes.

Svoboda se proměnila, rodiče jsou více úzkostní, více kontrolují, ale děti tráví víc času u elektroniky. Představa, že se dítě jako já v druhé/třetí třídě hodiny toulá a nikdo neví kde je těžko představitelná mimo problematické rodiny. Dnes je naopak větší svoboda v režimu dítěte, už malé děti chodí často velmi pozdě spát. Nebezpečnější svět zřejmě nebude, jen se objevily jiné formy nebezpečí, spjaté zejména s elektronikou a světem za obrazovkou.

svobodu mají, ale využívají ji po svém - ostatně jako každá jiná generace

Svobodu mají, bohužel svět není zdaleka tak bezpečný

Tak asi záleží, podle mě, třeba na venkově se míra nebezpečnosti nezměnila tolik jako ve větších městech, kde je dnes víc rozšířeno násilí, a proto mi přijde že v dnešní době ta svoboda dětí je víc omezována z důvodu právě strachu rodičů, že se něco může stát. A jasně že se i dřív děly nepěkné věci, ale tím, že je víc možností jak se o něčem takovém dozvědět (zprávy v televizi, noviny, články..), tak i ten strach o děti roste

Těžko se to určuje celkově, záleží rodič od rodiče. Nicméně asi ne, bývají více hlídané. Svět je bezpečnější, než za našeho dětství, ale víc se o rizicích mluví. A jezdí více aut.

Určitě dnes děti stejnou míru svobody nemají. Myslím, že to není problém, ale prostě vývoj. Svět určitě není nebezpečnější. Jsme zodpovědnější rodiče, než byli ti naši, děti máme v době, když už máme trochu rozum, víc znalostí o všem možném, čiliže víme, čeho se můžeme obávat a své děti před tím chceme chránit. A jelikož je to plošné, stejně by dítě nemělo ani s kým normálním jít ven se potulovat. Naši rodiče byli rádi, že rodičovství nějak přežili, neměli na nás čas. My jsme na tom líp, jsme uvědomělejší a zároveň v něčem úzkostlivější.

Určitě je dnes svět nebezpečnější než dříve, ale nemyslím si, že zrovna ve vztahu k osamostatnění. Spíše vidím rizika anonymní šikany skrze online svět. Děti je spíše třeba učit zodpovědnosti a všímavosti při pobytu venku, než je držet doma nebo pod dohledem.

Určitě ne, rodiče se bojí víc než naši - za nás úřady neřešily spoustu věcí, za které dnes hrozí rodičům drakonické tresty.

Určitě ne.Je všude víc nebezpečí ,k mání jsou volně drogy.Děti vidí svůj vzor v počítačových hrách a televizi a je víc násilí a šikany

Určitě nemají a je to velký problém. Svět je nebezpečnější v tom smyslu, že je mnohem větší provoz a děti mají mnohem větší možnosti jak dělat špatné věci (najdou na internetu především). Rozhodně není více deviantních osob atd, ten poměr je stále stejný.

Určitě nemají takovou míru svobody. Je méně bezpečno a to je mj. důsledek menší míry svobody. Ale ne jediný.

Určitě nemají, svět je ale daleko méně bezpečný

Určitě nemají.

Velmi záleží na rodičích, nůžky mezi velkou svobodou a naopak vězením se hodně otevřeli. Úzkostlivé woke matky či hipstři ve městech nedovolí nic (a to si říkají liberální), zatímco normální rodiče nechají i dnes lítat děti po vsi a dlabat bunkry ve stohu ap. Věcně tomu nic nebrání ani dnes, obecně nebezpečnější svět není, to je část populace žije v bublině soc.sítí a propagandy, která je svazuje. Pouze provoz na silnicích je hustší a to jediné je potřeba opravdu více hlídat (já v 12ti letech jezdil na kole bez helmy kilometry dakleko a to i po 1/11 a předjížděli mě tahače s návěsy, to už by dnes vhodné rozhodně nebylo).

větší míra svobody

Většina dětí nemá žádnou svobodu. Rodiče se o ně bojí. Bydlím u školy a rodiče vozí do školy i děti z druhého stupně, které by se už měly učit samostatnosti.

Více nebezpečí-auta,rodiče mají o deti zbytečně strach

více nebezpečí, méně svobody, více dozoru

Volný pobyt mladších dětí hlavně ve městech je určitě omezen. Určitě je nebezpečnější prostředí.

Vůbec nemám přehled jakou dnes mají děti míru svobody. Předpokládám ale, že to záleží i na tom kde zrovna které děti vyrustají. Cca do 8 let jsem žila na vesnici, rozdělené železnicí - a zrovna na té menší straně. Nesměli jsme chodit "za koleje" sami, bydlet na druhé straně kolejí, nepochybuju že bychom mohli bez dozoru prozkoumávat 4x tak velkou oblast. Pak jsme se přestěhovali na malé město, kde byla "povolená oblast" automaticky zvětšena (myslím si, že na tom měla větší podíl absence nebezpečného železničního přejezdu, než že bych najednou byla shledána dostatečně vyspělou pohybocat se ve větší vzdálenosti od domu. Na druhou stranu po přestěhování jsem dostala první tlačítkový mobil, aby se mi mohli rodiče dovolat - na malé vesnici k tobu nebyl důvod.) Ve 4. třídě ZŠ jsme s o 2 roky starším bratrem začali dojíždět do školy do většího města a většinu času s kamarády venku jsem tak trávila ve městě po škole, ale až od 5. třídy jsem mohla začít sama chodit domů, zbytek 4. třídy mě po škole vždycky někdo vyzvedával a alespoň posadil na vlak. Není tedy snadné poznat, jak moc byla míra svobody zvětšována čistě vzhledem k mému věku a jak moc ji ovlivňovaly měnící se vnější podmínky.

Vůbec nevím, nedokážu posoudit. Já si skoro vždycky jako malá mohla dělat co jsme chtěla, rodičům jsem většinu věcí neříkala a řekla bych, že jsme v životě rozohdně samostatná, málo co je překážkou.

Vzhledem k tomu, že žijeme na vesnici, snažím se svým dětem dávat podobnou míru svobody. Ale všeobecně si myslím, že svobody mají děti méně. Dřív si chodily děti na kroužky, dnes je všude vozí rodiče autem, byť to mají pěšky, či na kole, koloběžce blízko.

Z mého pohledu jsou v našem regionu možnosti stejné. Rozdíl je v přístupu rodičů i samotných dětí, které se přizpůsobují většině, aby se nelišili.

za mého dětství nás nikdo nehlídal na každém kroku, je ale fakt že jezdilo jen pár aut, i ve městě se lidé hodně znali a vzájemně dohlídli na děti, pokud byl čas svačiny a nebo přišel hlad děti nakrmila kterákoliv máma, pohlavek či plácanec se uděloval po zásluze kterémukoliv dítěti bez toho, aby si stěžovalo - každý dobře věděl za co to bylo.

Za mého dětství se lidé z okolí bydliště znali (centrum Prahy). Všímali si dětí na ulici a cizího člověka.

za mého mládí nebyly školky, rodiče oba pracovali, takže jsem měl více svobody, hlídala děti vždy skupina starších dětí a celá vesnice

záleží na rodičích

Záleží na rodičích a dětech, jestli chtějí být "svobodní". Svět rozhodně nebezpečenější je.

Záleží na rodičích a spolužácích a místu pobytu. Moje děti na 1. stupni chodili sami ven, jenom se museli hlásit třeba každou hodinu. Později už zůstávali jenom doma na pc a byl trest poslat je ven.

Záleží na rodičích, já byla hodně hlídaná, víc než ostatní vrstevníci

Záleží, kde bydlí. Já bydlela na sídlišti, takže pohyb po sídlišti byl bezpečný. Kdybych bydlela v centru, určitě mě máma tolik nepustí. Teď jsem na ještě bezpečnějším sidlisti s parkovou úpravou, takze bych ven poustela ještě mladší dítě. Pro své děti plánují úplně stejně bezpečnostní opatření nebo volnost jako jsem měla já. Velmi problematická mi dnes přijde sledovací aplikace, kdy i teenagerův pohyb rodič neustále sleduje. To mi přijde jako mnohem větší omezení svobody než cokoli jiného

zdaleka nemají děti takovou svobodu... myslím si, že je svět nebezpečnější než byl za nás...

Žiju ve větším městě než za svého dětství. Je mnohem větší provoz vozidel, takže asi je svět nebezpečnější. Děti nemají takovou míru svobody, myslím si, že je to škoda.

u otázky ohledně foglara mi chybí odpověď: ano, bavilo mě to, ale neovlivnilo mě to (daleko zásadnější pro mě byly například knihy od Enid Blyton, kde děti řešily pro mě více vzrušující záhady, a kde měly důležité role i dívky).

... na kole po městečku a po lese, jen se nesmělo ke hlavní silnici, tohle platilo snad od třetí třídy. Prolézat staré baráky, to bylo naše - 3., 4. třída.

60. léta: fantazie dětí byla bezbřehá. Základem byly tradiční hry (schovávaná, panák, na raubíře a policajty, v létě fotbal, v zimě hokej, kolo ap.) Každý kluk měl prak. Stříleli jsme po sobě kamínky i kovovými skobičkami (!). Bylo to nebezpečné leč nikdo to neřešil.

Asi do druhé nebo třetí třídy jsme byli po škole v družině.

Během mémo dětství jsme měli s mými sourozenci dané úkoly v domácnosti, které jsem museli plnit bez řečí a odmlouvání. Za ochotu navíc jsme dostávali 1 - 5 Kčs, což jsme si střádali do kasiček. Přivýdělek ke kapesnému jsme měli ze sběru papíru, zavařovacích sklenic, sběru a prodeje borůvek, později z prázdninových brigád. Oblečení jsme dědili, málokdy jsme měli něco nového. Naučili jsme se řadě ručních prací. Byli jsme vděčni za každý maličký dárek k svátku nebo narozeninám. Od mládí jsme se učili vařit a péct, psali jsme si recepty, uměli si lecos sami opravit. O prázdninách jsme jezdili na Brodský rybník stanovat. Chodili jsme často do přírody na celodenní výlety s minimálním vybavením. Učili jsme se dobře, protože za dobré známky byla pochvala a pár korun. Za špatné známky nebo poznámku bylo vařečka na zadek nebo zákaz chodit ven mezi kamarády.

bydleli jsme na úplném okraji tehdejší Prahy, do školy to byly cca 2 km, které jsem chodil pěšky tam i zpět, 100 m do domu byl les, ve kterém rostly hřiby, hodně času jsme byli odkázáni s bratry sami na sebe, protože v nejbližším okolí nebydleli vrstevníci o jídlo a provoz domácnosti se starali prarodiče, rodiče byli celé dny v práci (6 dnů v týdnu)

Bydleli jsme v dětství na malé vesnici, kde měli rodiče malé hospodářství, takže naše dětství spočívalo v pomoci rodičům.. Od 17. let tedy po maturitě jsem nastoupil k studiu na VŠ do Brna a tam jsem si zvykal na život ve velkoměstě až do úspěšného ukončení studia promocí s titulem Ing.

Byla jsem neustále venku s partou dětí z ulice i ze školy. Chodili jsme do lesa, k potoku, prostě na lítačku. Naučila jsem se šít, plést a háčkovat při hře na panenky, nesnášela jsem přípravu zeleniny na saláty a polévky - to jsme jako děti musely dělat. A také jsem nerada chodila na ranní mši do kostela, protože to kolidovalo s pohádkami v televizi.

Bylo to fajn a neměnil bych.

Bylo to radostné dětství bez online technologií permanentního sledování, dohledu a tlaku na maximalizaci zisku i výkonu. Čas plynul pomaleji a klidněji

Celkem mě překvapilo, kolik negativních vlivů jsem v průběhu vyplňování dotazníku našel. Ad zneužívání - stádium pokusu, první třída, +- vrstevník se mě pokusil napadnout před školou, neuspěl - jen netušim, jestli to mělo na můj osobní vývoj nějakej vliv, protože jsem si to s ohledem na věk absolutně neuvědomoval

Co se týká Foglara - za mého dětství a mládí byl zakázaný stejně jako třeba Walt Disney nebo komiksy. S výjimkou období kolem roku 1968, a to jsem všechno tohle miloval. Televize byla černobílá s jedním programem. A počítače fakt ještě nebyly.

Děkuji Bohu, že za našeho mládí nebyly mobily. Nevím jestli bychom jim odolali, ale když vidím, že v dnešní době mobilu neodolají ani dospěláci a to ani někteří důchodci, tak nevím nevím. Každopádně tím, že jsme nečučeli do mobilu jsme zažili tolik krásných dobrodružství, že na ně dodnes vzpomínám. Když, ale dospělí vidí, že děti se sami nezabaví, je potřeba jim nějakou zábavu na místo mobilu nabídnout a přibrat je do činností které rodiče dělají. Někdy je ale také vidět, že když je dětem mobil odebraný, tak chvíli trucuje nebo neví co, ale nakonec si stejně najakou činnost najde. A když na to není samo tak si pak ty děti zase pekně hrají. Teda z jejich pohledu.

Děti - Pionýr, tábory, podnikové rekreace, ROH rekreace. Takže, děti "za pár korun", měli vyžití.

Děti jsou dnes strašně nepohyblivý a stále chodí jenom tam, kam se jim řekne (rodiče, učitelé). Co by dělali bez GPS?

Dětstvi bylo v pohybu venku a ne u PC. Nebo u televize

Dětství mě ovlivnilo na celý život. To, co jsem se jako dítě naučila, se mi později hodilo v celém životě.

Dětství mi dalo na celý život lásku k přírodě, blízký vztah ke zvířatům i rostlinám, touhu po objevování, dobrodružství... Co se týká bezpečnosti, musím se přiznat, že nejen já, ale i někteří mi přátelé sdílejí podobný názor: "Kdyby tak naši rodiče tehdy věděli, kde všude jsme při svých výpravách lozili a co jsme prováděli, tak by asi šíleli strachy. Byl to zázrak, že jsme se přitom nepřizabili." :-D

Dětství v 60. letech minulého století byla idyla plná dobrodružství, aktivit a oproti dnešku úžasné svobody. :-)

Díky svobodě, kterou jsem jako dítě měla, jsem se naučila pracovat dobře s vlastním časem. Umím odpočívat i vypnout. Měla jsem možnost si vyzkoušet plno dovedností (třeba první ostrý nůž rybičku jsem dostala v 1. třídě) a také měla pár úrazů, které mě dali také mnohé ponaučení a příště jsem si dala pozor.

Do 10 let jsem bydlela na vesnici, scházeli jsme se celá parta asi půlka třídy na sídlišti, chodili sme ven, hráli si. Po přestěhování do města to potom už přestalo, mela jsem školu dál a už sme se jako děti moc neznnali. Víc sem začala chodit sama a nebo zůstávala doma s knížkou.

doba bez mobilů - trávili jsme více času venku , bylo větší bezpečí - klidnější doba

Domnívám se ale, že to není jenom o tom jak vychováváme děti, ale jaký je svět kolem nás. Příklad ... vedle základní školy kam jsem chodila, stávalo hřiště. Takové to staré klasické s kovovými prolézačkami, během vyučování se tam konaly hodiny tělocviku, po vyučování se tam děti scházely jen tak, hrát si, sportovat, blbnout nebo se prostě jenom "družit". Pak hřiště přestavěli, místo prolézaček z toho udělali atletické sportoviště a postavili kolem něj vysoký plot a bránu, která se mimo oficiální školní akce zavírala. Takto postupně děti přicházejí o místa, kde by mohly samostatně trávit čas, ať už samy nebo s kamarády. Ano, máme třeba větší nabídku kroužků, ale tady nejde o možnosti jak trávit čas, ale jak trávit čas svobodně a jak se svobodně rozhodnout, co chci nebo nechci dělat. Těžko bych se rozhodla pro práci v kreativním oboru, kdybych už jako odrostlejší dítě neměla možnost se sama toulat s foťákem po lese, ale byla jenom vozena z kroužku na kroužek a poslouchala nějakou autoritu, která mi říká, co mám dělat a jak přesně to mám dělat. A - bohužel - domnívám se že nejvíc svobody dnes mají děti online, protože tam obvykle nemají bezprostředně za zadkem žádnou autoritu a mohou si samy vybrat, co tam chtějí nebo nechtějí dělat, bohužel internet je zrádné místo s mnoha záludnostmi, o kterých bychom měli s dětmi mluvit a učit je se pohybovat v online světě stejně tak, jako jsme je učili jak přecházet přes silnici a proč nesedat do auta k cizím lidem. Bohužel máme tendenci spíš rizika online světa bagatelizovat a nebo ho naopak šmahem odsuzovat jako "dílo ďáblovo" a ani jedno z toho není dobře. Ale to už se dostáváme zase někam jinam. Otázkou je nejen to, jak jsou dnešní děti vychováváme a kolik svobody jim dáváme, ale také to, že svět jako takový se mění a těch míst, kde by ty děti mohly nějakou svobodu mít, je prostě čím dál méně.

Důležitější si myslím je, že dnešní děti nemají vymezené “mantinely “ kam až můžou. Díky tomu jsou “ztracené”

Foglar - bavilo me to, ale neovlivnilo

Foglar mě bavil ale ne že by mě nějak ovlivnil

Hodně jsme venku hráli různé hry. Tátové v zimě postříkali hřiště a my tam pak chodili bruslit.

Hřiště z centra Prahy zmizela, všude stojí auta. V průjezdech domů, kde jsme si hráli, jsou asijské krámky. Ulice jsou přeplněné turisty, ztraceného dítěte by si nikdo nevšimnul. Cestou ze školy jsme hodili tašky na zem a hráli jsme si. Dnes nemyslitelné.

Chodili jsme do Pionýra. To je dnes přitěžující okolnost. Nechápu proč, ale je to tak,

I v Kopřivnici vozí, nebo vodí rodiče děti do školy. Na křižovatkách stojí strážnici, takže nechápu Přece se děti musí učit samostatnosti. Já vodila do 1třídy 3 dny. Potom už samy nechtěly.

Já bych dnes dítětem být nechtěl. Proč? Nebyl bych dítětem, ale obětí sofistikované techniky. Rozepsat příběhy mého mládí by bylo na hodně dlouhé slohové cvičení plné radostí i starostí, úsměvu od ucha k uchu, ale taky smutku a slzí. Pro vaši představu, co nám nebylo zakázáno, bylo skákání v kolně u kravína v nafoukané řezané slámě a stavění tunelů. Dnes to hodnotím jako zábavu docela nebezpečnou, ale tenkrát to nikdo neřešil. Co ovšem bylo hodně nebezpečné a za co následoval tvrdý trest byla klukovská nerozvážnost. Bylo to kousek k železničním kolejím, hlavní trať Brno-Česká Třebová. Vlaky za mého mládí jezdily často, dlouhé a pomalé. Naše klukovina spočívala v tom, že jsme naskočili na vagón, svezli jsme se několik kilometrů, seskočili a vrátili se zpět. Při jedné jízdě byl vlak kratší nebo lehčí, rozjel se rychleji a my jsme měli strach seskočit, tak jsme dojeli až do Svitav. Tam jsme byli odchyceni, posláni zpět osobním vlakem a trest následoval okamžitě. Tělesný i prostorový. Pak jsme si uvědomili, že to byla nedomyšlená klukovina a mohla dopadnout hodně špatně. Nicméně za pár týdnů si na to nikdo ani nevzpomněl. Dnes se to dává k lepšímu na rodinných oslavách. Já měl dětství plné dobrodružství, šťastné a spokojené i bez sociálních sítí.

Jako dítě jsem v 90.letech zažila úchyláky kteří před námi onanovali, nebo zlejší vulgárně mluvící děti, ale byly to vyjímky. Dnes je to daleko horší v tomto ohledu.

Jako dítě, žijící v pohraničí jsme měli omezený prostor. I tak jsme v partě chodili do lesů a měli prozkoumané okolí. Při práci s nářadím se úraz řešil pouze u lékaře a nikdo se neosočoval a nevymáhaly se po nikom peníze. V lese jsme si stavěli bunkry, kam jsme se chodili hrát. Jednou nás z lesa vyhnali pohraničníci, neboť chytali narušitele hranic.

Jiná doba, jiné možnosti, jiné zážitky. Vesnice v pohraničí, kde bylo málo lidí a více divoké přírody skýtala úplně jiné možnosti. Žádné mobily, telefon jen na poště, ...

jsem přešťastná, že jsem vyrůstala v době, kdy stáli lidé nohama na zemi, kdy televize měla dva programy a vysílala až po sedmé večer, kdy pro nás byl důležitý a zajímavý les za domem a ne nový aifoon, v době, kdy navečer vyšli lidé před domy, na zápraží a povídali si, smáli se obyčejně prožitému dni, obyčejným věcem, v době, kdy přátelství a pomoc bližnímu mělo cenu zlata

Jsem šťastná, že jsem prožila dětství bez mobilů a počítačů - běhali jsme venku a zažívali dobrodružství, byli jsme pak šikovnější na tělocvik a pracovní vyučování. Byla spousta her venku, s míčem, skákáním, schovávání apod.

Každá doba chce své.

Každý den špinavé oblečení "na ven", ale aspoň jsme si mohli hrát kde a jak jsme chtěli... Sem tam něco odřeného, nějaké to vyndávání kamínků z kolene, třísky nebo modřiny, ale stálo to za to, protože hra byla hra a většinou se nechtělo domů ani když už se stmívalo, přestože aby jsme šli ven, museli nás naši taky nutit ;-)

Kdy se to "zlomilo"? V momentě, kdy se z mantinelový výchovy (děti přesně věděly co se smí a co se nesmí, za co dostanou facku, pohlavek, jednu na zadek nebo i velkej výprask) stala jakoby svobodná nevýchova, zapomnělo se na rčení "škoda každý rány, která padne vedle" nebo "stromek se musí ohýbat, dokud je mladej", facka za sprostý slovo je přestupek a rákoskou na zadek trestnej čin. Nám to neuškodilo, naopak určitá rodičovská přísnost z nás udělala spořádaný lidi, co ctěj psaný i nepsaný zákony. Dnešní čerství dospělí, puberťáci a už i školní děti jsou nevychovaný, nevycválaný, myslej si, že si můžou dovolit úplně všechno, učitele i jiný dospělý mají "u prdele" (my z nich naopak měli respekt), někteří jsou schopní vztáhnou ruku i na vlastní rodiče (a na druhou stranu - dobře jim tak! (těm rodičům), co si nedokázali vychovat, to maj!)

Když byl u nás po zimě zaplavený lužní les, s kamarádem jsme šli do plavek a plavali jsme po lese. Byla u nás ruská posádka na staré pevnůstce, když jsem se s kámošem přiblížili k plotu, stříleli nad nás ze samopalu. Jako cca 3leté dítě jsem normálně chodil mezi velkými prasaty, když je děda vypustil z chlívku. Chodil jsem sám domů ze školky i do školky. Probíhaly u nás bitky „horňáci“ vs. „dolňáci“ - praky, samostříly i vzduchovky. Když jsem si zlomil ruku, snažil jsem se to před rodiči utajit. Když nám ujel autobus, chodili jsme z města domů na vesnici pěšky několik kilometrů. Pod širákem jsem spal poprvé ve 3. třídě ZŠ. Poprvé jsem se opil v 2. řídě na základce. Ve 4 letech jsem se učil štípat dřevo a ukazovák mi pak visel jen na kůži. V 10 letech mě táta nechával řídit auto na polňačkách. jako malí jsme s bratrem museli poklízet dobytek, skládat uhlí, pomáhat na poli. V zimě topit v kamnech…

Když jsem byla malá, sídliště se teprve budovala, takže jsme měli jiné možnosti. Když vidím, jak vypadají sídliště dnes, tak děti nemají ty možnosti a ani se to nedá praktikovat. Svět se strašně zrychlil a nemyslím si, že to jde zastavit.

Když jsme byli venku jako děti, a že jsme pořád venku lítaly, a něco se náhodou stalo, vždy byli v okolí dospělí, kteří nám pomohli atd. Totéž bylo i když nás třeba napomenuli, tak jsme poslechly. Dneska to takto už není. Dneska děcku něco řeknete, a nechci ani psát reakci dítěte nebo jeho rodičů.

Když mně bylo 10 let, začaly vycházet sešity Rychlých šípů. Chodila jsem do stánku PNS a časopisy kupovala. Tatínek potom napsal do Ostravy a časopis chodil do schránky. Rodiče později, když jsem se odstěhovala, svázané časopisy odnesli do sběru. Vloni byla situace stejná. Objevila jsem, že sešity Rychlých šípů s původními ilustracemi začínají opět vycházet, tak znovu do stánků. Zjistila jsem, že lze objednat u Nadace Jaroslava Foglara. Koupila prvních 7 sešitů, vnuky nezajímaly. Až po odvysílání nového seriálu, dle mého názoru, velmi vydařeného, příběhy Rychlých šípů zaujaly. Postupně se čtou před spaním a já dokoupím zbývají čísla ve vydavatelství Albatros. Vnuci teď sledují původní seriál Záhada hlavolamu, ptají se. Kupodivu si spoustu věcí ze seriálu pamatuji a co nevím doplní syn. Přesto jsem seriál po 57 letech shlédla znovu, abych mohla zodpovědět otázky všechny.

Knihy Jaroslava Foglara jsou moje nemesis. Chápu, že v době vydání to mohlo být zajímavé, ale dnes už jsou extrémně překonané a mladé generaci nemají co nabídnout. Jsou to jediné knihy, které jsem v životě četla s odporem a musela se do jejich dokončení nutit. Ploché charaktery, nudné zápletky, převaha mužských postav, žádné kouzlo nebo hlubší filozofický přesah.

Lidé, a hlavně mladí, nebuďte posedlí bezpečností. Akorát tím svým dětem ublížíte. Děti už na základce dobře ví co je ohrožuje a kde si dát pozor. Učte je být pozorní tím, že nebudou stále v pohodlíčku. Věřte svým dětem, ne matkám na rohu co vám říkají zaručené rady co všechno ještě zakázat.

Lítali jsme venku, nebyla televize, ani internet.

Lítaly jsme s dětmi z okolí venku, po určitého věku pod dozorem někoho z rodičů, pak už nás rodiče svěřili těm nejstarším dětem. Bylo nás v okolí asi 10 dětí. Všichni rodiče se znali, znali i nás děti.

Lituju, že moje děti neměli tak "obyčejné" dětství jako já. Neměla jsem mozek zahlcený internetem a přes všechno co dítě řeší, byl vlastně klid.

Měla sem mladšího bratra, vždy sem se musela starat. Od půlky první třídy sem ho vodila do školky a domů. Pomáhaly jsme doma, zároveň nebyly myčky, mobily, takže sme čas trávili s kamarády

Měli jsme krásné dětstv, plné sportu, kamarádství a dobrodružství. Nwejvětším trestem bylo dostat zaracha, dnes je největším trestem zabavení mobilu a zákaz počítače. Děti si neumí hrát s ostatními, jen se nudí.

Mohli jsme si hodně dovolit, ale měli jsme také hodně povinností a brzy jsme si zvykali být zodpovědní.

Moje dětství bylo jiné, víc dětské. Zase jsem neznala ty různé kroužky co jsou teď, kromě skauta. Ale to byla nuda, proti tomu, co zase mají za možnosti dnešní děti. Každé období má něco do sebe.

Můj táta byl policajt, měla jsem díky tomu poměrně dobře vypěstovaný "opatrnostní reflex", respektive jsem se brzy naučila detailně vyhodnocovat rizika a do spousty akcí jsem se jednoduše s vrstevníky nepouštěla (ocitnout se na stanici bylo to poslední, co jsem potřebovala a akce s tlupou tohle riziko dost navyšovaly). Na druhou stranu jsem se zase pouštěla do "solo" akcí, kdy jsem třeba zkoumala prázdné domy (takovej baby-urbex), prolejzala hradby (dneska je to oficiální atrakce, tehdy byly nepřístupné) - což z pohledu dospěláka mohlo být rizikovější v tom, že jsem mohla někde zůstat a nikdo o tom neměl ani páru, neb doma jsem se tím fakt nechlubila. Mám ale pocit, že třeba moje děti zažívají spoustu "akce" s námi, protože je prostě "nevykopneme" před barák samotné, ale spoustu zkoumacích výletů podnikáme spolu, to jsem se svými rodiči já třeba až tak úplně nezažila.

Na kole bez helmy, žádný pitný režim, celá odpoledne bez dozoru, lezení po stromech atd. Nechápu, že jsem dětství přežil.

Na otázku č. 9 jsem nemohla odpovědět pravdivě - když jsem četla Foglarovy knihy, musím si v odpovědích bůhvíproč vybrat jen mezi tím, že "mě moc nebavily" a "ovlivnily můj život". Pochybuji, že jsem jediný člověk, kterého bavily, ale neovlivnily jeho život.

Napadlo mě, jak jsme si na vesnici chodili půjčovat od sousedů suroviny třeba na pečení. Potom se to dokoupilo a zase vrátilo. Pomáhali jsme rodičům při zabijačkách nebo na zahradě - zažívali jsme nepohodlí a to nás utužilo. Každou sobotu se dopoledne uklízelo včetně prachu pod postelí. Každá část roku měla svůj rytmus a řád - práce i oslavy s rodinou a známými. Když jsem v osmnácti letech odešla na školu, tak praktický život jsem zvládala velice dobře. Potom jsem párkrát narazila, že jsem poctivost a dobrosrdečnost očekávala i ve velkém městě. Jsem moc ráda, že jsem dětství prožila bez internetu ve svém menším světě a že jsme si sex objevovali po malých kouskách bez videopředlohy. Že se naše generace seznamovala naživo na taneční zábavě a že mezi námi ve třídě nebyly moc rozdíly. Domů jsme se celá rodina vraceli každý den kolem půl čtvrté, nejprve jsme si popovídali jak jsme se měli a pak se šla vařit teplá večeře. Na zahradě se pracovalo do setmění, ale děti měli prostor co nejvíce se připravovat do školy. Celé společenství si radilo a pomáhalo i bez internetu a v praktických příkladech.

Naše dětství bylo klidnější, svobodnější, ale také jsme měli víc povinností doma.

Naše generace se hodně pohybovala venku.... na hřišti,v přírodě a hodně jsme si jako malé děti hrály různé hry a někdy zapomínaly jít včas domů...Rodiče nás občas museli volat domů na večeři...

Nebylo to jen o svobodě ale i o odpovědnosti: Tady teď žádný dospělý není a je nutné si poradit sám s tím, co je, jak v případě problému, tak poruchy (na kole) nebo zranění.

Nejde až tak o konkrétní zážitky, ale o celkový obraz toho, jak jsme prožívala jednotlivé situace v běžném životě naše generace. Možností jak prožít volný čas bylo mnoho, byli to činnosti které by dnešní generace považovala za směšné, hloupé, zbytečné a tím je to pro drtivou většinu z nich zbytečná ztráta času a energie. Jsem přesvědčen, že nás tyto "aktivity" (viz. dále) naučili větší odolnosti, kreativitě, zručnosti a pragmatičnosti. Stručně řečeno, životní situace jsme řešili hlavou, selským rozumem a zkušenostmi. Uvedu několik činností které nás "formovali" tak jako škola, rodina, kamarádi, prostředí i možnosti. Hra na vojáky a nepřítele byla oblíbená v útlém dětsví, kdy vítězsví "našich" vojáků bylo vnímáno jako spravedlnost, která musí zvítězit vždy, to samé byla hra na četníky a zloděje, stavěli se tzv. bunkry ze všeho co bylo k dispozici, vyráběli se praky, luky, dřevěné pistolky atd. Většinu času jsme trávili venku, v přírodě, kde jsme jezdili na kole, hráli fotbal, v zimě hokej a provozovali mnoho jiných sportovních aktivit. V pozdějším věku cca 10-15let jsme hráli deskové hry, jednoduché karetní hry, vzpomínám na šachové turnaje, chodili jsme se učit hrát na různé hudební nástroje do hudebních škol, které byly v každém menším městě a narvány k prasknutí (já tah.harmonika), hráli jsme ochotnické divadlo a mnoho dalších činností. Nechci unavovat dalším výčtem aktivit a bylo by jich mnohem více, pouze tímto chci připomenout (viz.otázka 13), že dnešní děti dle mého názoru mají stejnou ne-li větší míru svobody, jen s ní neumějí efektivně ale také smysluplně nakládat. Nebudu dále rozebírat důvody, přesto jeden za všechny. Můj 14ti letý vnuk na otázku čím by se chtěl v budoucnu živit a po předložení mnoha možností odpoví "dědo ty žiješ v pravěku, to vše zařídí robotizace a umělá intel." Pozn. - hřebík zatlouci neumí. Ale přesto ho mám moc rád. Tak končím, snad to nebyl moc velký blábol.

Nejen svoboda ale zdravé jídlo, zdravá voda a zdravý vzduch. To vše dnes postrádíájí jak naše děti tak i všichni ostatní. pamatuji, že koňský povoz přivezl dřevěné sudy piva a z vozu se na jutový pytel shozovali do sklepa.

Nejsem si jistá otázkami 6 a 8. Z textu mi přišlo, že se ptají na to, zda se to stalo mně - proto jsem vyplnila, že ne. Ale šikanu a nebezpečné situace jsem se v obou případech viděla / věděla o nich. U otázek 5 a 7 mi chyběla možnost, že jsem trávila čas doma u knížky.

Nestale jsem se s rodicema stehoval mezi různými státy a tak jsem nikdy nikde moc dlouhob nezustal a bylo to nestandardní dětství.

Paradoxně pro mě byly v dětství nebezpečnější některé hodiny tělocviku než chození do přírody nebo toulání se po městě bez dozoru

Parta, příroda, kolektivní hry, později zábavy, čaje, plesy.

Patřil jsem do neúplné rodiny s postiženým sourozencem, takže moje svobody byla ohraničená pouze hranicemi země a prokazatelnými průšvihy, za které hrozily drakonické tresty fyzické i psychické. Ve třetí třídě jsem sám dojížděl tramvají 4km do školy v průmyslovém velkoměstě a můj akční rádius se časem zvětšoval. Když jsem v 15 dostal občanku a výjezdní doložku, podnikal jsem i výlety třeba do Polska.

Představte si 9 letého kluka, je o prázdninách doma sám, rodiče pracují. Jde v poledne sám do hospody na smažák a limonádu. Ano do předepsané učňovské hospody, až později jsem zjistil, že mě vrchní velmi dobře zná, od hodně útlého věku z jednoho rekreačního střediska. Věděl o mně a fakticky na mě dohlédl. Ale byl to skvělý zážitek.

Přemíra svobody nepřizpůsobivým a kriminálním živlům zásadně ubrala svobodu dětem. Místo aby drogoví dealeři a závadové osoby chcípli na směně v uranovém dole s holýma zádama rozdrásanýma bičem, tak si v pohodě střílejí do žíly "varnsdorfský žlutý" v děčínském parku u základní školy, kam žádný soudný bílý člověk svému dítěti nikdy nedovolí jít, a kde se vyskytují strážníci MP pouze jednou ročně - v polovině ledna, když si jezdí zkontrolovat, zda si starousedlíci zakoupili placené parkovací karty na další rok.

Rodiče vždy museli vědět, s kým a kde jsem. Většinu času jsme my děti trávily doma nebo na zahradě rodinného domu, kde jsme byly "zapřaženi". Nuda byl neznámý pojem.

Rodinný a pracovní život byl daleko vyrovnanější. Rodinné vztahy byly pevnější.

Sám jsem neopouštěl brány zahrady (případně školy), protože nebylo kam a s kým jít a možná právě proto jsem ani nechtěl. Vlastně se od té doby v naší čtvrti moc nezměnilo, stále 80% české republiky tvoří bezpohlavní zástavba rodinných domků, kde má každý všechno na své zahradě, ale nic v okolí, lidé se starají jen o sebe a ostatní je nezajímají, pokud nenastane něco, za co by je mohli zkritizovat a pomluvit. Dokud se tato česká sobecká mentlaita (která je dost často způsobená tímto urbanismem) nezmění, těžko se zlepší prostředí pro život a rozšíří místa, kam bude bezpečné pouštět děti.

Sex. útoky jsem zažila od policisty, který bydlel v sousedství a od lékaře specialisty ve věku cca 12 let. Nikdy od vrstevníků.

Těch zážitků by bylo spousta..., je to už dávná minulost. Všechny děti z okolí jsme si hrály až do večera na ulici, kde tehdy nejezdila žádná auta (dnes městské autobusy a velká spousta aut). Televize nebyla, tak jsme řádili až do setmění venku...

Typické situace, které mohly skončit špatně, ale přežili jsme bez úhony - rozdělávání ohně v lese, lezení po jeskyních a skalách, přeskakování ze skály na skálu nebo ze skály na strom...

Užívali jsme si života, umeli jsme se radovat z malickosti, poznali jsme opravdové přátelství a měli jsme účtu ke starším a třeba ucitekum

V 15 letech jsme s kamarádem jeli na kolech na výlet ( 25 + 25 km zpátky ) do kopců , žádné přilby, v běžném provoze - i když byl jistě menší než dnes... ale bez mobilu !

v dětství jsem byla často špinavá zaprášená z hřiště, v pubertě mě začali obtěžovat spolužáci, protože jsem byla brzy tělesně vyvinutá, z tohoto důvodu jsem měla pocit že mě šikanuje češtinářka z tohoto důvodu na ni nikdy nezapomenu :)

v otázkách bych uvítala možnost jiné: Kamarádili jsme kluci a holky dohromady, dodnes se spolužci ze základky scházíme Bohatí byli v mých očích všichni stejně, nedokážu proto správně odpovědět

Ve školách byly běžné fyzické tresty a bylo to ku prospěchu dětí i bezproblémového chodu školy. Před rodiči jsme tyto tresty tajili, protože bychom dostali přidáno ještě jednou tolik.

Ve třetí třídě mě ještě do školy vodili, protože jsem jezdila přes celou Prahu do jazykovky, od 4. třídy už jsem jezdila sama. Úplně volně jsem se pohybovala po celé Praze a když jsme byli na chatě, tak zase v okolní přírodě. Ale s kamarády moc ne, spíš sama. Chodila jsem domů jen na jídlo.

Víc jsme byli v přírodě ,sbírali jsme léčivé rostliny,houby ,pozorovali zvířata,pomáhali jsme starším lidem.Dětství bylo spokojené a hlavně hravé

Víc jsme si vážili rodičů i učitelů a dalších lidí trenérů, vedoucích pionýrů apod. Bylo větší volnost z hlediska bezprčnosti na ulicích Na své dětství rád vzpomínám

Výchova, kterou mi moji rodiče (ne)dali, rozhodně nebyla optimální. Mám pocit, že jsem té volnosti najednou dostal až moc. Ideální je podle mě, když si na to dítě zvyká postupně.

Vyrostla jsem v Liberci v devadesátkách. Když mi bylo cca dvanáct, všude kolem stály rozpadající se zkrachovalé továrny a výrobní haly. S ostatními dětmi jsme je prozkoumávali, lezli na komíny, skrz rozpadající se patra, po trámech aj. V jedné jsme dokonce měli tajnou základnu. .

Výše byla zmínka o šikaně. Chybí tam odrážka "šikana z řad starších". Ale jako stmelemá skupina mladších jsme si s tím tenkrát nějak poradili.

Vzpomínky mohou být zrádné, někdo vzpomíná, že přeci běhal po venku od mala a třeba byl starší, než si to pamatuje.

Z mého pohledu je bezprostřední okolí bezpečnější než během mého dětství. Omezena rychlost na 50 (bylo 60) a na mnohých místech ještě míň, přednost chodců na přechodech, cyklostezky a helmy, mobil s dosahem, a celková osvěta. Žijeme ve státě, kde je relativně bezpečno, nestřílíme po sobě, únosy prakticky neexistují, policie je důvěryhodná a pracuje s dětma už od školky. To jsou objektivní fakta, ne můj názor. A kdo si stěžuje, že děti jenom sedí na mobilu a nic neumí, tak on jim hlavně ten mobil neumí z ruky vzít a vyhnat je ven na kolo.

Zde bych asi napsala: Vnuk se ptá dědy:” dědo a co jsi dělal celý den ty bez počítače, tabletu, telefonu? “ děda vezme rohlík, dá ho vnukovi a řekne: běž ven a vrať se., až se rozsvítí pouliční lampy”. Takhle jsem to měla i já. Do tmy doma :-)

žila jsem na kraji malého města, trávila jsem čas také s knihou, od 5. třídy jsem chodila sama do knihvny ve městě. Jezdila jsem běžně na kole po městě, kde jezdila auta.Chodila jsem do kina s mladší sestrou. Chodili jsme do lesa na houby, do písáku, na cvičák psů, stály jsme v bráně při fotbale dospělých mužů (bez vědomí rodičů - nic se nám nestalo). Bětně jsem chodila na nákupy do města, v zimě na bruslařský stadion, v létě k řece i na koupalistě.

Žila jsem na pro mě nevlídném místě s emocionálně odtažitými rodiči, kteří mi dávali téměř absolutní svobodu. Musela jsem se brzo naučit zodpovědnosti sama za sebe (a v několika případech i za ostatní) a nastavit si hranice sama.

Žila jsem v Praze, ale díky ježdění na chalupu, kde jsme měli i část rodiny, jsem zažila i venkovská dobrodružství s bratranci a sestřenicemi. Díky sousedům na vesnici jsem zažívala i hry se psy a kočkami, krmení krav a ježdění s povozem s koňmi. V Praze jsem navštěvovala hudební školu, kde mě bavila hra s orchestrem. Měla jsem ráda sobotní výpravy s tátou na Malou Stranu a skupinu vrstevníků na Vyšehradě. S kamarádkou na druhém stupni ZŠ jsme pořádaly výpravy do centra města a hrály jsme si opakovaně v Malostranské mostecké věži (bylo tam velmi lidové vstupné). Poznala jsem oba světy - vesnici i město a jsem za to ráda. Měla jsem díky tomu pestré dětství.

Žili jsme " za oponou" - velká výhoda pro dětství a mládí, ale jen z hlediska bezpečnosti. Svoboda to byla z jednoho pohledu, ale skutečná určitě ne.