Principy distributivní spravedlnosti: kdy (ne)redistribuovat?

Nikoliv, pokud se minimální příjem nebude vydávat formou stravenek, šatenek a jinak úzce zaměřených poukazů, není možné zajistit, aby ho potřební lidé na ten účel skutečně použili. I při vydávání těchto poukazů je pořád pravděpodobné, že je lidé s minimálními příjmy smění za peníze a použijí na něco jiného. Vhledem k těmto problémům je to přílišný zásah do státní kasy.

1. Je to podle mého názoru nespravedlivé. 2. Taková praxe by vedla k degeneraci populace, protože především méně vzdělaná část populace by neměla důvod se víc snažit, což by postupně začalo vadit i té středně vzdělané části populace - že žijí na jejich úkor - avedlo by to jednak k jejich menší snaze, jednak k obcházení pravidel (a zákonů)

aby měl každý stejnou šanci

Aby se mohl snazit o zlepseni sve situace

Analýza pana Malthuse

Ano. Dnes zajištěno životním minimem a dávkami. Můžeme diskutovat o tom, zda je výše dostatečná, ale příslušný mechanismus existuje a funguje.

Bez znalosti výše minima nelze odpovědět

Bylo by potřeba brát v potaz více možných okolností. Např. dodržování jistých pravidel při poskytování tzv. minima, proto jsem neoznačil "ano", ale "spíše ano."

Cokoli je forma energie. A to i v podobě odívání, jednoduché stravy, poskytnutí bydlení, nepodmíněného základního příjmu. Jako takové se i tyto věci musí podřídit základním fyzikálním zákonům, které se jsou nadřazeny ekonomice i sociologii a všem utopiím vůbec, a energie i v těchto podobách musí být směňována opět za nějakou formu energie. Tedy za práci, myšleno skutečně za výkon v Joulech, nikoli nějakou formu zaměstnaneckého poměru. Prostě: Kdo chce dostávat, musí opět odvádět. Jinak to nebude fungovat a skončí to jako všechny levicové úchylky na smetišti dějin.

částečně to již funguje a je třeba speciální nabídky

členové společnosti mají mít určitý podíl na jejím bohatství, mají mít možnost uspokojivého života bez existenčního ohrožení, bylo by absurdní, aby tomu bylo jinak, ve společenstvích celkově čím dál více bohatších

Člověk by si měl zasloužit i základní existenci podle svých možností. Volím tedy NE právě proto, že nepodmíněnost zavání možností příživnictví.

Dle meho nazoru by "nepodminene minimum" melo negativni vliv na socialni kohezi a socialni pohyb.

domnívám se, že tím odstraní několik negativních jevů: bezdomovci; je otázkou kolik lidí žívících se prostitucí to dělá "dobrovolně" z důvodu lepších příjmů; podnikatelům v kriminálních oblastech ubudou "lidské zdroje"; podle všeho i dost velká část lidí hlásících se k radikálním hnutím až teroristům to dělá kvůli hmotné nouzi; experiment ve Finsku ukazuje, že lidé s minimálním příjmem jsou méně nemocní a mají tendenci něco dělat; ...

Důstojný život by měl být právem každého,ovšem jen toho,kdo pro to něco dělá.

Existence každého jedince je výsledkem snahy společnosti o zajištění určitých rizik (množení je evolučně podmíněný proces, ve kterém se excesy samy eliminují). Existence minima zajišťujícího přežití na určité úrovni představuje jednu z forem zajištění rizik. Vyjmenovat konkrétní rizika bezezbytku neumím, omezím se na dvě: 1) přežití společnosti je dáno schopností zajistit se zdroji a není jasné kdo, kdy a jakou roli v této snaze bude hrát (princip: každý má svou hodnotu - ne cenu), 2) snížení bezpečnostního rizika (je účelnější zajistit každému minimum, než platit spotřebu bezpečnostních složek, jejichž úkolem bude chránit zdroje před nějak vybranou skupinou).

jakékoliv právo na bezpracné živobytí je demotivující a zároveň zakládá neoprávněnou povinnost druhým

jakýkoli výběr příjemců je dnes používán k útokům na tyto příjemce.

Je křesťanskou povinností nenechat strádat své bližní nebo jejich děti hlady.

Je to nesmysl, minimalni nepodmineny prijem povede ke zvyseni objemu penez v ekonomice aniz by to bylo vykompenzovano odpovidajicim narustem nabidky (protoze cast lidi nebude mit motivaci nic delat) Zvysena poptavka logicky povede ke zvyseni cenove hladiny.

je to sračka

Již to existuje

jsme v civilizaci ne pravěku

Kazdy ji musi zaslouzit sve benefity. Pokud nekdo nedodrzuje pravidla souziti, tak by nemel mit pevny narok na nejakou pomoc od ostatnich.

každý ať se stará sám o sebe(a rodinu)

Každý člověk by měl mít právo na uspokojení základních lidských potřeb.

Každý člověk má určité základní potřeby, které se neliší. Pokud mu poskytneme základ, má tím pádem čas na nadstavbu, třeba dělat určitou práci, pro kterou má vlohy, ale která by ho neuživila. Přitom tahle nadstavba bude společnosti prospěšná a oceňovaná.

Každý ma právo na důstojný život.

Každý má právo žít. Platí i tak daně - DPH, spotřeby - i bezdák je systémem "ojížděn do kaďáku" tak ať se systém stará.

Každý si zaslouží aspoň trochu, bez ohledu na zásluhy.

Kde by se ty peníze vzaly? Z daní? Tím by dost vzrostly. Navíc určitě by se našlo dost lidí, kteří by s tímto minimem byli spokojeni a nepracovali by, čímž by společnost dále chudla.

kdo nepracuje ... dal to jiste znate.

Kdo nepracuje, ať nejí

Když je otázka položena A, nebo B, proč jsou odpovědi Ano/Ne?

Komunismus - každému podle jeho potřeb

Kromě nutnosti násilí na výběr prostředků na tyto "minimální" příjmy by tyto způsobily masivní demotivaci širokých vrstev obyvatel a graduální propad produkce a následně životní úrovně. Nehledě k tomu, že v demokracii by si příjemci "minima" odhlasovali jeho neustálé zvyšování (až ad absurdum).

Lidi už by se vůbec o nic nesnažili.

lidská práce je stále více nahrazována stroji, to zisky za jejich práci, která bere práci a odměnu lidem, je nezbytné přerozdělit

Minimum na přežití je důležité, každý může spadnout na dno a musí mít možnost zabývat se tím jak se ze dna odrazit a ne jen základními potřebami. Majetní mají být morálně tak vyspělí, aby jim vadilo vědomí, že někdo nemá zhola nic.

Myslím si, že nikdo by se neměl dostat do situace, kdy bude volit např. léky nebo jídlo. Dalším důvodem je, že si nemyslím, že všichni musí v dnešní době pracovat (za peníze, které jim zajistí živobytí), ale můžou se věnovat nejrůznějším dalším činnostem, které v dnešní společnosti nejsou (nebo jen minimálně) placené - péče o slabé členy společnosti, zvířata, zeleň ....

myslím, že by mělo být zajištěno, ale pokud se dlouhodobě ukáže, že si toho někdo neváží, byla by mu udělena výjimka

Myslím, že každý by se měl v první řadě postarat sám, pokud mu to situace umožnuje.

Na začátku 3 tisíciletí kdy je svět schopen vytvářet dnešní bohatství by to měla být lidská samozřejmost.

Naprosto demotivující systém z hlediska pracovní morálky a snahy postarat se o živobytí vlastními silami. Dokážu si představit ty masy pobírající nepodmíněné dávky pohybující se krajinou (městem) s úmyslem krást nebo loupit.

Něco podobného už je v sociálních systémech stejně obsaženo (alespoň v Evropě), nepodmíněný základní příjem by ušetřil administrativní náklady

Nelze vybrat přesně, chybí varianta "podle situace"

není jasné, kdo je to každý a v jaké zemi by se mu mělo zajistit toto minimum. Současně není jasné, kdo by měl tuto povinnost, jestli konkrétní země, které je daný jedinec občanem nebo světové společenství. Současně tvrdím, že i na minimum je potřebné něco užitečného dělat pro společnost, ne jenom napřahovat ruku a něco žádat. Chybí mi druhá strana tohoto práva - strana povinností

Není-li takové minimum zajištěno, extrémně vzrůstá motivace ke kriminalitě a nechává chudé v pasti. Úroveň takového minima je ale hluboko pod tím, kde se pohybují návrhy na tzv. nepodmíněný příjem. Rozhodně neuznávám nárok na mobilní telefon nebo dokonce auto.

Nepodmíněné minimum je jednoduché z pohledu administrace a potřebné byrokracie.

nepřirozené, demotivující. Když budete stádo krav i v létě krmit senem, přestanou se pást, stojí a čekají na balík ....

Nerozumím koncepci odpovědí na tuto otázku. Na otázku vylučovací (to nebo to?) nelze odpovědět ano nebo ne. Ano nebo ne mohu odpovídat jen v případě otázky zjišťovací. Výše uvedená otázka je vylučovací a nelze na ni odpovědět ani jednou možností.

neumím si představit, že by pro společnost bylo morálně prospěšné nechat kohokoli "chcípnout hlady", i když pro ni neznamená žádný ekonomický přínos - takže se na mně podepsala výchova? :-)

Neumím-li se o sebe postarat tak, abych se měla pokud možno dobře, nemůžu tuto svoji "neschopnost" klást za vinu nikomu, než sobě, tedy nemůžu s nataženou rukou čekat, že se o mě postará stát tak, abych se měla srovnatelně dobře s ostatními.

Nevidím jediný důvod, to by tato minima mohla být placena všem a stát by prodělal obrovské množství peněz. Výjimku bych udělal dejme tomu u tělesně nebo mentálně postižených lidí, kteří mají těžké si sehnat práci a to včetně dětí, kterým by tato částka šla jako příspěvek do nějakého fondu - bylo by to něco jako spořící účet.

Nic by nemelo bejt za darmo. I za minimum by mel neco dat na oplatku. Pokud se stale bavime o povinnem prerozdelovani.

odpověděla jsem ne kvůli slovu "nepodmíněně"... jde o to, že ne každý si to zaslouží, ve společnosti jsou lidé, kteří se snaží víc (jsou pracovití, cílevědomí, mají talent, jsou vytrvalí...) a logicky na tom ve výsledku bývají lépe. Pak také existují lidé, kteří se snaží méně nebo téměř vůbec. Tudíž si nemyslím, že by potom to "určité minimum" mělo být zajištěno všem, jelikož všichni si to nezaslouží stejně.

Ono se to postupně jeví spíš jako nutnost, pokud tedy nechcete "neužitečné" střílet.

Podporuje to lidi co nechtějí pracovat

Pokud "znevýhodněný" znamená hendikepovaný, chronicky nemocný, diskriminovaný (znemožňuje získání zaměstnání, přestože o ně tento projevuje zájem) atd., považuji za nemorální takového člověka finančně nepodpořit, neboť nenese odpovědnost za svou tíživou situaci (tím nemyslím úrazy) a společnost by měla kromě jiných hodnot vyznávat i solidaritu s těmito.

pokud to nesníží životní úroveň ostatních, pak se to zdá jako jediné etické řešení - ale pouze zajištění zcela nejzákladnějších potřeb tzn. základní strava, oblečení, jednoduché bydlení, zcela základní zdravotní péče

Prevence kriminality

Prevence krize, ubývání práce

prostě aby neumřeli lidi hladem a zimou, ale má to hranice

Protoze nejde v pravem smyslu o kompenzaci ale o zajisteni zivotaschopnosti. Pokud by pote takovy clovek ziskal praci ci jiny zdroj financi, tento prijem by byl zrusen aby mohl byt k dispozici jinym.

Prumysl 4.0, podpora ekonomiky, zlepseni ekon. zakladu nizkoprijmove casti obyvatelstva

S ohledem na předchozí nepovinné otázky je odpověď nejednoznačná. Jedna věc je solidarita, druhá věc je zachování stability celého sociálního systému,která je křehká.Jedinci má být zachována základní situace přežití a uspokojení základních potřeb.Další věc je individuální situace žadatele a jeho společenské uplatnění,které je u každého jiné.Paralelně s jeho základním minimem by měla být žadateli nabízena možnost uplatnění na trhu práce,aby se z tíživé situace co nejrychleji dostal.

Společnost je dnes IMO natolik bohatá, aby mohla poskytnout základní potřeby všem lidem, aniž by za to musela něco požadovat zpátky. Lidé, kteří nechtějí pracovat, by prostě pracovat nemuseli, a mohli by se věnovat svým preferovaným, byť nerentabilním, (legálním) zájmům. Třeba gauchingu.

sposta vykuků se na tom asi sveze, ale je mnoho těch, kteří za svou špatnou situaci sami nemůžou a jestli mají trpět za to, že je třeba někdo svým hyenismem nebo sprosťáctvím dostal na dno, tak pak ať mají aspoň to minimum a pocit že v tom nejsou sami

Stát by měl alespoň v základní míře srovnávat rozdíly ve společnosti.

Stát z logiky společenské smlouvy, na které vznikl, je určen k zajišťování statků a činností, které z povahy věci nemůže zajistit občan sám - bezpečnost, infrastruktura, pozice v mezinárodním uspořádání apod. Stát nevznikl proto, aby zajišťoval lidem živobytí. Existuje nicméně ve společnosti jistý konsesus na tom, že společnost by se měla postarat o ty své členy, kteří se nedokáží postarat sami o sebe. Tento historicky vytvořený společenský postoj vyhcází z křesťanských hodnot naší společnosti a zajišťuje, aby lidé neumírali na ulici. Není ovšem automatický a je zneužitelný. Musí být nastaven tak, aby zůstala zachována odpovědnost každého jednotlivce za svůj osud a odpovědnost rodiny za své členy. Teprve pokud prokazatelně nelze při maximálním úsilí jednotlivce a jeho rodiny dosáhnout zabezpečení životních potřeb jednotlivce, společnost mu solidárně pomůže. Stát je poté vykonavatelem této pomoci. Je ovšem nutné zdůraznit, že nelze jedince odívat, živit a šatit. Jednotlivci je pomoženo tak, aby nezemřel a dostal možnost (umožňuje-li to např. jeho zdravotní stav) opět se stát zodpovědným za své živobytí.

Stejně se to státu vrátí v DPH

Strava, odívání a bydlení je dle mne právem každého narozeného (resp. počatého) jednice, které by mělo být deklarováno ceslosvětově (s příslušnými samkcemi za nedodržování). K 1.otázce: je ještě v 21. století relavantní takto dělit politické spektrum? Není to relikt minulosti?

To "spíše ano" je podmíněno ochotou pracovat. Beru do úvahy, že v některých oblastech pracovních nebo územních, popř. vzhledem k věku je problém práci získat, ale ochota pracovat znamená i přijmout méně kvalifikovanou práci třeba na přechodnou dobu. Čekání na to, co bych chtěl dělat, neberu.

Tohle je dost těžká otázka, protože se týká nejzákladnějších potřeb pro přežití a v takové situaci se podle mě civilizace odkládá stranou a přechází se k "živočišnější" stránce člověka, jestli to dává nějaký smysl. A jako každý jiný živočich, by měl mít šanci si obstarat nezbytné zdroje pro své přežití, ale společenský systém mu v tom může, trochu "nepřirozeně", bránit. Řekněme, že nějaký člověk je na tom tak zle, že skutečně umírá žízní uprostřed prosperující komunity. Chtěl by se napít z nějakého zdroje podzemní vody, která ale díky konceptu soukromého vlastnictví patří jinému člověku. Zdá se mi být absurdní mu v tom bránit a takovému člověku by mělo být poskytnuto nějaké minimum vody, které potřebuje na přežití... Ááá, už o této otázce přemýšlím asi čtvrt hodiny a nemám uspokojivý názor, možná by bylo dobré odpověď změnit na "Nevím". Ta situace je hrozně zdeformovaná společenskou strukturou. Zvířatům by se nestalo, že nějaký jedinec pojde uprostřed hojnosti, kterou si zrovna užívají další členové jeho druhu, protože on nemá zdroje pro zajištění své existence (možná mi tu chybí nějaké zoologické znalosti, ale alespoň ve většině případů to snad tak není). Ale u lidí se může stát, že někdo bude umírat hladem před supermarketem plným jídla.

trochu solidarity neuškodí

V euroamerické civilizaci je nepřípustné nechat lidi umírat hladem. To by mělo platit jak pro občany těchto zemí, tak pro ty ostatní lidi, kteří bez výhrad uznávají občanské svobody bez ohledu na své náboženství či přesvědčení, a zároveň chtějí pracovat, pokud jim v tom nebrání zdravotní důvody či péče o malé děti či jiné nemohoucí. Proto odpovídám "spíše ano".

V ideálním světě by se měl každý dokázat postarat o sebe. O to by jsme se měli snažit i v tom našem.

V rámci již velmi výrazné průmyslové revoluce nebude do budoucna zajištěno všem zaměstnání za odpovídající mzdu. Proto by bylo dobré všem určitý standard poskytnout (a výroba toto zajistí) a ti, kteří budou schopni a ochotni (případně budou mít i štěstí) se budou mít lépe.

V rámci principu solidarity by měli mít lidé zajištěny minimální dávky v případě nouze - takové, aby si mohli zaplatit jednoduché bydlení, stravu a oděv. Časově neomezené nepodmíněné minimum by však vedlo k demotivaci.

Velmi mi záleží na tom, aby každý jednotlivec měl zajištěny základní životní potřeby a nepodmíněný příjem mi připadá jako vhodná varianta.

Většina lidí by rezignovala lidství.Aspoň v ČR .

Většina lidí by toho zneužívala, a doplácela by na to zas jen ta zodpovědná menšina.

Viem si predstvit situaciu, kedy "zivotne minimum" je nevyhnutne pre prezitie.

Zachovani Lidské důstojnosti

Zajištění alespoň základních životních potřeb jedince, je podmínkou stabilní občanské společnosti.

Základní minimum při uspokojování potřeb člověka vede také k elementární spokojenosti (resp. jeho neexistence vede k dlouhodobé frustraci) a to se odrazí na stavu celé společnosti. i velmi bohatí těžko mohou být stoprocentně spokojení, když jim okna vytlouká zoufalý hladový dav a nespokojená společnost určitě nebude ani nejproduktivnější. Široký společenský konsenzus a malé rozdíy mezi bohatými a chudými fungují dlouhodobě nejlépe.

Zaručené minimum má opodstatnění jen v některých společnostech, kde je zodpovědnost dlouhodobě zakořeněna a společností uznávána a současně by vlivem moderních technologií mohlo docházet k nepřiměřenému rozevírání nůžek vzhledem k poklesu púracovních míst pro středně vzdělané osoby.

Zaručený příjem (at už ve verzi minimální či minimální na vyšší urovni) je podle mě nezbytný v měnící se společnost (nástup Prumyslu 4.0). S dramatickým ubytkem pracovních místi je potřeba změnit system přerozdělování výrobků a zdrojů. Zaručený příjem by mohl být cestou jak společnost proměnit.

Zdá se mi nepřípustné, aby v dnešní době, v dnešní "civilizaci" mohl někdo zemřít hlady. Zároveň by ale mělo platit, aby ti, kteří jsou práceschopní, měli možnost - potažmo povinnost - pracovat.

Zde jde o velkou částku, jestli jí to nezhorší psychický stav tak ne. Jestli ano, tak ano.

Zejména v souvislostí s tzv. 4. prrůmyslovou revolucí se poskytování záklaního minima VŠEM jeví jako správná cesta.

.

2/3 lidí berou podprůměrnou mzdu. Invalidovi C je lepší pomáhat v pracovním uplatnění v rámci jeho možností, což je pro něj i důstojnější. U osoby D je otázka, zda by peníze navíc vynaložila účelně.

Aby bylo na kompenzace, musejí se NÁSILNĚ vybírat prostředky od ostatních. Toto násilí, jako každé útočné násilí, musí být odmítnuto. Pokud by se rozdávaly prostředky získané DOBROVOLNÝMI dary, je kompenzace ok.

Ani "stát" nezavinil situaci obou osob, proto nevidím důvod, proč kompenzovat jejich ztížené postavení.

Ano kompenzaci, neboť je zde v obou případech znevýhodnění. Ano oběma ve stejné výši proto, že v obou případech je znevýhodnění nezaviněné osobami C i D.

C je bez vlastního zavinění

C> fyzicke obmedzenie nie je prekazkou dusevnej prace. D> Pobera dostatok k prezitiu, avsak svojho "postihnutia" si nemusi uvedomovat. Ciastocna kompenzacia by asi pripadala do uvahy, ale nie zo "spolocneho," idealne sukromnymi darmi.

částečně ano, život je trestá dost

člověk, který je schopen se o sebe postarat (osoba D), si převi může najít takové zaměstnání, které jí bude vyhovovat. I pro neinteligentní osoby jsou v dnešní době platově atraktivní místa.

D si může najít práci třeba v mekáči, nebo někde, kde by nepoužívala mozek. Osoba C je invalidní a nic s tím neudělá. Pod kompenzací ted rozumím spíše typu obstaraní místa, které jsou osoby alespon schopny vykonávat, pokd se takové místo nenajde, tak teprv myslet na finanční kompenzace

Dle mého názoru nižší inteligence neznamená automaticky podřadnou práci a tedy nižší příjem. V dnešní době mají kolikrát i vysokoškoláci hůře placenou práci, než lidé s nižší inteligencí, kteří ale lépe využili svůj potenciál (např. nadání na řemeslné práce). Invaliditu považuji za více omezující.

fyzický invalida také nemá kompenzace

Chybí mi informace, jak moc je osoba D omezená kvalitě života a pracovním výkonu, resp. jestli by se svým IQ dosáhla na invalidní důchod per se. Obecně vidím řešení ve vytváření kvalitních a lépe placených pracovních míst pro handicapované, nikoliv v globálním vyplácení kompenzací, ale teoreticky budiž - osobě C bych vyplácela vyšší invalidní důchod než stejně postiženým lidem, kteří by bez postižení dosáhli na nižší plat, v tomto smyslu bych vytvořila kategorie výše inv. důchodu. Osobě D bych spíše žádnou komenzaci nevyplácela, pokud její znevýhodnění není takové, že i její stávající příjem je spíše "z milosti", např. v chráněné dílně (postižení jí brání normálně pracovat a je třeba se o ni starat ve všech směrech, pak je na místě kompenzace pro ty, kteří za ni obstarávají kontakt s úřady aj.)

Chybí odpověď přiznat větší kompenzaci osobě D. Handicapovaná osoba(tělesně/mentálně) má více nákladných potřeb k uspokojování,než osoba zdravá(potřeba asistenta,stavební úpravy,speciální vzdělávání).Otázka je,která z předmětných osob má větší náklady na uspokojování potřeb?

I neinteligentni člověk může vykonávat práci, osoba invalidní je daleko více na trhu práce znevyhodnena

I neinteligentní osoba může najít svůj potenciál v určité oblasti a zajistit si svou existenci.

I za předpokladu vševědoucnosti ohledně podmínek jednotlivých osob nelze podle mě jednoznačně stanovit komu a kolik by se mělo kompenzovat. Pak je lepší nepřerozdělovat nic než přerozdělovat špatně.

Invalidita není vlastnost ale například nehoda nebo zdravotní problémy. IQ je bohužel přímo vlastnost a nemůžeme někoho zvýhodňovat na základě jeho negativ.

Invaliditu/nízké IQ si jedinec nevybral, tato skutečnost je dána geneticky, a proto je více než vhodné takovému člověku zajistit důstojné podmínky pro život.

Invalidní člověk může vykonávat stejnou práci se stejným úspěchem jako neinvalida, pokud je mu např. umožněno jezdit do práce na invalidním vozíku nebo podobné věci, kdežto neinteligentní člověk ani po různých usnadněních nemůže vykonávat intelektuálně náročnou práci se stejným úspěchem jako inteligentní člověk - tzn. invalidovi kompenzace mohou pomoci žít "normální" život, kdežto neinteligentnímu člověku to nepomůže.

invalidní důchodce se do situace nedostal schválně osoba D by měla být podporovaná rodinou

Invalidní osoba C může mít takové zdravotní postižení, že ani usilovnou prací se jí nemusí dařit zlepšit svoji situaci. Na druhé straně méně inteligentní osoby mohou svojí prací svoji situaci zlepšit - založit kompenzaci na výši IQ jednoduše a objektivně nelze.

Invalidní osoba má plné právo žít důstojným životem, život je pro mi těžší a společnosti může prospívat různým způsobem i přes svá omezení. Zaslouží si plnou kompenzaci. Méně inteligentní osoba... Tam je to těžké. Možná si zaslouží určité povzbuzení, aby se cítila lépe, na druhou stranu různě disponovaní jedinci prostě jsou všude, jeden člověk je chytřejší, jeden zručnější a těžko kompenzovat každý rozdíl v inteligenci, šikovnosti, atd...

Je to stejné.

Je to těžké...

je zapotřebí zachovat určitou míru zásluhovosti - nelze každému dát totéž; nicméně v případě handikepovaných lidí mám představu, že je nutné jim pomoci - nejsem si jist, že by bylo již "spravedlivé" je zvednout až na úroveň průměrného příjmu.

Jedina prijatelna statem garantovana rovnost je rovnost prilezitosti. Realne existuje mnoho hloupych i telesne znevyhodnenych lidi kteri dosahli a dosahuji spolecenskeho i penezniho uspechu bez "kompenzaci".

Jelikož varianta kompenzace pracuje i s možností plné kompenzace do průměrného příjmu, jsem proti kompenzaci. Dali byste poté kompenzaci všem lidem s příjmem menším než je průměr jen proto, aby byli šťastnější? To by ale průměr posunulo, co dál? Jsem pro základní zabezpečení a investovat spíše do toho, aby se cítili platnými členy společnosti, než do toho, aby měli více peněz pro vlastní potřebu.

Jsou to debilové

Kompenzaci jen částečnou - nevěřím na to, že se dá jakákoliv nespokojenost srovnat penězi.

Kromě kompenzace nákladů způsobených zdravotním postižením a invalidního důchodu umožnit si vydělat vlastními silami ten zbytek, pozitivní pro začlenění do společnosti i osobnost postiženého.

Lidi jsou si rovni, neiteligence i invalidita jsou obě "nazasloužené". Ovšem v případě "silné" neinteligence je otázkou, zda kompenzace nějak zvýší kvalitu života daného jedince a není lepší danou kompenzaci využít jiným způsobem (s příslušným zajištěním potřeb postiženého).

místo finanční kompenzaci (pokud právě ta byla uvažována) je vhodnější vytvořit podmínky, aby si mohly, tyto osoby i při svých handicapech dojít na potřebnou mzdu. Bez práce, nebo spíše užitečnosti pro společnost žádnou finanční kompenzaci.

mylné spojování inteligence s výší příjmu (mj. i při připuštění předpokladu teorie pokulhává v tom, že pokud by byli všichni 2x inteligentnější, platy/příjmy by se pochopitelně nezměnily)

Myslím, že inteligence je něco na čem se dá pracovat a každý má na něco vlohy a může se snažit uplatnit na trhu práce. Člověk, který je nemocný se uzdravit nemůže. Kompenzací by ovšem nemělo být uplné dorovnání, pouze zajištění důstojného příjmu.

Myslím, že osoba fyzicky invalidní bude mít vyšší náklady na kompenzační pomůcky, byť je její míra invalidity nízká. Pravda, osoba D může činit neuvážená rozhodnutí s finančními dopady. Není ale natolik "hloupá", aby se nenaučila jim vyhýbat, což ale v případě fyzické invalidity není nikdy možné.

Neexistuje duvod proc kompenzovat, spolecnost muze tyto penize vyuzit efektivneji.

Nechci poškozovat děti

Neinteligence lze kompenzovat pili a snahou. Invalidita hure.

Neinteligentnost umožňuje vykonávat těžkou manuální práci, jíž lze vydělat dostatek peněz

Není co zdůvodňovat. Obě osoby si svou situaci nezavinili. Proto plná kompenzace.

Nevěřím tomu, že Déčko nemůže být úspěšné jen kvůli toho, že není dostatečně inteligentní. Zato Céčko je svým zdravotním stavem omezeno hodně.

Nevidím důvod, proč podporovat lidi, co společnosti nic nepřinášejí a naopak je třeba na ně doplácet.

nutné minimum mají

o debilní se postarat za pomoci sociálek

obě osoby mají zajištěny základní životní potřeby, jaký je tedy důvod kompenzace? že by všichni občané měli pobírat průměrnou mzdu? to je přece nesmysl, vyšší odměna by měla být za vyšší výkon, pokud kdokoliv vyšší výkon nepodává, proč by měl i přesto automaticky dostávat vyšší odměnu? za co?

od toho je stát, stát jehož základem je rodina, je solidární uskupení veškerého člověčenstva daného národa.

Odpověděla jsem ne, protože ve chvíli kdybychom začali určovat "co by bylo kdyby..." (například kolik by asi tak neinteligentní člověk měl na výplatní pásce pokud by byl inteligentní) realita by přestala dávat smysl, protože bychom nepracovali s ní jako s faktem, ale jako s prostředkem, s kterým se dá volně manipulovat. Navíc by ani objektivně nešlo určovat, jak koho kompenzovat se zohledněním potenciálně platných alternativních okolností.

Opet nenesu odpovednost za cizi zivoty kdyz nechci ( krom rodiny) at je kompenzuje kdo za to nese odpovednost ( rodice, buh, priroda), jedina solidaryta muze byt dobrovolna. Jsem tez mene inteligentni a mam zdravotni problemy ale vydelavam 2x nad prumer.

Osoba C je v tom nevině, pravděpodobně se nebude na rozdíl od D intenzivně reprodukovat

Osoba C již má kompenzaci ve formě invalidního důchodu a u osoby D odpovídá její příjem jejím schopnostem. Jinak by musela být přiznána kompenzace všem - neboť nemají nejvyšší možné hodnoty IQ, zdraví,...

osoba C má být pojištěna u D není důvod kompenzovat

Otázkou je, jak by osoba dosáhla na dvojnásobek, kdyby nebyla invalidní/neinteligentní. Pak je to věc např. pojistky proti úrazu.

Pokud jsou obě osoby v nejnezbytnější míře zaopatřeny, nevidím nejmenší důvod kompenzovat osobám plat.

Pokud polovina průměrného příjmumje dostačující pro základní přežití, pak ne. Osob se sníženou inteligencí (které si nekvalifikovanou prací vydělají zhruba tu polovinu prům. příjmu) je v populaci příliš mnoho na to, aby se tento handicap kompenzoval.

Protoze si myslim, ze invalida to bude mit v oblasti prace a vzdelavani mnohem narocnejsi nez nekdo neinteligentni.

příroda není spravedlivá a ani lidstvo se nemůže chovat spravedlivě, potom byste se dostali k tomu že naopak jedince abnormálně obdařené musíte postihovat ....

příspěvky jsou v pořádku, výše je diskutabilní

S "neinteligencí" se dá bojovat neustálým tréninkem a snahou se zdokonalit v dětských letech. S fyzickou invaliditou se většinou nic dělat nedá. Proto odpověď c).

Sice volím ano, ale v takovémto případě by podle mě bylo správné, aby se hodnotila ona zmíněná snaha zlepšit své postavení. V případě osoby C by mohlo jít třeba o rekvalifikaci na zaměstnání, které by šlo vykonávat. U neinteligentní osoby pak celková snaha přispívat společnosti (když známe i snahu v této hypotetické společnosti, tak by to mohlo jít)

Solidarita se slabými

Společnost má své slabé členy 1) motivovat k vyšším výkonům, 2) najít jim odpovídající uplatnění.

společnost západního typu má zdroje ke zmírňování rozdílů mezi svými členy, asi ale nelze všechna postižení považovat za stejná

Stát by přednostně před kompenzacemi mohl organizovat pracovní zapojení takových osob a chránit je před okrádáním vychytralými.

Stejná startovní čára pro oba: invalidní nemůže za svou invaliditu, hlupák se narodil hloupý a také s tím nemůže nic dělat.

Stejné jako odpověď první.

Ten kdo zavinil osobě C invaliditu, měl by poskytnou této osobě nějakou kompenzaci.

To že někdo je neinteligentní ještě neznamená, že se nemůže vypracovat a mít se léeoe u invalidity to jde mnohem hůř.

Tohle je fakt těžké. Dlouho jsem se rozhodovala. Nejvíc mi asi vadí kompenzace "až" do výše průměrného příjmu. Pokud by po kompenzaci dosahoval plat třeba 65 - 70 % průměrného příjmu, hlasovala bych zřejmě pro "ano".

U obou pripadu se jedna o znevyhodnene osoby jejichz zivotni podminky zavisi na takoveto kompenzaci

Úlohou státu má být zmírnění krutosti "světa", ne zavedení naprosté rovnosti.

určitě částečnou. A míra je sporná. A celá hypotetická otázka je problematická... podle mne se totiž ani teoreticky nedá předpokládat teoretický příjem bez primárního postižení, zvlášť u té inteligence ne :-(

Uznala bych pouze kompenzaci za nižší plat v případě invalidní osoby, a to v důsledku většinou vyšších životních nákladů daných postižením - např. léky, pomůcky apod.. U neinteligentních osob vyšší životní náklady v důsledku nižší inteligence neočekávám.

V obecném popisu pracovního omezení C i D není zdůvodněno, proč by oba typy měly mít nutně příjem na úrovni "nejnezbytnějšího zaopatření". Částečný invalidní důchodce může pracovat z domova jako programátor či překladatel a mít solidní příjem doplněný o invalidní důchod. Poloidiot (přeháním) si může dobře vydělávat těžkou manuální nebo jinak nepříjemnou či obtížnou prací, kterou inteligent v kanceláři dělat nechce. Přesto oba můžou mít srovnatelný plat.

V obou pripadech je na odborne poudkove komisi urcit, zda se jedna o invalidni osobu a priznat kompenzaci v ramci platnych pravidel. Pokud pravidla nesplnuji, muze zasahnout nejaka dobrocinna organizace, ktere treba prispeju dobrovolne. Nechci byt k takove kompenzaci nucen zakonem

V případě, že jsou v odpovídající míře zajištěny základní potřeby jedince, není konkrétní situace jednotlivých jedinců důvodem pro redistribuci celkového bohatství společnosti.

Věřím, že o podobné osoby by se měla v první řadě postarat rodina. Pokud jsou vlastmími silami schopni se o sebe postarat a vydělat si základní životní prostředky, není třeba další kompenzace. Nemyslím si, že bychom měli odměňovat handicap nebo nedostatečnost např v práci. Proč by měl mít dělník s minimální zodpovědností tolik jako obchodní ředitel, který pracuje přesčas, má zodpovědnost a nosí si práci domů?

Většina lidí je někdy něčím znevýhodněna.

Viz předchozí vysvětlení. Stát nevznikl proto, aby kompenzoval individuální ne/kvallity. Každý byl obdařen z vůle Boží určitou sadou kvalit a s nimi musí nakládat. Umělé kompenzace určitých kvalit a rozhodování, které je třeba kompenzovat a které nikoli, jsou nebezpečným sociálním inženýrstvím, které nepřípustně rozšiřuje mandát státu v oblastech, ve kterých nemá a neměl by mít působnost.

Vycházím z náznaku stávajícího systému, tj. že stupeň invalidity je u obou osob stejný. Život každého člena společnosti je zatížen vlastní odpovědností a ohleduplností. Ohleduplnost společnosti je vyjádřena v zajištění nezbytného zaopatření obou znevýhodněných osob. V případě osoby C je dle mého názoru možnost dorovnání ztráty tím (osobou nebo subjektem), kdo nese odpovědnost za její invaliditu (na garance takové odpovědnosti státem nemám jednoznačný názor, záviselo by to na konkrétní situaci - např. výsluhy pro službu konající hasiče a policisty, které jsou podobnou kompenzací, považuji za správné). Zaslouženost resp. nezaslouženost konkrétního životního údělu je dle mého názoru problematická.

Výše možného příjmu je jen hypotetická a takováto kompenzace by byla velmi zneužitelná.

zabít

Začínám mít pocit, že tímto způsobem se za chvíli dostaneme k tomu, že u každého člověka bychom našli důvod k nějaké kompenzaci. To, že je např. někdo neinteligentní, je fakt, který by neměl být zátěží pro ostatní. Ti jsou zase znevýhodněni v jiné oblasti. Nehledě na to, že to, že je někdo méně inteligentní, může sice způsobit menší plat, ale může způsobit větší spokojenost v jiné oblasti. Člověk může svou vysokou inteligencí trpět. Ano, má větší výhody v pracovní sféře, ale zase třeba nevýhody v osobní. Znám člověka, který je přesvědčen o tom, že by vedl spokojenější (i když ne tak intelektuálně bohatý) život, kdyby nebyl tak vysoce inteligentní.

Záleží na rovině a míře neinteligence.

zivot neni fer ... a nikdo nidky nesliboval, ze fer bude.

Zvolila bych raději cestu podpory pracovních pobídek a vhodných míst pro handicapované, než automatické kompenzace. Více to člověka motivuje i začleňuje do společnosti. Případně nižších daňových odvodů, aby lidé měli možnost efektivněji využívat vlastní výdělky - spořit si na čas nouze.

Život prostě není spraveldivý - někdo se narodí do chudé africké vesnice, jiný bohatému americkému milionáři, a stejně tak se někdo narodí s nižší inteligencí a jiný onemocní... O takové lidi má psolečnost povinnost se postaratr, ale nikoliv jim cokoliv kompenzovat vpodstatě na úkor ostatních. Vedlo by to opět k podvodům - sám jistě víte, kolik "falešných" indvalidních důchodů existuje (s nejen v ČR)

- tak to chodí, třeba se bude mít lépe v příštím životě

.

"stesti" obvykle nebyva ani tak stesti, jako spise vysledek dlouhodobe a cilevedome prace ... a pro pripad skutecne smuly existuji instrumenty komercniho pojisteni.

Aby bylo na kompenzace, musejí se NÁSILNĚ vybírat prostředky od ostatních. Toto násilí, jako každé útočné násilí, musí být odmítnuto. Pokud by se rozdávaly prostředky získané DOBROVOLNÝMI dary, je kompenzace ok.

Ale zvažoval bych možnost vlastního pojištění pro konkrétní případ. Lze/nelze.

Asi by se měli oba (komerčně) pojistit a nebo preventivně zabezpečit a nebo opřít o rodinu.

aspon něco by měl dostávat (aby to částečně vykompenzovalo se), ale opravdu minimum, smůla je prostě smůla a je jedno jaká

Buď to byla vina toho člověka, že lezl kam nemá, nebo vina toho, kdo předmět špatně zabezpečil. Nechápu jak by za to, že něco spadlo mohl být odpovědný stát a proč by kompenzaci měl poskytovat stát a měli jsme na to doplácet my ostatní.

Co je to štěstí? Muška jenom zlatá!

Hypoteza je spatna> tazky predmet nespadne sam od seba. Niekto je vzdy zodpovedny - minimalne za oblast, v ktorej sa v case incidentu "E" nachadzal - Tuto situaciu by mala riesit poistovna.

Je čistá smůla, když se někdo narodí na různé straně Krušných hor? Také to nikdo nekompenzuje.

je to dané

Jedná se o modelovou situaci, která by ve skutečnosti nemohla nastat, proto jsem si dovolila souhlasit ("spíše ano") x v reálném modelu by však chybělo srovnání s dvojníky (proto bych souhlasit nemohla). Ale proč jsem také "spíše souhlasila": myslím, že prostě ze soucitu. Obyvatel, který by dočasně měl sníženou práceschopnost by byl znevýhodněn oproti práceschopnému dvojníkovi, který je jinak identický, tudíž je potom nespravedlnost "čisté" smůly jasně patrná.

jsem proti ze stejného důvodu jako u předchozí otázky - snížil se výkon, sníží se odměna, pokud někdo trvale podává nízké výkony, logicky by mu měla připadnout nižší odměna, za předpokladu, že jsou zajištěny základní životní potřeby; nerozumím, jakou roli by v tom mohla hrát krákodobost nebo naopak trvalost takové situace, ani její způsobení faktory zcela nebo částečně závislými na dané osobě nebo naopak zcela nezávislými

Jsou okolností které nelze ovlivnit

K ošetření této situace existuje institut pojištění, který vlastně redistribuuje od šťastných k nešťastným automaticky.

k životu patří štěstí i smůla, nelze vše vyjádřit v penězích a kompenzacích, příčiny jevů často nejsou zřejmé

Každý má někdy štěstí,někdy smůlu.Není důvod smolná období kompenzovat,jsou dočasná

Když je 100% jistota , že si za problém nemůže a ani jej nemohl nijak ovlivnit společnost by mu měla pomoci.

Kompenzaci ano, ale zase jen částečnou.

Kompenzaci by měla hradit osoba která může za způsobený problém.

lze se pojistit

Muška jenom zlatá

Myslím si, že pokud je někdo pracovně znevýhodněn, měl by dostat kompenzaci.

Myslím, že částečně to funguje - viz nemocenská (i když vámi popsaný případ je jiný v tom, že ona osoba by byla částečně práceschopná, tedy by nebyla na klasické neschopence). Předpokládám-li, že se jedná o omezenou dobu a "čistou smůlu" by mělo malé procento obyvatel, pro státní rozpočet by to nemělo fatální následky.

Nazor by to mohlo menit, ale kompenzace na zaklade dobrovolnosti. Muj dvojnik by kompenzaci nepotreboval protoze by byl pojistenej jako ja. Stesti preje tomu kdo je pripraven na nestesti.

Ne, můj názor by se nezměnil, s kompenzací nesouhlasím. Lidem "s totální smůlou" náleží po dobu, než se např. uzdraví nebo si znovu najdou práci, základní zajištění, nikoli kompenzace do výše jejich příjmů v případě, že by smůlu neměli.

Ne, nejde totiž vůbec o žádné štěstí či neštěstí, ale o zodpovědný přístup k životu. Protože člověk by měl předpokládat, že se mu může něco stát a měl by se pro takové případy zajistit (pojištění, spoření, investice,...) Pro by měl jeden člověk platit měsíčně např. 300 Kč pojištění a jeho dvojník tuto částku dát na nějakou svou zálibu, ať už dobrou (sport) či špatnou (alkohol) - a pak dostat totéž, navíc z daní onoho zodpovědného?

ne, snad jen kompenzaci v případě bezplatného psychologického poradenství, nebo v rámci vlastního pojištění

nehodu neovlivní a v rámci solidarity se mu musí poskytnout pomoc na nezbytně nutnou dobu.

Nelze požadovat kompenzace za působení vyšší moci. Štěstí (smůle) lze jít naproti s použitím (nepoužitím) vědomostí a dovedností s přiměřenou (nepřiměřenou) mírou rizika. V případě čisté smůly je nutné se sebrat a vyrazit znovu za štěstím. Nelze změřit a vykompenzovat osud všem na jednu úroveň.

Nemuze to ovlivnit

Nesmyslná konstrukce

Neverim, ze "soustavna cista smula" existuje. Stavajici bezne nastroje (napr. pojisteni) povazuji za dostatecne.

nevím

Nezaviněná smůla může postihnout každého za jakýchkoliv okolností, společnost by měla garantovat, že v případě takové situace nedojde ke zruinování jednotlivce.

Nezměnil. Čistou smůlu ani čisté štěstí si nikdo nepřivodil, jak bylo řečeno.

Od čeho jsou pojistky? štěstí i smůla jsou součástí života

opět částečná kompenzace. A opět absurdně teoretická, v praxi nerozpoznatelná situace, nebo ne?

Ovšem kompenzaci do plné výše bych nepřiznával, lidé by měli myslet na možnost smůly. Těm, kterým se smůla vrší, bych ale pomohl více. Připomínám, že pokud si někdo zvolí, že postaví dům v záplavovém pásmu, a přijde povodeň, je to smůla zaviněná.

p(X)

po pravdě, nechtělo se mi až tak přemýšlet... pardon...

podobným kompenzacím slouží pojištění

podpořit ne vlastní vinou nešťastné

Pokud by stát kompenzoval veškeré smůly, pak by to vedlo k naprostému krachu pojišťovnictví a ke snížení nebo ztrátě odpovědnosti. Lidé by potom neodkládali část spotřeby na pojistné právě pro tyto účely. Kompenzace veškeré smůly by byla možná a reálná jen v případě neomezených zdrojů společnosti.

Pokud dojde k úrazu a pracovní neschopnosti, tak nastoupí zdravotní pojištění a nemocenská. Stát nemůže objektivně vyšetřovat štěstí a smůlu. V objektivních případech (ztráta rodiče v důsledku rakoviny) apod. by stát (a širší rodina) samozřejmě pomáhat měli.

Pokud jde o zdraví, samozřejmě by měl dostat kompenzaci. Jinak ale ne - tím by vlastně stát postihoval šťastlivce, kteří přece taky za nic nemohou.

Pokud je to fyzická indispozice, která brání onomu "smutnému hrdinovi našeho příběhu" v tom, aby si vydělával, pak ano. Vezmeme-li v potaz možnost nějakého pojišťovacího podvodu, pak ne.

Pokud nekdo chce takovouto kompenzaci, tak se ma sam pojistit, neni ulohou spolecnosti nahrazovat takoveto komercni pojisteni.

Potřebuje pomoci, tak by měl pomoc dostat.

Připadá mi to jednoznačné - kompenzace ano, neboť došlo vnějším vlivem ke znevýhodnění.

rovnováha

Smolná událost, na které nemá vinu, se může přihodit každému a trestat ho za něco, zač nemůže ještě dodatečně snížením příjmu je nesmyslné. Přesně z tohoto důvodu je třeba mít stát, který je oprávněn přerozdělovat bohatství - všichni fakticky dotují fond na kompenzaci toho, co se může stát kterémukoli z nich.

Smůla či štěstí jsou nevyhodnotitelné, i "šťastná" osoba se může cítit nešťastně v důsledku téže události/rozhodnutí, kvůli které je považována za šťastnější, než její dvojník, prostě proto, že očekávala více a své štěstí považuje za normální výsledek nebo dokonce smůlu.

smůla či štěstí jsou záležitostí těch, kterých se týkají nezměnil

Smůla nebo štěstí je součást života a není důvodem ke kompenzaci, Mohl se třeba pojistit.

Smůla se těžko měří, vše je zneužitelné.

Společnost má být solidární.

Stát by měl být garantem rovných příležitostí a tedy i přislušných rovných kompenzací. (z hledsika času jsme nebo budeme všichni mtrví a pojem smůla a štěstí ztrácí na významu, resp. je časově omezený, nestálý, navíc oba pojmy zavání vlastními sobeckými zájmy).

Stát by se měl postarat hlavně o to, aby všichni dostali dobré vzdělání a věděli, že se mají pro podobné případy pojistit. Pokud se nepojistili, má jim stát zajistit nezbytné prostředky pro život. Ne pohodlný život tak, jako by se nic nestalo.

Stát není na světě proto, aby korigoval "štěstí" či "smůlu". Stát může na základě společenského konsensu realizovat solidaritu společnosti s lidmi, kterým hrozí smrt na základě neschopnosti se o sebe postarat. Korigovat úředním či politickým postupem "štěstí" a "smůlu" je sociálním inženýrstvím a snahou opravovat vyšší řád věcí.

Stéle stejná odpověď.

Stesti a smula zavisi na nahode a nahoda jako takova se nepta a proto by mel ten s cistou smulou dostat od spolecnosti alespon minimum nejakeho stesti. Navic s tim souvisi, a to je podstatnejsi, otazka ekonomicke udrzitelnosti zivota dotycneho smolare

stvpořila nás příroda a příroda je "nespravedlivá" ....

Štěstí a smůla je součást života a nedá se s tím nic dělat.

štěstí a smůla patří k lidskému životu. Snažit se o jejich kompenzaci (podpořit smolaře, obírat šťastné), je proto této přirozenosti. Nic samozřejmě nebráni každému jednotlivci, především těm, co se považují za smolaře, ale přešli do toho jiného města a byli šťastnější, což v praxi znamená vyjet ze zajetých kolejí a postarat se o změnu, která přinese štěstí. Mimochodem otázka vychází z premisy, že hodnocení smůly a štěstí je u všech jednotlivců stejné , což rozhodně není. Kdo je tedy ten arbitr, co rozhodne, že někdo je již neúnosně šťastná a je jej potřeba negativně kompenzovat a kdo je to smolař a je potřené jej pozitivně kompenzovat? a kdo vlastně bude získávat informace o tom, kdo je šťastný a kdo má smůlu, ne všichni to dávají stejným způsobem, pokud vůbec, najevo.

Štěstí/smůla není měřitelné, doložitelné znevýhodnění. Samozřejmě, logicky by měl mít kompenzaci s ohledem na zdravotní pojištění.

Tady ano,ale u opravdu prokázaných Božích vůlí.

tak asi má nějakou nemocenskou a pokud z ní vyžije i za cenu toho, že se musí uskromnit, tak samozřejmě že by to bylo nespravedlivé vůči tomu šťastnějšímu, kdyby tomu se smůlou šli stejné peníze za nic, to je holt smůla ...

Tak to chodí. Navíc teoretický model. Subjektivní hodnocení. Neexistuje základní shoda k posouzení. Příklad? Mít možnost celý život pracovat u pásu ve fabrice --- je čístá smůla nebo čisté štěstí?

Takovou situaci lépe řeší soukromé pojištění než kompenzace ze státních prostředků. Nezměnil.

Takto chápu spravedlnost. Stát by měl držet rezervy na vyrovnání se s "čistou" smůlou, ať už shromážděné jakoukoli formou (např. sociální pojištění). Jinak stát podle mého názoru postrádá smysl. Pro tento účel vznikaly rovněž "zdola" různé dělnické podpůrné spolky.

Tato otázka se částečn prolíná s předchozí. Nepřiznával bych kompenzaci pouze na základě štěstí či smůli. V takovémto případě by totiž stačilo mít pojištění. Spoléhat na vše na stát a společnost zase nelze, jinak budou lide brzy brzo nesveprávní. V případě že by se z urazu stal částečná invalidita, dalo by se postupovat jako v předchozím případě. Jedinec by se překvalifikoval a po dobu doby nutnou na překvalifikování by společnost/stát hodnotil jeho snahu a kompenzoval mu ušlí příjem. Názor by se nezměnil ani v případě že někdo je čistým příjemcem štěstí a někdo zase čistým příjemcem štěstí. Pokud totiž čistý příjemce zaopatří své zdraví a výkyvy ve své práceschopnosti pojištěním, zbytek jeho života by už závisel na jeho vůli a píli.

To ze se pad neceho na hlavu predvidat uplne neda je jasne a je-li dotycni praceneschopny, je na miste mu to vynahradit.

Tyto situace jsou pokryty komercnim pojistenim a clovek, ktery ma soustavnou smulu, by tak mel vlastne soustavne stesti, protoze by ho pojistovna platila za nicnedelani. Neni duvod, aby kompenzaci poskytoval stat

U nás se říká "tvůj boj"...

udržení ve stávající sociální struktuře

Úraz je objektivním důvodem, kvůli němuž postižený nemůže pracovat tolik či/a tak, aby si zajistil živobytí v té míře, v níž si je dokázal zajistit před úrazem.

určitá smůla k životu prostě patří a lze ji čelit pojistkou

V případě, že jsou v odpovídající míře zajištěny základní potřeby jedince, není konkrétní situace jednotlivých jedinců důvodem pro redistribuci celkového bohatství společnosti.

v tomto případě se jedná o nezaviněný úraz (nejedná se o nezaviněný krach firmy) - zde je jednoznačně na místě "sociální pojištění", které vlastně nepřímo zavedl "nejreakčnější" (aspoň tak nás učili) politik své doby německý kancléř Otto von Bismarck. Nelze ovšem kompenzovat smůlu na výši "dvojníka", který normálně pracuje ...

Volím stručné NE bez těch dalších keců: pro případy mimopracovního úrazu existuje bohatá škála úrazového pojištění včetně možnosti pokrytí výpadku příjmu v případě sníženého pracovního uplatnění. Samozřejmostí je, že si úraz nezpůsobil úmyslně /včetně podnapilosti atd.).

Vždyť nemohl za to, že mu něco spadlo na hlavu.

za tyto okolností jedinec nemůže, měl by obdržet pomoc

Zase záleží na vícero okolností. Tady hraje roli výše kompenzace a doba vyplácení této kompenzace.

Zde už lze přesně změřit "výši" smůly podle příjmů dvojníka.

Zdůvodnění je podobné, jako v otázce 3. Spokojenější lidé = spokojenější společnost. Věc, která se může stát každému a každý by jistě byl rád v pohodě. Navíc obětí čisté smůly zase není tolik, aby to ostatní neunesli.

Zdůvodnění je v zásadě stejné, jako u zdůvodnění v otázce 5. Nicméně platí, že dvojníci neexistují, tudíž srovnání s dvojníkem, na kterého nic nespadlo je neadekvátní. V zásadě jsem pro kompenzaci v případě, kdy znevýhodnění (resp. podstupování zvýšeného rizika) je ve prospěch celku (viz zmíněné výsluhy), případně kdy byl člověk o riziku mylně informován nebo byl donucen riziko podstoupit (např. musel ze zákona vložit své vydělané peníze do rukou soukromých spekulantů, z nichž někteří na trhu investice svých klientů zhodnotili a jiní o ně přišli). "Čistá" smůla rovněž neexistuje, lidský mozek je evolučně vyvinut tak, že se snaží situace řešit s cílem minimalizace škod. Už to, že se člověk s "čistou" smůlou dožil stejného věku jako člověk s "čistým" štěstím je důkazem sporu o "čistotě" a v širším kontextu i sporu o kompenzace.

zdůvodnění viz odpověď výše, nezměnil

Zodpovědný člověk s možností "náhodného" snížení práceschopnosti počítá, není třeba jej tedy dotovat. A ne, názor bych nezměnila.

Život není spravedlivý a tohle vypadá jako zoufalá snaha o to s tím bojovat. Takové umělé vnesení neomylné spravedlnosti do světa je... zvláštní a je mi nepříjemné. I jako potenciálnímu jedinci, kterému na hlavu spadne onen těžký předmět. Takže ne, můj názor by se nezměnil.

.

1 nejvíce, 2 nejméně jelikož žádná "čistá" snaha se určovat objektivně nedá; někdo má prostě větší štěstí a talent a sice je to nespravedlivé, ale musí to tak být, protože bez toho si neumím představit, že by společnost fungovala dlouhodobě "zdravým" způsobem (uvedu příklad: pokud by všichni měli ve výsledku stejně, proč by se někdo se svým talentem namáhal ho dále rozvíjet a prohlubovat, když by věděl, že se bude mít stejně dobře i bez jeho rozvíjení, jelikož se bude "čistě snažit" stále stejně?; nebo pokud je někdo neschopný a v souvislosti s tím je jeho pracovní produktivita například pouze 70 % a ve výsledku vydělá stejné množství peněz jako schopný člověk, jehož produktivita práce je 130 %, jak by to mohlo být vůči tomu schopnému člověku spravedlivé? kde by měl motivaci nadále takto využívat svůj potenciál a schopnosti? myslím, že takovéto přerozdělování by vedlo především u hodně výkonných jedinců ke snížení jejich potenciálu, jelikož by prostě nebyl dostatečně oceněn - tudíž v konečném výsledku by produktivita celé společnosti klesla na nižší úroveň, než jaká panovala před zavedením přerozdělování)

1. je nejmíň férová, dovoluje některým upadnout do bídy, což je nepotřebné a poškozuje to soudržnost společnosti 2. nedává šanci odměnit snahu, ani inspiraci se vůbec snažit 3. nedovoluje zchudnout úplně a zároveň odměňuje práci a snahu navíc

1+1=3

2. by zpomalila vývoj země. 3. By motivovala a zároveň pomáhala.

a) námitka viz "talent snaživosti" výše b) pokud model předpokládá rozdíl přijmů pouze na základě neovlivnitelných předpokladů, pak je kompenzace na místě, i když nikoli takto univerzální

Cenu práce určuje trh

Čistě tržní rozdělení (1) je návrat do 19. století, kdy osoby vytvářející nejmenší přidanou hodnotu živořily. Na druhou stranu, (2) je čistý socialismus, zabíjející soutěživost a snahu na sobě pracovat.

Distribuce 2 je zcela demotivující.

Distribuce č.2 je zcela demotivační a naprtosto neguje princip proporcionálnosti odměny odpovídající vynaloženému úsilí. Distribuce č.1 v dlouhodobém horizontu nevyhnuteleně vytváří příliš výrazný nepoměr (nesouměřitelnost) v rozdělení vytvářených hodnot.

Dokud se úplně nezmění společnost a chování lidí. A dokud pro člověka nebude dostatečnou satisfakcí samotná práce pro společnost není správné přerozdělovat rovně veškeré zisky a eliminovat tak odměnu. Kdyby to tak bylo tak by člověk A, B, a C ztrácel motivaci na sobě dále pracovat. A proto, že nemusí, jelikož je mu plat dorovnám, B proto že si stejně nepolepší, a C protože by mu bylo všechno navíc přrozděleno.

Jakákoli jiná distribuce než 1 vyžaduje agresivní násilí ve společnosti.

Jakékoliv přerozdělování je demotivující, naopak největší motivací bývá propastná rozdílnost ...

Je dobré, když do hry vstupuje stát a snižuje rozdíly v příjmových nerovnostech. Úplně smazat rozdíly je však demotivující pro nadané a šťastné, tak prostě člověk bohužel funguje. Distribuci 2 tedy nepovažuji za špatnou, ale za dosti utopickou.

Je to přiměřená podpora nejchudších

Je to vzhledem k okolnostem schopností člověka spravedlivé.

Jestliže z úvahy nouzí nikdo netrpí,není důvod k redistribuci.

jsem přesvědčen, že dnešní "trh" nesplňuje ani distribuce č.1 - ani ta se mi nejeví "nespravedlivá"; dle Giniho koeficientu je dnešní rozdělení příjmů mnoho násobně vyšší (odhaduje se, že v USA je rozdíl mzdy mezi kvalifikovaným dělníkem a špičkovým manažerem více 260- násobek); tento rozdíl je již nesouměřitelný. Naprosto nepřípustná je pro mě distribuce č.2; je také otázka, jak pohlížet na špičkové příjmy "celebrit" - jejich příjmy jsou opět naprosto nesouměřitelné s příjmem kvalifikovaných lidí západních států; a je naprosto hloupé, když to současní apologeti zdůvodňují závistí ...

Jsem rovnostářská.

Každému podle jeho zásluh.

každý vydělává dle svých schopností

Klíčové je pro mne "nouzí nikdo netrpí". Varianta 2 je zcela nepřípustná, zcela zabrzdí iniciativu, přinejmenším v legální sféře - a k čemu to vede jsme viděli za "reálného socialismu". Varianta 3 IMO dává příliš mnoho. Možná bych dal tak 30% mezi 1 a 3, ale "nouzí nikdo netrpí", že, tak proč...

Kolik je 735 v 1238?

kolik si kdo vydělá, tolik si vydělá, pokud ani osoba s nejnižším příjmem netrpí nouzí, pak není ani logický, ani etický důvod k jakémukoliv přerozdělení

koncentrace kapitálu umožňuje rozvoj

Laisezz Faire. V okamžiku, kdy se začne redistribuovat nastane přesně otázka, jaká distribuce je ta nejlepší. Kdo může na takovou otázku odpovědět?

lide jsou si rovni

Makáš, máš. Socík je zlodějina.

Možnost dva je z ekonomického hlediska nesmyslná, nefungovala by. A jak už jsem psala, primárně by se měly kompenzovat jen skutečné nevýhody (věk, nemoc), ne nižší plat.

Myslím si, že každý, kdo poctivě pracuje, by měl mít příjem zajišťující slušný život. Výše platu by se měla podle mě odvíjet od potřebnosti či nenahraditelnosti dané profese (lékaře či popeláře potřebujeme, profesionální sportovce nikoli).

Myslím, že plyne ze všech odpovědí, co jsem zatím poskytla.

Nadání (a v tomto případě i "čisté" štěstí nebo smůla) je věcí náhody. V ideálním případě vykonáváme všichni práci se stejnými obtížemi, tj. jsem-li na něco nadanější, jsou pro mě těžší věci snadnější než pro jiné, a jsem-li méně nadaná, jsou pro mě jinak lehké věci těžší. Takže teoreticky není důvod, proč nějakou práci hodnotit více a jinou méně. Pokud ale trh rozdělí peníze velmi nerovnoměrně (z jakéhokoliv důvodu), pak si myslím, že je na místě jistá redistribuce - ale ne do úplného dorovnání, protože je také potřeba určitý sociální smír.

Nebude-li nikdo trpet nouzi, pak neni potreba menit system prerozdelovani z prikladu 1. S prikladem 2 zasadne nesouhlasim, protoze to je velmi neferovy zpusob. ,snaz se jak chces, dostanes stejne jako ostatni'

nějaká loyalita je ok

Nejméně - je blbost přerozdělovat peníze tak, aby všichni z toho vyšli nastejno. Jak jsem říkal - talent není o štěstí, je to atribut, se kterým je třeba pracovat. Nejvíce - nemyslím si, že by měly být správné až takové rozdíly jako je v možnost 1, proto jsem volil možnosti číslo 3.

někdo prostě štěstí má a někdo ne... tak už to chodí. To bychom se zbláznili, kdybychom hodnotili, kdo má jaké štěstí, jaké dispozice a jak se snaží... není přece řečeno, že bez vyššího příjmu člověk nemůže být šťastný... takováto snaha distribuovat spravedlnost mi přijde irelevantní, protože štěstí a naplněný život na penězích nestojí

Nemyslím, že by všichni měli mít stejně.

není co řešit - každému, co jeho jest

neviditelna ruka

Nikomu jsme nedali talent ani stesti a chceme rozhodovat ci budou jejich plody? Date synovi byt. Me se to zda nespravedlive tak se k nemu nastehuju ( pod hrozbou nasili ). Taky jsem nemohl ovlivnit vase rozhodnuti ale zmenim jeho vysledek ke svemu prospechu. Neptam se darce ani vlastnika. Nemohl jsem dar nijak ovlivnit.

Nouzí evidentně nikdo netrpí, netřeba přerozdělovat. Možná bych přeci jenom zavedl progresivní daň místo té rovné. To by se dle mého názoru blížilo k ideálu. Uvědomuju si, že by se tímto jednalo o jistou formu přerozdělování.

O motivaci jsem se zmiňoval ve své odpovědi na otázku č. 18. Otázkou je pro mne míra zvýhodnění (vyšší příjem) osoby C na základě její vrozené inteligence/nadání. Chybí mi zde (uvažujeme-li čistě hypoteticky, a dokážeme tedy porovnat míru znevýhodnění B vůči C a míru zvýhodnění B vůči A) kompenzace znevýhodnění osoby B vůči osobě C. Tím nechci říci, že by osoby A, B i C měly ve výsledku stejně vysoký příjem.

Pokud A netrpí nouzí je tržní distribuce nejlepší.

Pokud by společnost měa kompenzovat některé jedince tak to jinak nejde. Absolutní přerozdělování na úrovni státu je plýtvání.

Pokud nikdo netrpi nouzi, je spravne odmenovat lidi podle toho jak se snazi a jak uspeji v konkurenci na trhu.

Pokud nikdo netrpí nouzí, považuji odměny ve variantě 1 za spravedlivé. Nejsme všichni stejní, ani stejně nadaní, ani stejně pracovití, nevidím žádný důvod, proč by z nás společnost uměle stejné měla vyrábět.

Pokud nikdo netrpí nouzí,není důvod cokoliv přerozdělovat

ponechání distribuce příjmů bez korekce je asociální, skoro vždy bohatnutí jednoho je nutně doprovázeno chudnutím okolních lidí

Preferuji deleni dle zasluh a odmitam premisu o "stesti" a "talentu" jako "bezzasluhove velicine" Take idea statu jako rozhodce zasluh je mi bytostne protivna.

Prici se mi moznost, ze bez snahy i s ni je vysledkem totez

prostě tak

Předpokládám, že to dostatečně vyplývá z mých předchozích odpovědí.

Přijde mi, že by nebyli dostatečně motivovaní, kdyby měli úplně stejně.

Reálně u nás funguje 3. Nárůst "A" na trojnásobek je přemrštěný,

Redistribuce je nespravedlivá. Majetková (příjmová) rovnost je hanebnost.

redistribuce je treba protoze "uklizecka" taky dela neco spolecensky prospesneho mozna i vice jak nejaky marketingovi manazer, navic nuzky mezi zakladem a maximem by mel byt u zamestnancu, dle citu k veci, tak tretinovy nezli desetinovy. Aby bral kazdy stejne je nesmysl, to je popreni soutezivosti, zakladnich ekonomickych pravidel...

Snaha je sice důležitá pro zachování společnosti, ale rozhodující jsou výsledky. Proto si ten kdo přinesl výsledky zaslouží vyšší odměnu. Rozhodující je, kolik si toho za své peníze koupí, a jaké mají životní podmínky. Distribuci č. 3 volím čistě pocitově, kdy se mi proporce v příjmech jeví reálnější/spravedlivější (C zaplatí vyšší daně než A a B a A bude kompenzován sociálními dávkami, pokud na ně bude mít nárok, přesto se zachová proporce ve výkonnosti).

Snaha také není vše, a lepší pozice s sebou nese i určitou náročnost. Ten kdo má pozici nižší i pres to že se snaží, má pravděpodobně méně náročnou práci.

Snaha, pile, schopnosti a nasazeni by mely byt oceneny. Trestat nekoho za tyto atributy tim, ze mu vezmu vice penez je amoralni.

Sociální smír a solidarita

solidarita

solidarita je nevyhnutelně potřeba

Solidarita ve trojce, demotivace ve dvojce.

spravedlnost

Srovnat všechny na jednu úroveň přirozeně nejúspěšnější zbavuje motivace usilovat o zlepšení své pozice. Přesto bych zvýhodňovala ty, kteří se snaží být prospěšní, ale vinou okolností to není možné. Kompenzace by byla podmíněna touto snahou, pak u nich může navodit stejnou motivaci, jakou pociťuje osoba přirozeně talentovaná.

Stát může provést jistou distribuci tak, aby nedocházelo k utváření zoufalých skupin obyvatel, kteří byly systémově, strukturálně znevýhodněni ve sféře trhu. Tato distribuce musí být vždy ku prospěchu společnosti (např. zabraňuje zoufalým lidem v uskutečnění zoufalých činů, umožňuje státu realizovat své zájmy - nábor do armády, udržení pořadáku apod. či vede k udržení společné identity a vzniku extremismu či požadavku revoluce). Navrhovaná redistribuce je však příliš velká, vede k umělému zasahování do přirozeného chodu společnosti, vytváří flagrantní nespravedlnost a demotivuje občany uspět v soukromém životě.

Stát nemá přerozdělovat peníze méně šťastným, intleigentním apod. na úkor těch druhých, ale stát se má (finančně, přerozdlěováním) postarat o ty, co se ne vlastní vinou dostali do situace, kdy se o sebe nemohou postarat. Tedy o invalidy, lidi s fyzickým či psychickým vrozeným problémem, o seniory, o sirotky a týrané děti

Tady je to hodně, hodně, hodně složité. Rozhodně nemám nic proti tomu, když má talentovaný a šťastný více než netalentovaný smolař, ale až poté, co je započtena startovní čára - zděděný majetek, rodinné prostředí, pohlaví, rasa, místo bydliště, jazyk, zdravotní stav... Ono je velmi snadné mít kvalitní vzdělání a tím i uplatnění, když se člověk dobře narodí. Jinak proti tržnímu prostředí zas tak moc nemám.

Tady není o čem. Když si ABC vydělá díky svým schopnostem tolik, tak by jim mělo patřit tolik.

tak 2. je samozřejmě kravina vzhledem k mým předchozím a názorům, a myslím, že jim odpovídá 1. varianta, zase ale pouze v případě, že i osoba A si je schopna obstarat vše potřebné k životu

tak nějak mi to přijde nejvíc spravedlivé

tak to je, ten co vydělá 1000 má určitě možnost se někam posunout a dělat třeba za 6000

Talent se dusit nemá a štěstí je potřeba "jít naproti", při smůle se nevzdávat, jednou to vyjít musí.

Ten kdo je lepší by přirozeně měl dostavat lepší odměnu

To skutečně záleží na to, ve které bych byl skupině. Pokud kopu za nadprůměrné B nebo C a osoby v A skutečně netrpí nouzí, není co řešit. My skutečně nebudem doplácet na jejich neskromnost A, živenou blbou televizní reklamou!

trh je nejobjektivnejsim meritkem schopnosti a dovednosti ... k tomu, aby nekdo uspel na trhu, musi presvedcit dostatecny pocet ostatnich ucatniku trhu, ze si jejich penize zaslouzi.

Tuto distribuci volím proto, že věřím že povede k uplatnění talentu, inteligence a vůle pracovat pro ty schopné a výhody z toho budou mít všichni, nepovede k sociálním nepokojům a nebude nárokovat náklady státu na přerozdělení v případě ostatních variant.

Úplná rovnost (č.2) stějně jako rozdělení trhem (č.1) vede ke skepsi, částečné přerozdělení a drobná nerovnost je pro zdravou společnost a vztahy v ní žádoucí.

už se nehodlám opakovat

V distribuci č. 2 se ztrácí motivace - osoba C se přestane snažit, neboť snahu nelze určit přesně - bude pravděpodobně vyhodnocena z počtu hodin strávených prací apod. - produktivita spoolečnosti klesne. I přesto, že dávám přednost distribuci č. 1, za určitých okolností je vhodné přistoupit k distribuci č. 3, zejména pokud by docházelo k mizení střední třídy a rozevírání nůžek ve společnosti. Není vhodné, aby pouze několik málo jedinců vlastnilo většinu prostředků - pak společnost rovněž neprosperuje.

Varianta 1 je sobecká, nepodporuje soudržnost ve společnosti. Varianta 2 je příliš rovnostářská, vedla by nakonec ke stagnaci a rozkladu.

Varianta 1 obsahuje nepoměr příliš hrubý, ale přece jen bych zohlednil skutečný přínos i při stejné snaze. Tomu odpovídá i to, že ten, kdo vytváří více hodnot díky talentu, by měl mít více možností financovat regeneraci, zachování této schopnosti v zájmu společnosti.

Věřím, že pokud mají všichni základní prostředky na život, není třeba příliš přerozdělovat. Snížením přerozdělení se zvýší snaha nízkopříjmových skupin se zaopatřit. Pak je jim třeba poskytnout vhodné podmínky pro to, aby si vydělali dle vlastních možností.

Viz 14, není zřejmé, co vše pod přerozdělování zahrnujete, aneb jde o příjmy po zdanění a úlevách na dani (v tom případě jaký býl výchozí stav), před (v tom případě jaký by byl výsledek po zdanění), nebo ještě nějaké jiné mezistavy (v tom případě jaký byl výchozí a jaký bude cílový stav)?

Viz 15.

viz předešlé vyjádření, každá má mít právo, i povinnost, snažit se v rámci platných zákonů a morálky o svůj lepší život, každý má někde přidáno a někde ubráno, to že má někdo více peněz ve svém příjmu, to neznamená, že je šťastnější. To že se znivelizuje příjem, to neznamená, že se znivelizuje štěstí nebo smůla

Všichni mají stejné šance ale něco třeba nemohli ovlivnit

základní minimum mají všichni, tak není důvod k přerozdělování

.

.

"základní potřeby všech jsou uspokojeny v každé ze tří distribucí". Pak je bohatství VELMI relativní pojem, který se štěstím souvisí jen volně (viz obyvatelé jižní polokoule). Zásluhovost je nutnou podmínkou efektivní společnosti, potažmo ekonomiky. Průměrný příjem jsem sice na druhém místě zohlednil, domnívám se však, že nutně nemusí odrážet "úhrnné bohatství" společnosti - tedy 1€ má dost možná různou hodnotu při různých distribucích.

18-19 = nerozumím otázce.

Distribuce 3 disponuje nejmenší relativní nerovností mezi nejchudším a nejbohatším. Chybí mi ale trochu "střední vrstva". Ideálně bych zvolil něco mezi 3 a 2.

Dlouhodobě je důležitá především motivace. Pak sociální soudržnost, která musí být společensky akceptovatelná.

evoluce úspěšných při značné solidaritě

Hledal jesem zasluhovost ( k tomu patri i talent, stesti a pile. Nejde to oddelit) Takze odpoved klidne vyskrtnete.

Jakékoli matematické propočítávání distribuce je nepřípustné, protože redukuje společnost na matematický model, člověk se stává číslem. Stát a jeho představitelé nemají právo určovat, kdo kolik dostane. Průměrný příjem se musí zvyšovat přirozeně. Stát jej může doplnit pobídkami apod., ale nemůže jej vynutit uměle.

Jako základní kritérium jsem zvolila poměr zásluhovosti a vrozených výhod - 50:50 považuji za motivující k vyššímu výkonu i dostatečně oceňující specifické schopnosti. Další kritéria už byla podružná, průměrný příjem je přijatelný - obě střední polohy, kam spadá nejvíce populace, mají skutečně průměr, nejhůře situovaný má v tuto chvíli pro mě plat příliš nízký, ale žádná z dalších variant mi nepřipadala celkově lepší. Relativní nerovnost jsem zvažovala - přijde mi zhruba odpovídající, poslední z kritérií jsem neuvažovala vůbec.

Je mi to fuk

Je nesmysl, aby se součet měnil.

Je to kravina, nelze si vybrat nejvhodnější distribuci, když ani nevím, kolik osoby A,B,C,D měli původně dostat, tuto otázku mohli zodpovědět jen neuvažující osoby, protože podle této logiky by jsme mohli stejně náhodně říci, kdo kolik bude dostávat, např. podle počtu písmen v příjmení. Gratuluji, a celé tři otázky rovnou můžeš přestat zvažovat, nebot je to kravina a všichni si zvolili variantu náhodně :))

Je to stále o tomtéž

Jednička je sice nejspravedlivější, ale ve výsledku by se většina měla hůře. U trojky by se zase většina měla lépe, ale systém je velmi nefér vůči znevýhodněným, proto volím kompromis - dvojku

kostka

Kvalita společnosti se měří podle jejich nejchudších členů.

Libi se mi termin zasluhovost. Tak by to melo byt. Clovek pracuje a za to dostava plat. Jakykoliv jiny system zpusobuje narust naklady obetovane prilezitosti. Clovek misto toho, aby se venoval praci, bude plytvat energiii na vymysleni strategii, jak ze systemu ziskat vice aniz by se musel snazit. Viz soucasne problemy s dotacemi, EET, kontrolnim hlasenim, danove karusely, svindlovani se zdravotni klasifkaci, investicnimi pobidkami, ...

lybilo se my to

Makáš? OK.. Nemakáš, žiješ z daní.. KO :)

Myslím si, že je to nespravedlivější.

myslím že to je přijatelné

Myslím, že je důležité hodnotit podle zásluh.

Na tuto otázku nemohu odpovědět, protože při mém rozhodování byla nejvýznaměnšjí jiná kritéria, např. spravedlivost (tak, jak ji chápu já) nebo dopad na společnost jako takovou (přepdokládané chování lidí vycházející ze současné skutečnosti).

Nechci nesprsvedlnost vůči šťastným, ale ani jim nechci nadržovat.

nechci řadit nijak, Vámi uvedená kritéria mě vůbec nezajímají, když budu zaměstnavatel, vedoucí týmu nebo kdokoliv, kdo má vliv na odměňování lidí, chci vidět výsledek práce dané osoby, dobré výsledky ohodnotím vysokou částkou, špatné nízkou, když někdo bude trvale podávat mizerné výkony, dostane minimální odměnu (nebo poletí) a bude mi jedno, jestli hloupý, slabý, líný nebo na to prostě kašle, naopak člověka, který soustavně podává kvalitní výkony budu hodnotit mnohem lépe a opět je mi jedno, jestli je tak chytrý, talentovaný, jeho výsledky jsou "vydřené" a nebo na to kašle, ale má zatracené štěstí; to mi přijde jako správný systém i pro společnost jako celek, tj. ještě jednou - pokud jsou zajištěny základní potřeby i nejchudších, nedistribuovat

Nejde jen o to odvést práci,ale odvést kvalitní práci,která vyžaduje používání schopností.Z tohoto pohledu mi první model přijde jako odměňování za práci,u které nikdo nepřemýšlí-jenom jede.Na druhou stranu spoléhat se jen na "čisté" štěstí je obyčejná vyčůranost.

Nejdřív jsem měla jedničku za nejlepší, ale nelíbil se mi rozdíl mezi A a D.

Nejvice dvojku, protoze zohlednuje oba dulezite aspekty ferove. 1 nedava prostor vyniknout talentum, ktere jsou velmi dulezite.

Nemám ráda přerozdělování,ničí tvůrčí myšlení a nenutí lidi přemýšlet.

Není uvedeno, odkud se berou prostředky zvyšování celkového příjmu. Bez toho nezle odpovědět.

o ohodnoceni rozhoduje (by mela rozhodovat) prave ta zasluhovost. nikdo vam neda penize za snahu, nebo za to, ze nekdo mel "smulu". neuvedou informaci zustava, kde se vezme "zbytek" penez z prosteho souctu hodnot v bode jedna a v bode tri. pokud ma byt rozdil zpusoben jakousi "inflaci", tedy v situaci 1 postacuje k obzive onech deset fufniku, kdezto v situaci 3 je treba k obzive tech fufniku jiz sedmdesat, bude zkresleny i ten prumer, nebot prumerny vydelek bude pouze dvojnasobvek "zivotniho minina", coz je, alespon z meho pohledu, dosti prehnane. pokud je "zivotni minimum" ve vsech pripadech stejne, tedy tech deset fufniku z prvniho prikladu, pak goto 1, tedy k otazce, kde se vzaly ty "prebytecne" penize, ktere v prvnim pripade rozdeleny nejsou, ve tretim pak ano.

Obdobně předchozím odpovědím - myslím, že alespoň minimální solidarita a rovnost by měly být zachovány.

Odověď stejná jako odpověď první.

Opět - každému podle záslu (tedy bez ohledu na štěstí či smůlu - neovlivněnou)

osobně se kloním k tzv. "základnímu příjmu" - ovšem někde na nějakém minimu; preferuji tedy jistou míru "solidarity" bohatých s chudými ... zcela určitě intuitivně cítím, že právě nesouměřitelnost příjmů je zdrojem mnoha negativních jevů - i když k tomuto tvrzení neexistuje žádný důkaz ...

Otazka c.11, resp. 12. mi nedava zadny smysl - pripoustim, ze mohu byt prilis hloupy, abych ji mohl pochopit - a proto prosim povazujte za moji odpoved na ne "NEHRAJU".

Otázka je postavena nereálně. Bylo nutno rozhodnout zda preferovat princip "zásluhovost" před před principem "talent a štěstí".

Otazka mi nedava smysl. Stesti a smula se neda merit. Zaklad neni pokazde stejny. Chybi mi tam srovnani se skutecnosti bez predchozi redistribuce. Treba A. 5, B. 20, C. 50 a D. 325 pak uprednostnim ty prvni dva na ukor nejbohatsiho. Napr. A. 25, B. 40, C. 50 a D. 75. Zbytek prerozdelit na verejne prostredky. Nikdo nepotrebuje k zivotu 23 nasobek (z vaseho prikladu) zakladu (pocitam deset ecek jako zaklad z varianty 1persona A). Neco jineho je redistribuce kapitalu a vynosu z akcii atp. Zastropit max. prijem jednotlivce at uz podnikatele, rentiera, filantropa atp. na dejme tomu od boku dvacetinasobek zakladu (proc plytvat zdroji na obri jachtu s osobni ponorkou, dvaceti sluhama kdyz jsou na svete miliony hladovejicich deti)

Otázka vůbec nezahrnuje následující důsledek.. pokud bude ve společnosti více peněz, budou ceny (inflačně) vyšší, a tedy ve výsledku dostanou všichni proporcionálně méně... otázka je, o kolik, to závisí na distribuci - především poměru mediánu a průměru, řekl bych. takže.. pokud hypoteticky tento důsledek eliminujeme, pak je průměrné bohatství společnosti s rozumnou mírou nerovnosti ideální, a není až tak podstatné, že se "hloupý snaživec" neprosadí. Pokud důsledek přijmeme, je IMHO nejlepší řešení b) a nejhorší jak a) pro nemístnou nerovnost tak b) pro přílišnou nivelizaci - protože hrubým odhadem ty mzdy po přepočtu na kupní sílu dopadnou zhruba 30/60/180/500; 30/100/100/170; 50/60/140/160 - jojo, ten první má úplně jiný průměr, ale to právě "zprasí" ten medián, těch pracovitých nadaných je totiž jako šafránu.

Otázku jsem zase řešil pohledem jak si představuji ideální svět, kde záleží pouze na tom co umíte a podle toho jste odměňováni.

Penezni motivace je dulezita. Pokud jsou spravne oceneny vlohy lidi tak je vysledek jejich prace nejlepsi. Jinak: kdyz je nekdo hloupy, tak je mi jedno ze se snazi.

Podle miry zasluhovosti

Pokud by se jednalo o distribuci nějaké "nadstavby" k nepodmíněnému základnímu příjmu, pak bych byla pro variantu 1 z pohledu toho, že nejvíce oceňuje zásluhovost. Ovšem pokud se jedná o obecně jediný příjem, distribuce obecně, pak bych volila variantu 3. Hovořím nyní o částkách. Ovšem v mém hypotetickém světě by zásluhovosti 90 % a vrozeným dispozicím 10 % odpovídala varianta č. 3, nikoli varianta č. 1. Je nutné také definovat "zásluhovost" - je to např. obodovaná "prospěšnost" povolání daného člověka (např. lékař za 8 h práce se zaslouží pro společnost o víc než např. průvodce turistů po památkách za stejnou pracovní dobu)? Nebo se jedná jen o bodování jisté "snahy" v jakékoli činnosti? Pokud se jedná jen o tu "snahu", není to pak také spíše vrozená dispozice?

pokud nevím, jaká distribuce je spravedlivá = vznikne samovolně, tržně, je otázka nesmyslně položená a mohu se orientovat jen podle maximálního průměrného příjmu

Pokud se vám přesto otázka zdá příliš spekulativní, upozorněte mě v otázce č. 20, že jste "stříleli od boku"

Poměrně špatně formulovaná otázka. Příklady jsou divné, liší se v mnoha parametrech najednou. Zdůvodnění je v odpovědi na otázku 19.

preferovaná distribuce je výhodnější pro největší počet lidí, jak v absolutní výši, tak v relativním poměru mezi osobami

pro většinu je distribuce 3 nejvýhodnější

Prostě jsem proti přerozdělování; co si kdo urve, to ať má ... obzvlášť, pokud to i těm nejchudším na život stačí.

Protože pohoda ve společnosti vyžaduje brát ohled na druhé, ve smyslu, aby byla logická úměra příjmů. Pokud by byly rozdíly příliš velké, společnost nebude šťastná a nebude držet pohromadě.

Protože si úplně nemyslím, že "kdo může, tak musí" - to, že jsem na něco velmi nadaný neznamená, že to musím vykonávat. Nechci favorizovat snahu, ale také nesouhlasím s favorizováním vrozených výhod.

Protože v první možnosti je nejmenší důraz na vrozené výhody/nevýhody...

Protože vždy by se mělo hrát na zásluhy. Tam já ovšem, na rozdíl od vás, počítám i onen talent, který vy zařazujete pod pojem "štěstí".

Průměrný příjem - je jen statistický údaj a relativně bezvýznamné číslo, mající hodnotu možná tak rok stát aby věděl kolik asi tak může plus mínus rozházet z daní než to prokouknou i ti neinteligentní. S průměrným příjmem se jinak žije v Praze a jinak v Ostravě. Společnost si nejvíc polepší pokud se bude každý snažit dat ze sebe to nejlepší, což koncept dnešní ekonomiky vylučuje. Současná ekonomika je jen lágr v kterém se většina obutá v sandálech brodí hnojem hnána vidinou, že s nízkými gumovkami si o dost polepší.

Průniku do průmětny

Předložená kritéria považuji za rovnocenná. Tržní distribuce vyjadřuje přínos konkrétního jednotlivce (výsledky). Odměňování podle snahy je motivací (ne vždy se vše podaří ideálně, ale to není důvod k trestu nebo odepsání člena společnosti). Solidarita bohatších s chudšími zajišťuje stabilitu společnosti (otázka bezpečnosti).

Předminulá otázka pro mě byla na rozhodování náročnější, ale pokusím se alespoň stručně odpovědět: Rozhodovala jsem se především podle výše průměrného platu. Poslední možnost byla jednoduše nejvýhodnější pro nejvíce lidí.

Přesně podle pocitu.

Přijde mi to nejspravedlnější

přijde mi to nejvíce spravedlivé

Příjem nejhůře situovaného by neměl být příliš pod příjmem většiny.

Rozdíl mezi chudými a bohatými by byl nejmenší

řadila jsem to podle citu...

Snaha a schopnosti jsou jedinou silou, ktera posouvá svět dopředu

solidarita musí být

Společnost s nejméně nerovnými příjmy bude nejstabilnější a možná i nejspokojenější. Nejméně se v ní bude dařit extrémním názorům. Může probíhatspolečenská diskuze,aniž by se ze samé podstaty věci musela elita odstřihnout od chudších vrstev. V bohatší společnosti se bude lépe žít všem.

Společnost se jako celek má nejlépe při distribuci č. 3, větší zohlednění vrozných vloh a výhod má vliv na technologický pokrok a další pozitivní rozvoj společnosti jako celku.

tak

tak to jsem vážně střílel od pasu

To už bych se opakovala.

Tohle je docela úlet, když pro posouzení potřebujete znát výkony. Jestliže D má výkon 1000 a dostává 200, není důvod aby A, B, C bylo kompenzováno z jeho mzdy - na úkor jeho odměny, když se dá vzít z těch 800 a ty redistribovat. Kompenzace na úkor platů (odměn) je vždy nespravedlivá. A jestliže výnos práce A je také 1000 ale bere jen 20 namísto 200, pak NENÍ DŮVOD aby se hojil na D, akdyž by měl dostat jen větší podíl ze svého výkonu. Jenom komunisti nebyli s to tohle rozlišit a vesele okrádali bohaté i chudé. Jedněm brali platy a druhým nedávali adekvátní odměnu za výkon.

Trojku jsem vybrala hlavně kvůli celkovému příjmu, všichni budou mít víc a budou šťastnější. Jednička je nejhorší, protože nejvíc potlačuje vrozené nadání.

Úsilí i talent jsou stejně cenné -pro jednotlivce také, ale zvláště pro společnost - proto je ideální ohodnocovat obojí stejně. Pokud se má tato rovnováha porušit, pak raději ve prospěch talentu, což alespoň jedince motivuje, aby zjistil, v čem je dobrý a věnoval se tomu. Tak společnost získá více lidí, kteří se snaží něčeho dosáhnout, přijít na něco nového. Podporovat pouhou píli vede nakonec ke stagnaci, vykonávání svěřených úkolů beze snahy něco měnit.

V předchozí otázce jsem variantu vybrala z důvodu mírnějšího rozevírání nůžek mezi nejchudším a nejbohatším.

V součtu jsou příjmy nejvyšší - tj. jdeme do stavu "všichni jsou bohatí", který považuji za ideální.

Víc věřím v zásluhovost ale vrozené výhody hrají značnou roli

volil jsem nejmenší zlo,přerozdělování je špatně z principu volil bych možnost trh řeší vše

Vycházím čistě z těch částek. Nikdo nemá extrémně málo, ani absolutně, ani ve srovnání s ostatními. Konkrétní hodnoty pro mne nemají význam, skutečná hodnota se ve všech případech srovná sama.

Vyplývá to z bodování v předchozí otázce. Vzhledem k nesouladu mezi výší příjmu a zásluhovostí jsem se rozhodovala pouze podle příjmů (obojí jsem nedokázala zohlednit), byť se mi to nelíbí.

vždy bude rozdíl mezi bohatšími a chudšími, jeho odstranění patří do říše utopie. jede o to jej určitým způsobem snižovat, při zachování zásluhovosti, ne vždy ten, kdo je chudší se více snaží, spíše méně. Proč jej tedy dávat na úroveň toho snažícího se více?

Za snahu má být adekvátní odměna, přerozdělování tak, aby nejchudší nepadli až na dno (vyjma těch, kdo nepracují a bez překážek mohou). Kolik lidí si polepší je důležité snad jen pro závistivce a průměrný příjem je jen statistika dobrá pro následné sledování vývoje, ale rozhodnutí o přerozdělení prostředků musí být individuální.

zásluhovost je ok

Zřejmě jsem nepochopil pojem "zásluhovost". Je-li v distribuci č. 1 příjem osoby A pouhou dvacetinou příjmu osoby D, pak se na výši příjmu obou vrozené výhody a štěstí podílejí jen 10 procenty? Nejvýznamnějším kritériem pro mne, jak jsem uvedl v předchozí otázce, byla relativní nerovnost, pročež bych preferoval distribuci č. 3. Osoba D byla vrozenými výhodami a štěstím obdařena "náhodou". V distribuci č. 2 mi nevyhovoval totožný příjem osob B a C, respektive výrazný rozdíl mezi příjmy osob C a D.

Žádám 18+19 vyřadit - vůbec to nejsem schopen podle zadaných kritérií posoudit

- mnohokrát lidé co musí držet dietu z důvodu nemoci, alergie žádnou kompenzaci nemají, takže to, že někdo potřebuje nějaké lepší chutě nebo něčeho víc rozhodně nezakládá na kompenzaci. Netrpí tím jeho zdraví.

1. nejedna se o nezbytnou pomoc. Clovek, ktery je nemocny, si zaslouzi solidaritu, nezamestnany, ktery dostatecne dlouho prispival do systemu, si zaslouzi solidaritu, chut na neco, ani geneticka predispozice by nemela ovlivnovat nic (nejsme si nahodou vsichni rovni??) 2. nedovedu si predstavit jak by se realizovalo toto zvyhodneni a zabranilo jeho zneuzivani - dovedeno do extremu - ja proste ke sve spokojenosti potrebuju snidat kaviar polevkovou lzici a vy vsichni mi to budete platit.

Aby bylo na kompenzace, musejí se NÁSILNĚ vybírat prostředky od ostatních. Toto násilí, jako každé útočné násilí, musí být odmítnuto. Pokud by se rozdávaly prostředky získané DOBROVOLNÝMI dary, je kompenzace ok.

Ač jsou preference v tomto případě geneticky dané, nemůže být v zájmu státu, který chce zůstat životaschopným, podporovat rozmařilost.

Ač sama často patřím do zmiňované "znevýhodněné" skupiny, určitě bych nechtěla, aby mi někdo neustále předhazoval, že na mě musí doplácet (což by se určitě dělo), a zároveň já sama bych nechtěla doplácet na ostatní, když mně by stačily obyčejné věci.

ad 2) Nevylučuji kompenzaci protože spokojenost osoby je důležitá pro její vývoj a výkon, nicméně není to taková částka, kterou by osoba nemohla oželet. ad 3) Nepřihlížím k jídlu, což je základní potřeba přežití a v případě fatálních následků je kompenzace nutná. U "jiné věci" by jistá nespokojenost mohla vést k větší aktivitě osoby s cílem své nároky uspokojit, úplné zastavení kompenzace by však mohlo vést k rezignaci.

Bé

Cílem redistribuce nemá být zajistit všem stejný pocit "štěstí", ale rozumným způsobem přerozdělit prostředky pro uspokojení potřeb jednotlivců, generujícím stabilní tržní poptávku.

člověk má svou vůli a tou by měl být schopen ovládat i své chutě,, což je spíše otázkou návyku než genetiky, Nakonec i genetické predispozice se dají do určité míry ovládat vůlí. Každý má někde přidáno a někde ubráno, jiní to mohou mít v jiných oblastech, než jenom chutě a musí se každodenně nutit dělat něco, nebo něco nedělat, aby je to moc nestálo, nebo aby nebyli morálně nebo trestně postihováni.

Darwin

Do takového detailu bych v kompenzacích nešla. Je to otázka volby spotřeby zboží. Ať již by se jednalo o jídlo, nebo o další statky - elektronika, oblečení atd.

genetická dispozice je jen dispozice. Jedinec se má přizpůsobit a jde to. Společnost je víc, než jedinec.

chuť nebo množství jídla není (pkud je kaloricky dostačující) nic, co by se nedalo "oželet", pokud na to dotyčný nemá peníze. Pokud někdo chce "něco navíc", musí se o to postarat sám, pokud to nedokáže, musí se smířit s tím, co ostatním. Kompenzace by (opět) vedla k degeneraci společnosti

chuti, spokojenosti, jsou z definice individuálně nesrovnatelné a nepřevoditelné na peníze pokud by se o to někdo snažil, budu tvrdit, že nadevše na světe miluji peníze a potřebuji kompenzaci (z toho je vidět nesmyslnost postupu)

Já jsem závislý na bezmotorovém létání. Ale nikdy nebudu požadovat, aby mi daňoví poplatníci refundovali náklady. Makám rovná se lítám. Pokud se začnu válet, tak nelítám a končím :)

Jak prokáže, že si nevymýšlí?

Jde jen o preference. Nejde o nezbytné potřeby, jejihž neuspokojení by tyto jedince vylučovalo ze společnosti. Pokud mají nákladné preference, ať tedy víc máknou a vydělají si na ně.

jde o jídlo, taky jím i to co mi nechutná abych přežil ... Jinak je to třeba s léky, které člověk potřebuje např. kvůli alergii viz. zdravotní pojišťovny přestanou dotovat léky alergikům ...

Je nesmysl kompenzovat výsledek "Kola štestí". To že někomu padne 5 nekomu12 a někomu Jackpot je hra osudu, genetické variace atd., a pokud jde o takové malichernosti jako"štestí a spokojenost" skutečně není povinností druhých, ať už jsou na tom lépe nebo hůře (!) kompenzovat a opravovat distribuci náhody.

Je to příliš explicitní

Je třeba diverzita

Je-li handicap vrozený(osobou neovlivnitelný)pak splňuje smysl pojištění,které je součástí sociálního systému a společenské solidarity.

Jejich kříž mi nepřijde tak velký, aby museli dostat kompenzaci.

K žádným kompenzacím není důvod

každý ať si dělá co chce,ale za své.

Každý by si měl dopřát pouze to, na co si dokáže vydělat. Může to být motivací například pro novou kvalifikaci.

Každý má právo mít jaké potřeby chce či jaké mu byly z vyšší moci dány a nelze jej za to zvýhodňovat či znevýhodňovat. Je nutné pouze kontrolovat a vdůsledně vyžadovat zdali chování jedince, motivovaného svými potřebami není v rozporu se soužitím obyvatel či nejde proti duchu a smyslu hodnotového rámce, který drží společnost pohromadě a je státem střežen.

Každý máme něco co nás " zvýhodnuje" jen to najít a využít ....

Ke kompenzačním transferům podle mě nestačí spokojenost. S kompenzacemi bych souhlasila v případě znevýhodnění z důvodů objektivních - např. zdravotních apod. Právě pocit spokojenosti by neměl být výsledkem kompenzace ale osobní snahy. Více než na kompenzace k dosažení stejné spokojenosti bych kladla důraz na stejné šance v uplatnění.

Kompenzovat by se měly jenom skutečné životní potřeby, ne nižší příjemnost života.

má jíst aby žil a ne žít aby jedl. má-li mlsný jazýček aťsi sám zaplatí. Stejně tak s tím otesánkem. Nepotřebuje dvojnásob jídla, ztloustne a to se odrazí na zdraví a tudíž se i sám svým přežíráním vyřadí z pracovního procesu.

Ma moznost volby

Moralní hodnoty.

Myslím, že pokud se nechce uskromnit, tak se na to musí sám vydělat. Každý by přece rád jedl dražší a je jen na něm jestli si na to vydělá.

Na sve geneticky chtene cile necht si kazdy vydela dle sveho umu. Zaklad pro kazdeho ano. Ale jestli ma nekdo genetickou potrebu vladnout svetu ... ad absurdum. Necht si na ferari nasetri. Jezdit drockou muze kazdy, na ferari nema smysl z logiky veci prispivat.

Na vyšší " standart" si musí vydělat.

Nejedná se o záležitosti nutné k přežití

nejsem pro plnou kompenzaci veškerých specifických potřeb, spokojenost nemusí být zásadně závislá na materiálních statcích

nelze vše stavět na tom, že něco chci a vy všichni mi to musíte přispět .... nevím o tom, že by toto či něco podobného fungovalo v nějaké předchozích formách společností ... navíc to je pro mě už hodně hypotetické - nicméně u mě to navozuje podobenství, kdy románech byl popisován "nenažraný tyran" ...

Nenesu odpovednost za genetickou vybavu ostatnich a oni za moji. Kompenzace by mohla byt pouze dobrovolna.

není důvod, nejedná se o životní potřeby

Není možné kompenzovat každé znevýhodnění, zejména když nemá zásadní dopady na život dané osoby. Každý má jistá znevýhodnění, ať již daná geneticky, vrozená, nebo získaná, vedlo by to tedy k přerozdělování mezi všemi nebo ještě vetšímu nárůstu nespravedlnosti a neudržitelnému stavu.

Není nutné hned zavádět komunismus;)

není sebemenší důvod

Nespokojenost sama osobě dle mého názoru není důvodem ke kompenzaci. Osoby v předchozích otázkách mají možnost zohlednit své preference ve svém životním stylu - spotřebě (tj. přizpůsobit nákup chutných potravin aktuálním finančním možnostem). Spotřeba je navíc omezena i možnostmi zdrojů, např. když na stánku dojde zmrzlina tak si jí osoba B víc nekoupí i kdyby peníze měla.

Nespokojenost z uvedených důvodů lze překonat psychologickými metodami.

Nevidim duvod proc by nositele "levnejsich" preferenci meli participovat na uspokojeni nositelu preferenci "drazsich".

Odpovědnost a rozhodnutí konkrétních lidí, kterCh se týká

Ono sice ne v chuťových preferencích, ale ona nerovnováha již dávno existuje - např. větší osoby mají dražší obutí, občas i oblečení. Průměrný muž potřebují o 1/3 větší energetický příjem než průměrná žena...

Osoba může velmi dobře žít (stejně jako ostatní) i bez kompenzace.

Osobě A bych žádnou kompenzaci nepřiznala, nepohodlí, které jí plyne z lacinějšího stravování, je mírné a vzhledem k nepříliš vyšší ceně není (velký) problém, aby si chutnější potraviny obstarala sama. Je to v podstatě jen záležitost jejích preferencí, ne životní potřeba. Osoba B levnějšími produkty trpí výrazně víc, citelně jí to zhoršuje kvalitu života, proto bych jí kompenzaci přiznala. Ovšem vzhledem k tomu, že jí její problém neohrožuje na životě, nevidím důvod, proč by se jí ostatní měli "skládat" na celý jídelníček. Při ověřeném problému tohoto druhu by mi přišla rozumná kompenzace ve výši ceny řekněme 4 uspokojivých jídel na týden (= jeden pořádný oběd na dva dny).

Osobě B nejde o život, "pouze" o spokojenost - tohle mi přijde celkem nesmyslné kompenzovat.

Ostatní osoby mají určité něco jiného, co je více uspokojuje než ostatní, fakticky by se tedy kompenzace v tomto směru týkaly všech a jejich zjišťování, výpočet a distribuce by byl jen zbytečnou zátěží pro systém.

Otazky jsou nesmyslne. Kdyz nekdo potrebuje ke spokojenosti mit 4 mercedesy, tak mu ma spolecnost na to prispivat?!?

Otázky vyznívají tak, že obě osoby sice nejsou dostatečně spokojené, ale co se týče výživy samotné, těží z jídla stejně jako každý jiný (musím tedy jen říct, že mě trochu mate, že v druhé otázce se nemluví už jen o jídle, ale i o jiné věci, což je docela vágní a nevím jistě, co si pod tím představit). Je to tedy vlastně "jen" otázka pohodlí a potěšení z jídla. To podle mě není dostatečný důvod ke kompenzaci na úkor ostatních.

Pokial ide len o "chut," nie je dovod kompenzovat zo spolocneho. Osoba A aj osoba B sa moze zamestnat vo vyhodnejsej praci s lepsou kompenzaciou za svoj vykon a dopriat si, co im chuti.

Pokud to není životu potřebné (jde pouze o chuť), není třeba absolutně žádná kompenzace.

Považuji za spravedlivé kompenzace max. do výše průměrné spotřeby běžného člověka, pokud by si nemohl v dané chvíli zabezpečit prostředky kvůli nemoci či ztrátě zaměstnání nebo péči o malé dítě - na luxus (z hlediska "drahé chuti" nebo vyšší spotřeby) si dotyčný musí vydělat sám

Protoze at se o genetiku jedna nebo ne, jde o neco co se da zmenit. Kompenzovat by se meli lide nemocni, zraneni, postizeni nebo zasazeni katastrofou kterou nemohli odvratit (zemetreseni, povodne, pozar, ...). Kdyby se totiz kompenzovali vsichni, nasel by si kazdy neco co chce vykompenzovat...a to by pro spolecnost moc dobre nedopadlo.

ruzne chute ani ruzne potreby nejsou z jeho duvodu duvodem ke kompenzaci. pokud nekdo citi "potrebu" bysdlet v apartmanu v parizske, maji se mu na uspokojeni techto potreb ostatni slozit ? osobne se domnivam, ze nkikoliv, kdo v te parizske bydlet chce, atsi na to vydela, nebo se holt bude muset uskromnit a misto apartmanu v parizske vzit zavdek garsonkou na cernem moste.

sebezpyt, skromnost, to se musí naučit vsichni

solidarita IMHO nemá "nivelizovat spokojenost", ale saturovat potřeby. A má smůlu. Pokud by hypotetická osoba B potřebovala k přiměřené životní úrovni více jídla (např rychlejší metabolismus), pak by kompenzace už byla na místě, pokud se ale jen chce přežírat, jak je otázka formulována, pak byť je její motivace genetická, je kompenzace nežádoucí.

Speciálně nákladné chutě se dají rozumem korigovat, t.j. změnit. Nejsem pro rozmazlování kohokoliv.

Spíše ne, kvůli... Obtížně aplikovatelným kritériím při rozhodování zda a kolik kompenzovat. Nekompenzace je sice nespravedlivá, ale nespravedlivá by byla zároveň i kompenzace (nikdy by totiž nešlo kompenzovat všechny nevýhody) - navíc kompenzace už by byla sekundárně nespravedlivá, tudíž by mohla mít negativní účinek, že by vyvolala další nerovnováhy v systému.

Spokojenost osoby v otázce 14 na dané potravině závisí jen málo. Dá se předpokládat, že je jejím rouhodnutím, zda si potraviny bude kupovat a také to bez větších problémů "ustojí". Jen prostě jinak přeorganizuje preference, to je život. U otázky 15 je to více vyhraněné, tam by životní styl už opravdu byl velmi pozměněn a možná by docházelo k výraznému společenskému pnutí mezi geneticky jinými a zbytkem společnosti. Asi by bylo pro celou společnost lepší a únosnější na danou "drogu" přispět.

Spokojenost s chutí nebo něčím podobným ani jednu osobu neznevýhodňuje v životě, tzn. když nedostanou, co chtějí, budou sice nespokojené, ale jinak mohou žít stejně jako ostatní. Když mi nebude chutnat třeba normální chleba, ale budu chtít jíst jenom celozrnné bagety, taky si připlatím - je to svobodná volba.

Stát by měl zajistit základní živobytí. Luxusnost tohoto živobytí by se pak měla řídit podle výkonu ekonomiky. Pokud někdo potřebuje víc, měl by vynaložit dodatečnou snahu a víc si zajistit sám

Subjektivní uspokojení není pro mne důvodem ke kompenzaci

Svobodná volba, aneb kupuji si pouze to, na co mám. Kompenzace v těchto případech nemá logiku a je výrazně nespravedlivá k ostatním.

Tady zvolit snad ani jinak nejde. Nenapadá mě jediný důvod, proč by měli kompenzaci vůbec chtít, natož jí dostat.

Určitou kompenzaci bych volila jen v případě výrazně velké nespokojenosti, ale ne do stadia "absolutní" spokojenosti, řekněme jen do stadia ne-nespokojenosti :)

Uspokojení je zcela osobní pocit, který nijak nesouvisí se základními životními potřebami. To, že kuřák potřebuje ke spokojenosti krabičku cigaret denně neznamená, že bychom mu na ní měli dát peníze (i kdyby cigarety nebyly škodlivé).

V otázce 14 bych volil "ne", ale nesouhlasím s tím dovětkem, že proto, že je to nespravedlivé. Můj argument proti přerozdělování obecně vychází z obtížnosti určení kolik a komu - co je to spravedlivé atd. Protože o takových věcech bude vždycky spor, je lepší nechat věci tak jak jsou. Mašinerie spojená nutně s přerozdělováním je totiž vždycky negativní jev.

V těchto dvou situacích nedokážu uvažovat čistě hypoteticky. Uspokojení jídlem nepovažuji za tak významnou část spokojenosti obecně a zároveň mne druhá z těchto 2 otázek svádí k tomu, abych o osobě B uvažoval jako o člověku vyšším (a tudíž pravděpodobně s vyšším bazálním metabolismem) či o člověku, jehož tělo vinou choroby přijímá ze stejného množství totožné potravy výrazně méně živin než tělo průměrného člověka.

v tomto případě je kompenzace irelevantní

Ve chvíli, kdy člověk trpí nějakou takovouto "genetickou poruchou", která ovšem neznemožňuje jakkoli pracovat, pak je to jednoduché - tvrdou prací a pílí se dostane tam, kde ani vysoké výdaje už pro danou osobu nebudou vysoké. Ne každý měl jednoduché dětství, ale pořád tu byly možnosti, jak jej překonat.

základní potřeby byly zajištěny u "znevýhodněné" osoby - neredistribuovat

zdůvodnovala jsem ti už poprvý

Že má někdo "chutě" neznamená, že je musí mít splněny

život je boj... každý je "znovýhodněný" v něčem jiném a většina se toho vykomplenzovat prostě nedá... a opět - štěstí nestojí na chutích nebo množství něčeho

Každý má povinnost využívat svůj talent ve prospěch společnosti i sama sebe. Bez společnosti by si svůj talent nemusel uvědomit, nemusel by mít možnost jej využívat a mít za to nějaké ohodnocení. Jako několikrát, každý má někdo přidáno a někde ubráno, společnost by měla každému pomoci najít jeho talent a využívat jej. Neznám člověka bez vlohy na něco, jde jen o to najít to. Současně je potřeba dodat, že využívání talentu musí být v rámci morálky a legislativy.

a snaživost není predispozice? takže vlastně jen druh talentu? Já mám za to, že vám to b a c přece jen splývá, a v b) je formulováno precizněji :-)

Ač se to nezdá,handicapovaní lidé také mají právo těžit ze svého postavení(Jízdné zadarmo,Vyhrazené parkování-čerpání ze sociálního systému,kde splňují nároky pro výběr oproti zdravým atd....) a toto právo jim také není nijak upíráno.

Ani člověk s vrozeným talentem neovlivil, že se tak narodí. Proč by měl být proto znevýhodněn?

asi jsem otázku nepochopil, ale pokud mám nějaký talent, nebo štěstí a převedu ho na peníze, tak proč bych za to měl platit víc v poměru s tím co za svůj menší talent, nebo menší štěstí vyprodukuje někdo jiný

b) se již děje - člověk s vyššími příjmy platí v absolutní částce vyšší daně než člověk s nižšími příjmy.

Cisco

Cítím, že je férové, aby člověk těžil ze svého talentu.

dolezita je rovna startovacia ciara a spolocny start, nie "krivy" ciel a spolocny finish.

Důležité pro ekonomicko-technologický vývoj

hlavně kvuli nim nehrabat pod sebe

I schopnost "zasloužit se", je zvláštní schopnosti. Někdo prostě má (silnou) vůli, jiný ne. Jeden je sebevědomý, druhý depresivní. Lidé jsou různé.

Jak jsem psala dříve, na svém talentu nemám nejmenší zásluhu, takže bych z něj neměla těžit. Pokud ale projevuji např. zvýšenou snahu se uplatnit, pak bych měla mít o něco více, než ti, co snahu nejeví.

Je to málo explicitní

Je žádoucí "zpeněžit", tedy maximálně zužitkovat, výsledek práce vrozených talentů pro dobro společnosti. Nadaná osoba však nesmí mít pocit, že ji ostatní vykořisťují, je tedy třeba jí zachovat výrazně nadprůměrné ohodnocení. Většina převratných vynálezů, které se úspěšně realizovaly, ostatně představuje přidanou hodnotu o několik řádů převyšující příjmy vynálezce a týmu okolo něj, i kdyby byl (na dnešní peníze) miliardář.

Je-li někdo úspěšný díky svému talentu, pak ze svého vyššího příjmu už tak odvádí do systému více. Proč přerozdělovat.

Jedná se o evoluci - výhodu by měli mít ti schopnější (zejména geneticky), aby se druh pozitivně vyvíjel a také výhody plynoucí z lepších schopností motivují jedince k vyšší produktivitě a technologickému pokroku ve prospěch celé společnosti

Jeste jsem zvazoval D. J. Werich to rikal pekne. Ti kteri maji lepsi kosili, nebo vice v makovici by meli pro spolecnost delat vice, nez ti co chodi v umastenych teplakach a sotva ctou (nezamenovat za podporu nemakacenku, u kterych je to asi taky geneticky dany)

K využití talentu nebo inteligenci je potřeba i spousta píle.Není tudíž žádný důvod se o výsledky píle dělit

Každý člověk je součástí společnosti a nesmí ze svých výhod těžit natolik, aby tím společnost výrazně poškozoval či dokonce destruoval. Přerozdělení je nezbytné pouze pokud vede a) k udržení fungující společnosti a státu b) ke společenské solidaritě tak, aby nikdo ve společnosti nezemřel hlady či vyčerpáním. Jakékoli další ubíjení talentů jedněch ve prospěch druhých je nespravedlivé a odporuje přirozenému řádu věcí.

Každý má své specifické talenty, takže není důvod, aby každý nebyl oceňován za to, v čem je vynikající, pokud si dá tu práci, aby svůj talent rozvinul. Samozřejmě, ne každý talent potřebuje společnost stejně a ne každý stejně hodnotí - na druhou stranu vynikající housky se naučí pekař péci za pár dnů, mozkovým chirurgem nebo klavírním virtuosem se za pár dnů nestanete.

lidé si nejsou rovni,tak to je a není důvod to měnit. sociální inženýrství je cestou do pekel

Mám problém s tím, že otázka předpokládá, že nejspravedlivější přerozdělení čehokoliv je podle kritéria snahy. Není pracovitost člověka také do jisté míry otázka genů a hlavně výchovy? Tj. faktorů, které nelze ovlivnit (z pohledu daného jedince)? Co když z někoho, bez vlastního přičinění ale kvůli okolnostem, vyrostl naprosto demotivovaný a lhostejný člověk, který třeba i oplývá talentem v nějaké oblasti a mrhá jím? Myslím, že "čistá" snaha není rozhodující kritérium, které má kvalitativně jinou váhu než třeba vrozená inteligence.

Měla by zůstávat určitá motivace, aby své talenty lidé užívali k prospěchu sebe i všech.

Motivace; neliší se od jiné formy (ne)štěstí

možnost B se mi zdá správná. Je nutná určitá solidárnost se společností, bez které by člověk sám nemohl existovat, ale uplně člověka zbavit jeho výhod nebo jeho "těžbu" hodně utlumit, by zpusobilo, ztrátu motivace (viz odpověd 9) u celé populace, která by se podle mého názoru odrazila ve všech oblastech lidské činosti a výrazně utlumila inovace

Myslím, že tento "evoluční" princip je výhodný pro populaci jako takovou. Je krutý, ale vede k eliminaci nepřispívajících jedinců ze společnosti. Dnes ale taková "eugenika" zavání dědictvím nacistického režimu. :)

na rozvoji svych vlastnich schopnosti a adovednosti jsem musel hodne tvrde pracovat, a pracoval jsme na nich ja, nikoliv nejaky anonymni lojza z ostravy ... tedy povazuji za naprosto logicke, ze vysledek techto schopnosti a dovednosti patri me.

na tomto principu je založena celá euroatlantická křesťansko-židovská civilizace (jejíž jsem já - a nejspí i vy - příslušníkem) a hlavně právě to vede k její cestě kupředu (pokroku).

Nakolik jsou odpovědi jednoznačně definované, jakákoli jiná odpověď než B by znamenala popření principu sebevlastnicví jednotlivce a to je něco, co musíme jednoznačně odmítnout. Dobrovolná kompenzace méně inteligentních lidí a lidí kteří měli smůlu dobrovolnými dárci je ok.

není co

Nepřijde mi fér, aby všichni měli stejně. Ve společnosti vždy budou jedinci, který budou mnohem víc aktivnější, než jiní a přijde mi přirozené, aby za to byli ohodnoceni. Pokud by všichni dostali stejně, nebudou podle mě lidé motivovaní něco dělat a usilovat o zlepšení svých schopností. Určitá solidarita je ale třeba, protože ať se někteří snaží sebevíc, stejně se jim nedaří.

Nesouhlasim s formulaci vroznea vyhoda/nevyhoda - to zavani eugenikou - temer kazdy clovek ma na neco talent a mel by sve schopnosti vyuzivat ve prospech sebe a sveho okoli. Za to by mel dostavat odmenu a cast teto odmeny by mela byt odevzdana statu, ktery zajisti centralni sluzby. Osobne jsem priznivcem spise minimalistickeho statu, ale na tom se asi neshodneme vsichni. Kazdopadne v teto otazce volim moznost primereneho vyuzivani svych vyhod a primereneho prerozdeleni.

nevím, jak lépe variantu a) odůvodnit, než jak jste to už napsal sám, každý zkrátka podáváme určité výkony (nejen pracovní), z nichž plynou jisté výhody a nevýhody, ať jde o mzdu, zdraví či třeba kvalitu osobních vztahů, to je zkrátka přirozený stav věcí a pídit se po tom, jestli dané výkony jsou produktem dědičnosti, prostředí, náhody, snahy nebo milionu dalších faktorů mi přijde jako zbytečné komplikování problému, jak už bylo několikrát zmíněno, redistribuovat a kompenzovat je ve vyspělé společnosti potřeba, pokud by bez toho nebyly zajištěny základní životní potřeby těch málo šťastných/výkonných - je neetické nechat někoho, kdo je ochotný ale neschopný pracovat, zemřít hlady (nikoliv však někoho, kdo je schopný a není ochotný!!!), jenom abych si nemusela odpustit dezert po obědě, jamile jsou ale základní potřeby zajištěny, jakákoliv další redistribuce musí být vždy na základě dobrovolnosti

Nutné koalice a sertifikace

Odebráním výhod plynoucích z přirozeného talentu demotivujeme lidi k jeho rozvíjení

Odměňování se mi zdá spravedlivější podle snahy než podle vrozených dispozic.

Osoba C (resp. B) se o vrozené dispozice a štěstí samozřejmě nijak nezasadila, nejsou výsledkem jejího úsilí.

Pobídnutí ke koncentraci je namístě. Jen částečně souhlasím s touto volbou, asi tak s první větou. Každý má právo využívat svého talentu a není třeba zatracovat redistribuci. Myslím, že každý má stejnou šanci na úspěch, pokavaď by se mohl spoléhat jen na sebe a nějaký svůj UM (ať už inteligenci nebo zručnost či nějakou dobrou povahovou vlastnost), k nespravedlnosti dochází z vnějšku, ne od jedince.

Pokud prerozdelovani dovede genialniho matematika k tomu ze vykonava funkci plavcika, tak je pro spolecnost ztracen. Je nejlepsi aby lide vyuzivali v co nejvyssi mire svych prednosti.

Pořád stejné zdůvodnění.

Považuji za přirozený stav věcí

Pro vyšší výdělek podle mě nestačí vrozená inteligence ale i nutnost využít šanci pro rozvinutí talentu, vlohy. V případě a) a b) by se potom mohly např. konat závody v běhu na 100m jen na základě genetického vyšetření sprinterských vloh a pořadí určit bez konání závodu. Snaha by pro určení pořadí nebyla vůbec důležitá.

prostě je to jejich štěstí se kterým se narodili, nelze to ovlivnit, ale tak už to chodí

Přerozdělování mezi schopnými a méně schopnými už existuje - v dani z příjmu, a to i v případu tzv. rovné daně. Schopný = vyšší příjem = vyšší odvod daně než méně schopný s nižším příjmem. Jaké další přerozdělení máte v bodě 11. na mysli? Pokud by se zavedlo další přerozdělení konkrétně vztažené k talentu, mělo by to výrazný demotivační efekt, mající vliv na pracovní výkonnost, a to na obou stranách.

Přijde mi to nejvíce spravedlivé.

rozvoj úšpěšných

souhlasím s tím, že lidé s vrozeným talentem - věda, umění, sport (i schopní politici) - měli (i výrazný) nastandard životní úrovně ...

Společnost má ocenit talenty, které ji posunují dále k (definovanému) cíli. To podporuje přirozený výběr :o) Přesto má být i talentovaný solidární s těmi méně šťastnými jedinci ve společnosti.

Stát by neměl lidi "vodit za ručičku" a kompenzovat méně nadaným či méně šťastným jejich "nevýhody". S kompenzací od státu souhlasím pouze v případech, kdy jde o zdraví či děti (nebo jiné zranitelné osoby, které se o sebe nemohou postarat, tedy třeba senioři či invalidé - ne však lidé, kteří mohou normálně pracovat a jen jim chybí třeba talent nebo štěstí).

takhle to prostě chodí a je to normální.

Talent a stesti jsou jejich, a statky z toho plinouci tez. Kdo dal plodnym plodnost? Budem prerozdelovat deti k neplodnym? Kdo mi dal dve zdravi? Prerozdeli se moje ledvina? Vse se muze prerozdelit jen na dobrovolnem pryncipu.

talent ani iq nejsou důvodem pro kompenzace

talent bez podpory společnosti jde k čertu

Talent nezaručuje úspěch v životě. Záleží na každém jak naloží s tím, co mu bylo dano

Talentovaní jsou jedním z hlavních motorů, které táhnou lidskou společnost vpřed. Je správné, že za svůj přínos mají vyšší odměnu. Současně je ale nutné, aby se podíleli na zajištění alespoň těch základních potřeb těch měně šťastných.

Tato odpověď mi tak nějak nejmíň vadila.

Těžko rozhodnout mezi b) a c). Z mého pohledu je třeba, aby ze své větší šikovnosti či inteligence mohli těžit, protože pak se budou snažit jí rozvíjet, což povede k prospěchu a zkvalitnění celé společnosti. Na druhou stranu, argument, "že je výhoda prostě jejich", se nemusí nutně odrážet v penězích. Spokojená stabilní společnost je důležitější.

Tohle je asi dost osobní a hrozně mi to připomíná současný stav třeba ve školství, kde se masivně upřednostňuje průměrná většina až nejslabší část dětí a nadané děti se jim musí podřizovat a nerozvíjí se.

Upřímně otázku úplně nechápu

v tomto případě jde spíše o pocit

Věřte, že i inteligentní člověk, který má potenciál, může svůj potenciál totálně zahrabat, zakopat. To, že má někdo štěstí, neznamená, že je absolutní. O to štěstí je třeba se starat.

viz odpověď v bodě 4 - ohledně vracení vloženého. Samozřejmě, že mohou těžit a bylo urážkou všech, pokud by tak nečinili.

Vrozené talenty (štěstí) je potřeba nějakým způsobem zohlednit, jinak ti jenž je mají, nebudou motivováni jich využívat ve prospěch společnosti. Bohužel ani s jednou z předpřipravených oodpovědí jsem se nedokázal zcela ztotožnit.

Vrozený talent musí být výhodou, umělé odebrání této výhody nelze ve skutečnosti provést. Přerozdělování v omezené míře ano, protože při dosahování výhod jedinec využívá prostředků společností již vytvořených. Míra využívání a přerozdělování by měla být poměrnál.

Vrozeny talent se musi vyuzit, k cemu by jinak byl? Kdyby se tezeni z neho zakazalo, musel by se zakazat cely showbiznis.

vše je Gaussova křivka , nutnost částečně přerozdělení je naprosto v pořádku

Vyřeší Darwin

Z principu. Každý člověk je jiný, jinak myslí, jinak vyrostl, v něčem je lepší než ostatní, v něčem horší. Srovnávat uměle všechny na jednu úroveň a hodnotit podle jednoho kritéria (snaha, píle) je potlačování individuality, která lidi odlišuje od sebe, dělat z nich chovná zvířata.

Základní je přínos společnosti, tj. výsledky. Výsledky člověk vždy dosahuje kombinací talentu a snahy. Při stejné míře snahy pak člověk s větším talentem přirozeně dosáhne lepších/více výsledků, což obvykle vede k lepšímu ohodnocení, které je zohledněno v distribuci (otázky výše).

Znovu musim opakovat: Talent a stesti nejsou bezzasluhove veliciny. Mira iracionality vasich konstruci mi pusobit pocit promarneneho casu.

a prave jsem dostoupil bodu kdy je mi to jedno.

Aby bylo na redistribuci, musely by se NÁSILNĚ vybírat prostředky od ostatních. Toto násilí, jako každé útočné násilí, musí být odmítnuto.

Ano souhlasim, dle skutecnosti neodpovidaji platy manazeru jejich prinosu pro spolecnost, rozdil mezi prijmy a prijmy na hrane chudoby tvori spolecenske peklo.

budeme redistribuovat do té doby, dokud se příjem osoby A nedostane na úroveň, kdy jsou zajištěny její základní životní potřeby, pokud bychom redistribuovali méně, bylo by to neetické vůči ní, pokud více, bylo by to neetické vůči ostatním, kteří podávají vyšší výkony; pokud tedy stále platí premisa ze začátku dotazníku, že nikdo netrpí nouzí, není třeba redistribuovat jedinou korunu/euro

částečně přerozdělení je naprosto nutné, všichni se navzájem potřebují

Čistě hypoteticky je to jediné jak může společnost jít dál.

Člověk to zní hrdě

Dám přednost určité sociální rovnosti, ale ne absolutní. Viz odpověď u otázky 9.

demotivaci se nevyvarujeme, takže ten příklad operuje nad neplatnou premisou, tudíž všechny odpovědi jsou vlastně správné :-) Ale kdyby prase mělo křídla, tak musím být konzistentní se předchozími odpověďmi :-)

Chudým je třeba pomoci, ale nikoli jejich příjmy maximalizovat. Nakonec chudoba často není nešťastnou výslednicí nešťastných okolností, ale často souvisí se špatnými životními strategiemi, postoji a volbami - k tomu, aby dotyčnému bylo lépe, je třeba změnit tyto věci, nikoli dotyčného zahrnout vysokými příjmy.

Jakékoli přerozdělování má zcela přirozeně zlepšit situaci chudých, zlepšovat situaci bohtaých nedává smysl. Otázkou je jak zajistit odpovídající míru přerozdělování, která zajistí "chudým" přijatelné životní podmínky, sociální smír a zároveň nebude příliš demotivační pro "bohaté".

je to hezký

Je vskutku důležité zamyslet se nad tím, nakolik inteligence souvisí se snahou. Mně osobně při vyplňování dotazníku vrtalo hlavou, zda by vyšší míra redistribuce ne snížila motivaci přirozeně nadanějších pracovat s vlastní výhodou, tedy rozvíjet schopnosti, které tito lidé získávají daleko snáz než méně nadaní. Pokud nadanější lidé svou inteligenci/talent využívají naplno, je to prospěšné pro všechny.

Jednoduche nabydka poptavka na trhu. Kdo by nechtel delat od 7 do 15 bez fyzicke namahy, stresu, zodpovednosti, bez dojizdeni atd. A mit treba o 1% mene nez taen co bere ryziko, dojizdi, vzdelava se, inovuje. Na prvni pozice je pretlak, jsou malo placene.Jako priklad. Pracuji 320 km od domova a mam 3,5x vyzsi plat nez doma, mam dotovat toho kdo nedojizdi a je kazdej den s rodinnou?

již někde jsem uváděl - odstranění některých negativních jevů současné nehypotetické (západní) společnosti

jsou nejzranitelnější

každý je strůjcem svého osudu, pokud mu v tom nebrání nějaká indispozice, tak vždycky může postoupit na lepší a mít se líp

kde je hranice homogenizace nevím. Celá anketa zapomíná na zisk z akumulace předchozích zisků. Variantu jsem zvolil například proto, že děti by měly mít stejné vzdělání.

Kdyby všichni brali stejně, jakou by měl kdo motivaci dělat náročná zaměstnání místo toho, aby třeba jen tupě a jednoduše zametal ulice? Asi by pravděpodobně zbylo pár nadšenců, ale bylo by to dost?

Lide jsou prirozene motivovani pracovat vice tim, ze dostanou vetsi odmenu. Uz procentualni zdaneni vydelku je demotivacni, progresivni jeste vice, zde navrhovany model popira zakladni lidske pudy. Proc bych mel pracovat vice, stresovat se, pracovat pres cas, snazit se si ve volnem case zvysovat kvalifikaci, kdyz by byl muj vydelek prenechan nekomu, kdo si v praci odkrouti x hodin a jde s cistou hlavou domu??

Myslím, že nejhorší dopad by tato situace měla na motivaci druhého nejchudšího. Kdyby se stal nejchudším, získal by vlastně benefit.

Ne, pokud bude maximální, spíše by mělo dosahovat nutného minima.

Nechme pracovat Darwina

Nejchudšímu trochu přidat, ovšem nesmí to být nárok. Přídavek musí být navázán na zvyšování kvalifikace nejchudšího. "Spíše ne" = pokud nemá zájem na sobě pracovat, nedávat mu nic.

Nelze trestat schopne a pracovite tim ze jim vezmu cast odmeny a dam ji neschopnemu a/nebo linemu.

nevidím důvod schopným brát a neschopným dávat

Neznám žádného chudého, který by neměl možnost si polepšit, Jde jen o odstranění jeho zlozvyků, odhalení podpory jeho talentu a dát mu najevo, že má tuto možnost. Podporovat jej, a když to bude nezbytné tak jej i nějakým morálním i legálním způsobem vyvést z postavení chudého. Jde v podstatě vždy jen o jeho vůli a snahu.

Odměna za práci bude vždy rozdílná s ohledem na charakter práce,její nároky a trestní zodpovědnost.Chirurg je jinak zodpovědný za zpackanou práci,než montér.V redistribuci dále nejsou zahrnuty náklady(školné,věnovaný čas) na vysokoškolské vzdělání,které jsou nutné pro plnění nároků na lépe placené práce.

Ono spíš záleží na tom, co si pod přerozdělováním představujete, v podstatě i relativní daň z příjmu by se dala považovat za přerozdělování, protože náklady státu na fungování a údržbu jsou na osobu spíše absolutní.

Osoby schopné dosahovat vyšších příjmů by měly být motivovaný jich dosahovat i nadále či je dále zvyšovat, i kdyby to bylo na úkor jejich osobnímu štěstí (každý má snad dost rozumu, aby posoudil, co je pro něj cennější), přispívají redistribuci už jen tím, že tyto příjmy užívají (utrácejí).

Otázka je dost divně formulována a v podstatě vede k tomu, že limitně budou mít všechny tři osoby stejně. S tímto principem nesouhlasím, ale nevím jestli to bylo záměrem. Pokud to byl záměr, je má odpověď NE.

Otázka nemá smysl kvůli poslední poznámce, protože právě k tomu (snižení snahy a zchudnutí všech) by to vedlo. Je to stejně nesmylsné, jako kdybyste se ptal, zda máme či nemáme bodnout souseda nožem do srdce - ovšem pokud by měl zemřít, tak se bodnutí neuskuteční :-)

Podívejte se, jak fungují sociální dávky - radu lidí vůbec nenutí pracovat

pokud má osoba A zajištěny náklady na svůj život, i kdyby jen ty základní, tak není potřeba jí něco kompenzovat

pokud se osoba c dostane do situace, kdy jakykoliv dalsi projev snahy a aktiuvity povede pouze k tomu, ze se zlepsi sitauce jedincea, nikoliv vsak c, pripadne zlepseni sitauce u c bude naprosto marginalni, nema k te dalsi aktivite a snaze osoba c zadny duvod. lide obvykle nepracuji proto, aby se ostatni meli dobre, ale aby se meli dobre ani sami, pripadne jejich blizni. * * "bliznim" je v tomto kontextu myslena osoba, ke ktere dany jedinec citi i jine, nez striktne ekonomicke vazby ... rozhodne se nejdna o kontext biblicky, kde je "blizsim" oznacovan prakticky kdokoliv, bez ohledu na vazby k dotycnemu jednotlivci.

Pomoci celému kempu

Práce každého je potřebná a je velmi složité říci, proč má mít např. lékař větší plat než zdravotní sestra.

Princip maximalizace považuji obecně za chybný. Při redistribucích by měly být uplatněny principy minimalizace s ohledem na konkrétní rizika pro společnost (např. bezpečnost). Není tedy rozhodující zlepšit situaci nejchudšího maximálně, ale tak, aby mohl být plnohodnotným členem společnosti (mohl využívat služeb/řemesel ostatních a pěstovat sociální vazby, nemusel mít dvě zaměstnání, neupadal do exekučních a dluhových pastí apod.).

Proč a na základě čeho? Jen proto, že je nejchudší? Není možné její situaci zlepšit jinak?

Proč vůbec ty osoby žijí ve světě, kde mají nerovné platy, když se pak následně hned automaticky přerozdělí? Když už chceme dělat zásahy do příjmu obyvatel a vyrovnávat jejich majetek, proč to neudělat už v zárodku?

Protože nejchudší vznikají jako byproduct těch, kteří dostávají neúměrně moc. Je fér jim dát navíc.

protože samo odměňování je silně nespravedlivé

Přesně současný model. Proč bych se snažil, když se mi pracovat nevyplácí?

přidat chudým je OK

Přijde mi to správné, pomoct tomu, kdo má nejmíň.

rovná daň je nejspravedlivější

Smrdí to komunismem.

Sníží to motivaci všech a i kdyby nedošlo ke zchudnutí i nejchudších zpomalí to technologický pokrok. Motivací pak nebude vůbec ekonomický prospěch a produktivita bude obecně nutně klesat a taková společnost bude vůči jiným společnostem zaostávat

Souhlasím s pomocí chudým lidem, ne však peněžní. Např. nemám nic proti tomu, aby se chudým lidem rozdávalo třeba jeden den v týdnu jídlo, nebo aby bylo bezdomovcům nabídnuto čisté oblečení a koupel, když se budou chtít ucházet o práci. Peníze bych ale nedávala.

Souhlasím s redistribucí v případě chudoby dané objektivními důvody - např, péče o děti jedním rodičem apod. S redistribucí v případě chudoby ba se mělo pracovat adresně. Jsem velkým odpůrcem plošných redistribucí.

Souhlasím s redistribucí, ale ne na zlepšení maximálně možné.

Spíše ne, protože to není ideální způsob řízení rozdělení zisků. Naopak se dá předpokládat, že rozdělení podle jiného klíče - např. těm co jsou na tom špatně, ale mají další vlastnost X, k podpoře X bude mnohem přínosnější pro všechny. Proto se také zadarmo nechávají studovat nadaní chudáci atp. Pokud byste jim jen přidali, k ničemu by to nevedlo - tedy pokud přes ně nechcete pasírovat podpory do nadnárodních firem.

společnost funguje vždy lépe, když jsou rozdíly mezi členy menší a nejchudší nejsou příliš vzdáleni od průměru, a to platí i pro její bohatší členy

Stejné, jako při předchozích - zásluhy mají být odměňovány. Ne to, že někdo jiný, je "šikovnější" a já na tom budu parazitovat.

Tady mi došly rozepisovací argumenty - je to blbost.

Takové přerozdělení je v pořádku, pokud se bohatší dobrovolně vzdají části svého bohatství ve prospěch chudých. Prostá míra bohatství při obecném pokrytí potřeb není něco, co by bylo spravedlivé sjednocovat.

Tento postup je nelogický. Budeme-li stále přidávat nejchudšímu, dojde k vyrovnání všech 3 platů. Osoba C měla původně nejvyšší plat. Zřejmě tomu bylo z nějakého důvodu: měla vyšší schopnosti, více produkovala. Pro takovou osobu to bue vysoce demotivační, přestane se snažit a příjem všech klesne ještě níže. Stejnou situaci pozoruji se známkami ve škole.

Tento princip nedává valný smysl.

To neni jednoduche, ale da se rict, ze kdyby byli vsichni dorovnavani ke standartu, tj ze by se vsichni meli pomerne dobre, chteli by mezi sebou zapasit o to kdo se bude mit jeste lepe. Takovy jsou bohuzel lide.

Uplatňuji argument demotivace. Nesouhlasím s vaší manipulací "toho se vyvarujeme" - jak?? - pak už se nebavíme o člověku a o normální společnosti.

Už jsem to udělal, důvodem je spokojenost společnosti. Nejbohatší těží z toho, že nejchudší jsou spokojení a celá společnost bude odolnější a vyrovnanější. Argument, že za vysokých daní se bohatí přestanou snažit je v praxi poměrně falešný. Největší rozkvět v USA byl v dobách kdy byly stanoveny 70% daně nejbohatších. Samozřejmě tam hrály roli i jiné faktory, ale v principu ani poměrně velká redistribuce není demotivační.

Vadí mi maximalizace "pokud to jen jde". Osoba A má být společností vedena k vyššímu výkonu. Solidarita osoby C nechť se projeví jejím příspěvkem do "krizových" fondů a "společných" statků.

Váhám mezi spíše ne a spíše ano. Je to, jak jsem sem již psal dříve v otázce 18. Snaha by měla být zohledněna ale jen do určité výše (důstojného života -bydlení a základní potřeby).

Velmi mi vadí obrovské rozdíly mezi příjmy nejchudších a nejbohatších. Považuji je za nemorální. Jsem sice proti rovnostářství, ale v principu bych se s ním dokázala vyrovnat spíš než se současnými "rozevřenými nůžkami".

viz 12

Viz výše.

Vyšší příjem rovná se lepší životní úroveň , nemusí řešit existenciální problémy, méně stresu lepší zdravi

vždy je nějaký důvod, proč je někdo chudší a jiný ne a tím, že mu dáme bez jeho snahy peníze to nevyřešíme

Za stejnou práci stejná odměna. Pokud tomu tak není, nesmí být znevýhodněn ten co bere víc proti tomu kdo je ochoten bezdůvodně pracovat za míň. Beru příklad, kde mají všichni stejné vnější podmínky.

1) minimální! saturace životních nákladů, a to i osobám "svévolně se vyloučivším" 2) omezená kompenzace vrozených i získaných deficitů u osob usilujících byť o minimální začlenění 3) systém veřejných služeb (školství, zdravotnictví, bezpečnost) (i ten je financován těmi "úspěšnějšími" a tedy "přerozdělován"; asi nikdo nenavrhne odklon od daně z přijmu k dani z hlavy, že ne?)

Až to bude, tak to bude

bez redistribuce by se vše zhroutilo, je životně nutná. diskuse je nad mírou, například progresivní daň , nebo daň podle počtu dětí už měla být dávno. ovšem třeba příspěvky na bydlení v dnešní podobě je totální nesmysl, zrušit a direktivně nařídit maxima

Distributivní spravedlnost je pěkná myšlenka, obávám se však, že poněkud utopistická. A nefungovala by.

Důvody hovořící pro redistribuci: - vždy tomu tak bylo (přestože se to i zneužívalo) - zamezení extrémní chudoby - zlepšení vzdělání a tedy šance pro co nejširší okruh lidí - pomoc hendikepovaným lidem - nicméně si neumím úplně představit, jak toho dosáhnout (snad "základní mzda" + minimální mzda; nebo např. systém "recupera" tzv. "occupy resist produce" - tj. okupované výrobny (snad i větší továrny) zaměstnanci finančním krachu Argentiny po roce 2001 Podle mě se bude nutné zamyslet nad pojmem "investor", kterým jsme obklopeni kolem nás. A je tím především myšlen spekulant na finančních trzích - již mnoho minulých filozofů ukazovalo a současných politologů a sociologů poukazuje na to, že se jedná o "obyčejné" spekulanty s naobyčejnými příjmy, kteří ničím nespříspívají k vytváření hmotného či nehmotného bohatství a jsou pouze zdrojem nesouměřitelných příjmů ....

Já si nemyslím, že je spravedlivá, myslím si, že to bez ní nejde. Přesněji rečeno, je nutné mít silné střední vrstvy, protože opačné extrémy málo bohatých vs mnoho chudých nebo mnoho bohatých vs málo chudých obvykle v dějinách vedli k nehezkému násilí. Jinak redistribuce není z levicového hlediska primární problém, protože jako u klasického levičáka jsou prvotním zájmem "výrobní prostředky". Sociální a kulturní kapitál osob, který nezískaly samy (např. zděděný majetek) nebo je jeho vlastnictví a priori absurdní (např. že si nárokují, že mu patří vzduch a vybírá za to poplatky, podobně absurdní, i když kulturně zakořeněné je i vlastnictví zemědělské půdy nebo nerostných surovin - člověk profituje z věcí na kterých nemá žádnou zásluhu). Dalším problémem je již existující redistribuce, kdy pravidla určují ti, kdo jsou nahoře, logicky tak, aby z nich nejvíce profitovali - tj. ředitel nebo manažer (nebo politik) sami sobě přiřknou nejvyšší zásluhu na profitu (kulturní kapitál) a tím i nejvyšší zisk (sociální kapitál). Je naprosto analogická myšlenka, že kdyby o platu rozhodoval pomocný dělník vypadala by redistribuce jinak. Tady nejde o redistribuci jako takovou (to už věděl Lenin, že primárně lidem nevadí nespravedlnost, ale to, že oni jsou otroci a ne otrokáři). Větší problém je naše naučená představa spravedlnosti a zásluhovosti. Tj. proč je normální, že horník bere na Aljašce násobně víc než v Kamerunu? Je šikovnější? Chytřejší? Má těžší práci? Delší směnu? Větší produktivitu? Asi těžko. Takže celá představa, že bohatí jsou bohatí, protože jsou schopní nebo mají štěstí stojí na velmi, ale velmi vratkých základech. Není to o morálce nebo soucitu. Pokud má člověk morální právo na profit ze svého štěstí a schopností, má morální právo na profit i šikovný a šťastný zloděj. Daňový systém a sociální solidarita jsou o něčem jiném než o sosialismu vs kapitalismu. Už základní předpoklad "nikdo nestrádá"/"základní potřeby jsou uspokojeny" je absurdní, protože kapitalismus stojí právě na tom, že řada lidí strádá a proto raději pracuje za nespravedlivých podmínek než aby umřela hlady. Část lidí se jen raduje, že ti strádající nejsou oni a aby to morálně ospravedlnili, přispívají na charitu a nalhávají si, že nestrádají, proto, že se snaží a pracují.

Jak už jsem uvedla v několik zdůvodněních otázek, státní redistribuce by se měla dotýkat převážně těch, kteří si nemohou sami pomoci (nemocní, invalidní, senioři, děti bez rodiny...) a kteří se do této situace nedostali vlastní vinou. Velká redistribuce (která je dnes běžná v Evropě) vede většinu populace k nezodpovědnosti - za vlastní život, za vlatsní rodinu - jak děti, tak staré rodiče či příslušníky širší rodiny. Určitou setrvačností se v části populace zodpovědnost za vlastní život sice udržuje, ale kolem sebe čím dál víc vidím, jak v posledních letech těch zodpovědných ubývá,čím dál častěji slýchávám to, co za socialismu, "přece nebudu tak hloupý/á, abych to či ono nevyužil a abych naopak dělal na druhé. Tato nezodpovědnost se pak promítá i do běžných, každodenních událostí, což vede k tomu, že stát musí přebírat zodpovědnost i za tyto situace, čímž ovšem dochází k obrovskému omezení osobní (i jiné svobody) - to je cesta k pomalé, "salámovou metodou" zaváděné totalitě. Jde o stovky různých nařízení a omezení např. v oblasti bezpečnosti, kde je omezování osobní svobody největší: např. kdy musí mít člověk na kole či na lyžích helmu, kdy svítící pásek na rukávu, že si vodák nesmí dát pivo, stejně jako cyklista víno na speciální cyklostezce po vinařských sklípcích... Pokud by člověk byl svobodný a zároveň zodpovědný, měl by právo volby: neriskovat a chovat se tak, jak je DOPORUČENÉ (nikoliv zákonem nařízené), nebo riskovat (helmu, pivo,víno,...) a ono to v 90 % vyjde, ovšem v těch 10 pak bude v případě úrazu nést důsledky - část léčebných nákladů platit.

Jakákoli redistribuce, je-li její podstatou násilné odebrání prostředků někomu aby je bylo možno jinému přidělit, je zakládáním jednání na agresivním násilí. Toto musí být odmítnuto (jak na základě principu neagrese, tak na základě poznání, že největší bohatství pro největší množství lidí je možné jen při naprostém respektování vlastnických práv a principu sebevlastnictví jednotlivce). Agresivní (útočné) násilí je zlo; proto násilné vybírání prostředků od jedněch je také zlo a rozdávání takto násilně vybraných prostředků jiným zůstává zlem; jakkoli dobrodějný účel přerozdělování NEMǓŽE ospravedlnit primární agresi, k níž jeho vinou došlo.

Je třeba zamezit masivním ekonomickým rozdílům ve společnosti, protože pokud budeme tolerovat neuvěřitelně chudé na jedné straně a neuvěřitelně bohaté na opačné straně, společnost bude ve velkém nebezpečí zániku. Byla by to (a je to v dnešní kapitalistické společnosti) džungle, která ohrožuje všechny. Včetně a možna i nejvíc, ty nejbohatší.

Jen v pripade, ze nedemotivuje zadnou ze stran

Jsou lidé, kterým by mělo být pomoženo co nejvíce, typicky aktivně fungující člověk ( upřímná snaha pracovat, snaha distancovat se od ztraceného prostředí (popíjení krabičáku před samobsluhou.

Kazda redistribuce vede k nespravedlnosti. V prirode preziva nejsilnejsi. Pokud mam sestavit co nejlepsi stafetu v behu, tak do ni vyberu ty nejlepsi a nejrychlejsi, ne nejakeho pomaleho bezce - aby nebyl znevyhodnen.

Každý debil mačká mobil

když nikdo nehladoví, ma střechu nad hlavou a dobre zivotni prostredi, všichni

Lidé by nikdy neměli být odhozeni jako odpad. Každému by měl být zajištěn přinejmenším "slušný život", pokud po něm touží, na úrovni, které je společnost ekonomicky schopna.

Mám dojem, že se k redistribuci stavím spíš negativně. Nevím, čím to je, ale je mi nepříjemná představa "absolutní spravedlnosti" a společnosti, kde se snažíme vyrovnat každý detail tak, aby všichni měli to, co si "zaslouží" - což je podle mě navíc těžké uchopit a nestačí se opřít např. jen o kritérium snahy. Koncept redistribuce se příliš násilně pokouší potlačit rozdíly mezi lidmi. Nelíbí se mi, že bych třeba já měla bezpodmínečně těžit z toho, že někdo jiný je inteligentnější než já (a budu tedy kompenzována).

Myslím, že by se mělo přerozdělovat jen do té míry aby lidé kteří se snaží nežili na hranici chudoby jen kvůli smůle. V reálném světe je skoro nereálné rozhodnout zda se někdo dostatečně snažil aby si zasloužil kompenzaci. Navíc je pravděpodobné, že velká část obyvatelstva by se spokojila s minimem a vlatně by se vůbec nesnažila.

Na mobilu se pise spatne sahodlouha rozvaha. Je toho hodne k prodiskutovani. Kazdopadne distribuce bohatstvi by mela byt jedna ze zakladnich myslenek, kde by spolecnost mela co nejdrive najit spolecny konsensus.

Na tuto otazku bohuzel nedokazu odpovedet. Ja osobne zastavam nazor, ze kazdy je sveho stesti strujce, cili ja bych rozdeloval jakekoli penize jen v nezbytne nutnych pripadech.

nedělal bych žádnou zásadní redistribuci, a rozhodně ne tam, kde hrozí její zneužívání. spíše bych podpořil morální podporu a snahu pomoci, která ale nebude nucená, která bude vycházet z morálky společnosti. Povinnosti každého by melo být starat se o sama sebe, o rodinu, o příhodu, o společnost i celou civilizaci a ne jenom poukazovat na svá práva, která bez povinností jsou prázdná.

Nelze bezkontextove odpovedet. Kdybychom ted meli zavadet stat od nuly, priklanel bych se k myslence minimalniho statu zajistujiciho v podstate pouze bezpecnost, integritu uzemi a pomoc v krajni nouzi (tj. ubikace za mestem pro ty, co se dostanou do bezvychodne situace). Vse ostatni si myslim, ze se da resit komercnim pojistenim (a to uz od detstvi, neni duvod aby stat platil detem skoly, zdravotni pojisteni, ....), to vse mohou platit rodice. Ale v takove situaci nejsme, soucasny stav je takovy, jaky je a nelze jej okamzite zmenit. Kazdopadne bych se rad dozil toho, ze se zodpovednost prenese zpatky na lidi.

Nevím, esli je vůbec někdy spravedlivá. Protože vždycky někdo tratí a ne vždy si to zaslouží. Ale je správná z morálního principu. Ještě k tomu nespravedlnost vůči tomu, komu vezmeme je menší, než jsou výhody, které přinese přerozdělování znevýhodněným jednotlivcům i společnosti jako celek.

nezbyva nez se opakovat a znovu uvest, ze nejobjektivnejsim a nejspravedlivejsim distributorem prijmu je trh, pokud mozno trh primo i volny. ostatni uactnici trhu svym spotrebnim chovanim davaji najevo, ktere zbozi a sluzby dle jejich nazoru stoji za oceneni, a ktere nikoliv ... a jelikoz ucastnici trhu jsou vsichni lide na planete, je takove trzni rozdeleni i bytostne demokraticke.

Nic není 100% dobré. Každé má svůj + a - a je potřeba najít spravný balanc.

Obecně není spokojenost vázána na peníze, tudíž je vazba distribuce na peníze pouze zjednodušení (převedení různorodých zdrojů na univerzální jednotku). Rozhodující je zajištění rizik. Nemám-li zajištěna rizika rozhodující pro přežití (náklady na jídlo, pití, nutnou spotřebu, bezpečnost atd.), nemohu být spokojen. Naopak, mám-li dostatečně zajištěna rizika (např. systémem distribuce/redistribuce zdrojů ve společnosti), konkrétní výše příjmu není rozhodující. Nerovnost je s ohledem na výše uvedené tedy relativní. Redistribuce zdrojů je dle mého názoru rozhodující pro přežití společnosti, protože vede k její stabilizaci (představuje ohleduplnost). Stabilní společnost je pak méně náchylná ke kolapsu a hůře se ovládá. Otázka spravedlivosti je vždy spojená se zodpovědností, která se mnohdy nejen těžko hledá, ale i těžko vymáhá.

Opakuji - redistribuce existuje v daních, a to i v případě rovné sazby pro všechny příjmové skupiny, přičemž progresivní sazby se běžně užívají. Jakákoliv další redistribuce kalkulovaná z rozdílu talentů, schopností atd. je naprostá zvrhlost, neslučitelná s demokracií - jde o komunistické rovnostářství, uplatnitelné jedině v nějakém lágru.

ousedovi vepři v chlívku pěkně kvičí, jeden z nich se zaběh a teď není ničí. Není ničí, pěkně kvičí. Pojď sem Máňo ať nám to tu neponičí. Ahoj Rudlíku, vůbec nevím, co bych ti sem napsala, tento dotazník je vskutku divný. Redistribuce je spravedlivá jen tehdy, když jde o obstarání zákl. živ. potřeb, tudíž marná, kdybychom měli kompenzovat různě vysoké platy normálních osob

Pojem "spravedlivá redistribuce" je morální kategorií a zavísí tudíž na subjektivním posouzení každého jedince, bude proto pro každého jedince vypadat zcela jinak. Na redistribuci bychom se měli dívat nejen jako na morální imperativ, ale rovněž jako na jeden z důležitých ekonomických mechanismů, schopných zajistit fungování postindustrální společnosti.

Pokud se jedná o vrozenopu invaliditu či jiný handicap a lidi o to stojí, tak je potřeba těm lidem pomoct.

Pokud zachovává "motivační" rozdíly v příjmech, alespoň částečně zohlední snahu a zároveň zachová určitou sociální rovnost, smír.

Povinná redistribuce spravedlivá rozhodně není. Nikdy. Vím, že jsem krutá, ale každý sám za sebe. Jediná spravedlivá redistribuce je ta na dobrovolné bázi. Zvlášť citlivé mi to téma přijde teda teď po tom populistickém návrhu ČSSD na progresivní zdanění...

Prerozdelovani je vhdne pouze pri financovani bezpecnosti a chodu statu ( kdo ma 10 000 plati 1500 dani kdo 100 000 plati 15 000 ) podili se 10x vic a ma stejne sluzby. Zdravotnictvi? Dobrovolne pojisteni. Duchod? Dobrovolne cokoli. Skolstvi? Jen zakladni zdarma. ( Me nevzali na VS mam jako delnik platit vzdelani nekomu chytrejsimu a pak mi nezbyva na doucovani pro me deti a taky je na vs nevezmou ale platit to budem vsichni) Kultura? Pkazdy at si ji plati taktez sport atd. Silnice? Financuje kdo po nich jezdi( dan z phm) atd. Pro nejchudsi? Jako neschpne? Kazdy muze pomoci komu chce v jake mire chce. Proste nechapu proc me nekdo nuti nekomu pomahat koho jsem nikdy nevidel. Kazdy sam nejlepe pozna a rozhone se komu pomuze. Snizme prerozdelovani a lide budou mit vice na solidaritu ta je dobrovolna.

princip například progresivní daně není trest pro takzvaně úspěšné, ale přímo nutnost podílet se na chodu společnosti, ať už si Kalousek žvaní co chce

Redistribuce bohatství je spravedlivá tehdy, kdy pomáhá společnosti jako celku. Když nikdo není příliš bohatý ani příliš chudý. Když bohatí mají více, ale... o kolik? Je opravdu důvod, proč by měli mít 200 x více? Opravdu je práce manažera o tolik důležitější a záslužnější, než práce dělníka či uklízečky? Proč nemůže být plat ředitele stanoven na třeba pětinásobek platu nejhůře placeného zaměstnance? V minulosti to s takových rozmezích vcelku fungovalo... Redistribuce by měla zajistit, aby každý měl základní živobytí, nikdo nemusel spát na ulici a neměl střechu nad hlavou. Nevyspalý, špinavý a zoufalý člověk těžko půjde hledat kvalitní práci. Nespokojený a frustrovaný člověk bude hledat cíl svých potíží. A jak je známo z mnoha historických i současných příkladů, nenajde ho kupodivu v špatné společenské smlouvě, ale v nejchudších, cizích, jiných... Jim se bude mstít. Redistribude zajistí uspokojení základních potřeb a dá možnost všem, aby hledali, v čem jsou dobří. První zkušenosti s nepodmíněným příjmem ukazují, že zájem o práci kupodivu vůbec neklesá, jidé jsou spokojenější, méně stresovaní, dělají i činnosti, které jsou hůře placené, ale oni se v nich realizují. Podel mě to není špatná cesta.

Redistribuce by měla zajistit všem základní životní potřeby, ale na luxusní spotřebu by si měli vydělat sami. Podotýkám ale, že dnes dochází k redistribuci opačným směrem: vybraní jedinci rozhodující o distribuci ji přesměrovávají ve svůj prospěch a činí chudšími ty, kdo by na základě vytvořených hodnot měli mít příjem větší.

Redistribuce je nespravedlivá vždy, je však výsledkem konsensu určitého společenství.

Redistribuce je nespravedlivá. Vždy. Alespoň ta státní. Dovedu si představit "křesťanskou solidaritu", ale z toho nás stát elegantně vyšoupl. Výší zdanění, kdy nám na něco takového prostě nezbývá.

Redistribuce je pokud podporuje recidivy negativních vlastností (působí proti rozvoji pozitivních vlastností společnosti)

Redistribuce je sociálně vrozená, příroda se nás neptá na to, co je správné. Výsledky jsou potvrzeny i pokusy na opicích. Redistribuce je vrozená jen uvnitř skupiny a se zvětšováním skupiny se ztrácí a to je asi jeden z hlavních problémů celého našeho světa od začátku zemědělství.

Redistribuce je spravedlivá pouze tehdy, kdy pomáhá lidem zdravotně znevýhodněným / invalidním, kteří se maximálně snaží. Tam nepůsobí demotivačně a je i spravedlivá. Pravděpodobně by byla i dobrovolně akceptována těmi, kdo "dávají" a nemuseli bychom hovořit o redistribuci, ale o dobrovolné pomoci.

Redistribuce je spravedlivá pouze v případě, že zajistí POUZE základní přežití a to POUZE osobám, které se snaží podle svých možností. Je logické, že člověk v komatu nemůže přispívat do společného kapitálu. Nicméně žena v domácnosti s odrostlými dětmi také nijak nepřispívá a měla by jí živit rodina. Je nespravedlivé poskytnout jakoukoli výhodu lidem, kteří si ji nezasloužili: trancplantaci plic celoživotnímu kuřákovi, značkové oblečení někomu, komu se jen "líbí" a vstupenky do divadel zdarma pro lidi s vyšším IQ.

Redistribuce je spravedlivá pouze v určitých případech a pokud se jedná o nejnezytnější zaopatření dané osoby.

Redistribuce je spravedlivá tam, kde společnost klade objektivně překážky na možnost vyššího výdělku. Zejména při omezování ve prospěch celku. Také přiměřeně tam, kde mají dotyční omezení zdravotní, či krátkodobý výpadek příjmů.

Redistribuce je spravedlivá u platu, u počítání výše pokut za rychlost viz severské státy, nespravedliva v okamžiku kdy je založena na vlastnosti člověka jako náboženské vyznání či rasa

Redistribuce je spravedlivá ve vrcich bezpecnosti a spravedlnosti (tj. vezmeme pracujicim a dame - stat da - armade, policii, soudum). Ve velke vetsine ostatnich pripadu je nespravedliva. Redistribuce kvuli rovnosti nebo zmenseni majetkovych rozdilu je nepripustna. Policisty bychom nemeli platit, aby meli stejne jako ostatni, ani soudce bychom nemeli platit, aby meli stejne jako ostatni, ale aby bylo zajisteno rozumne optimum bezpecnosti a spravedlnosti pro spolecnost.

Redistribuce je spravedlivá, pokud odstraňuje nejdůležitější část (aby byla osoba schopna zajistit si základní potřeby) znevýhodnění, které není danou osobou zaviněno - např. invalidní důchod.

Redistribuce je spravedlivá, pokud se týká zranitelných skupin osob, které nemohou pracovat a samy se zajistit - senioři, děti, invalidé. To, že je někdo chudý (byť za to třeba nemůže) není důvodem, aby dostával peníze od státu. Výjimku bych udělala jedině v případě třeba živelných katastrof (=věcí, které nemohl nikdo ovlivnit).

Redistribuce je spravedlivá, pokud všichni mohou pracovat a pracují. Nespravedlivá je v případě, kdy někteří pracovat nechtějí a chtějí jen využívat bohatství společnosti.

redistribuce je špatná vždycky

Redistribuce je v moderních společnostech správná. Naprosto zásadní je ale její míra. Odměňován by měl být přínos, ne snaha. Snaha může být totiž napřena i směrem, který společnosti vůbec nic nepřináší, nebo jí dokonce škodí.

Redistribuce je vzdy nespravedliva. Dobrovolne sdileni je jedina moznost. Lituji promarneneho casu.

Redistribuce jen v případech, kdy si osoba, které má být pomoženo, situaci nezavinila, nemohla ji z jakéhokoliv důvodu ovlivnit a snaží se ji řešit i sama.

Redistribuce není nikdy spravedlivá. Je oddělena spravedlnost přírodní / Božská a spravedlnost lidská. Lidská spravedlnost nemůže napravit nespravedlnost Božskou / přírodní. Krásní nemohou být penalizováni za to, že se líbí jiným ve prospěch ošklivých. Zdravé nelze umrtvovat ve prospěch nemocných, staré nelze omladit v neprospěch mladých. Běh přírody nelze změnit. Pokusy o změnu skončily tragédiemi a absurdními totalitárními režimy. Přesto je někdy nutné redistribuci provést, pokud vede k udržení společenského řádu či je výrazem celospolečenské solidarity. Rozvedu postupně oba body. Zaprvé, společnost v každém státě může fungovat pouze tehdy, pokud stojí na sdílených hodnotách, identitě a respektu ke státu, jeho institucím, symbolům a závazkům. Volná soutěž všech nicméně může vést k situaci, která hrozí rozpadem těchto sdílených postojů. Chudí jsou natolik chudí, že propadají zoufalství, beznaději a v posledku nenávisti. Společnost se rozděluje, štěpí a rozpadá. V takovém případě je nezbytné provést takovou redistribuci, aby byly tyto jevy zažehnány. Stát tím plní roli udržení sebe sama, společnosti, bezpečnosti a zásad společného žití v jednom státě. Zadruhé, pokud se někdo bez ohledu na to, zda z vlastní vůle či řízením osudu, že není schopen se o sebe postarat a nemá rodinu či jej jeho rodina nedokáže zabezpečti, potom existuje společenské shoda na nutnosti zajistit, aby nezemřel hlady. Tato shoda vychází z křesťanství. Nikdo by neměl zemřít hlady, když ostatní mají dost. Stát pouze realizuje tuto celospolečenskou snahu nenechat nikoho zemřít, protože má ty nejlepší schopnosti a předpoklady tuto snahu naplnit. Oba tyto případy přijatelné redistribuce nejsou spravedlivé. Berou jedněm a dávají jiným. Silou a přinucením. První z nich je ovšem veden logikou nezbytnosti k přežití. Atomizovaná společnost plná beznaděje a strachu vede k rozpadu, válce a smrti či revoluci. Redistribuce sice není spravedlivá, ale je sebezáchovná. V druhém případě jde o akt milosrdenství a lidského dobra. Dobro nelze ovšem nařídit, musí vycházet ze srdcí lidí, a proto stát nesmí překročit určitou míru, která byla v průběhu věků nalezena v zásadě nenechat nikoho zemřít hlady.

redistribuce není spravedlivá nikdy.dle mého ji bez náhrady zrušit. spravedlivá je pouze rovná daň tj.každý zaplatí stejnou částku na provoz státu.

Redistribuce není spravedlivá. I když osoba "A" bude říkat něco jiného než osoba "C"

Redistribuce spravedlivá není v žádném případě. Působí to na mě dojmem modelu, který zde byl za komunismu, aneb všechno bude všech a všichni jsme si rovni. Nejsme. A naše příjmy by měly být takové, o jaké se zasloužíme. Nechci žádnou almužnu od státu jen proto, že můj soused je šikovnější, nadanější a má se výrazně lépe, než já.

Redistribuci nepovažuji za spravedlivou nad míru sociální solidaritou daného zajištění takových prostředků, aby zajistily důstojné podmínky pro nemocné, nemohoucí, matky pečující o děti a spravedlivou odměnu za celoživotní práci ve stáří + základní časově omezenou finanční pomoc pro lidi v nouzi a lidi bez zaměstnání. Jako zdravější vnímám zaměření péče o společnost tam, kde vzniká problém - nastavení takových podmínek, v nichž bude klesat nezaměstnanost a lidé budou celoživotně dostávat za práci takovou mzdu, aby se sami mohli na stáří zabezpečit.

Společnost má mít vizi, kam směřuje. Tu pomáhají naplnit ti talentovaní. Ti méně šťastní ale také můžou najít uplatnění. Celá společnost může bohatnout, i když se postará o ty smolaře.

Spravedlivě z ní mohou těžit všichni, pokud chudým zajišťuje možnost důstojně bydlet a jíst. A bohatším klidně spát.

svým způsobem to řeší progresivní daň , vyšší daně u bezdětných atd..

Systémové přerozdělování uznávám jen v případě, že napravuje znevýhodnění, které postiženého omezuje na kvalitě života nebo přístupu ke vzdělání či práci. Není nutné, aby se všichni měli úplně stejně, jde o to, aby každý dosáhl na základní společenské výdobytky.

Tohle je nejužvaněnější dotazník, co jsem kdy četla. Míň (průvodních keců) by bylo víc (prostoru na vlastní úvahy).

určitá, asi i dost značná míra redistribuce je spravedlivá, v naší společnosti je všechno propojené, když někdo stoupá, druhý musí klesat, když někomu přibývá, musí druhému ubývat, je dobré když se extrémy zmírňují

Určité přerozdělení by mělo být vždy. Ti nejuspěšnější, i když za svuj uspěch mohou díky svým schopnostem (pomíjím možnost, že by byli uspěšní díky svému původu - že se prostě narodili do správné rodiny) mohli vyniknout, jelikož žijí ve společnosti. Přerozdělením tedy "udržují" společnost v takovém stavu aby mohli dále prospívat (velké sociální rozdíli vedou k velkým změná a někdy velmi drastickým). Přerozdělení se ale nesmí zvrhout v pronásledování výjímečně nadaných lidí.

už jsem psala několikrát - redistribuce je spravidlivá, dokud se nezajistí nejzákladnější životní potřeby chudých; ve společnosti, kde jsou tyto potřeby u všech (kteří jsou ochotní pracovat) zajištěny a nikdo netrpí nouzí je redistribuce nespravedlivá; jinými slovy je neetické nechávat lidi umírat hladem na ulicích, ale jakmile je takovýto problém odstraněn, každý by se měl snažit sám za sebe, pokud má přebytek a přeje si se o něj podělit s méně šťastnými osobami, je to samozřejmě jeho plné právo, nesmí to však být povinnost

Už jsem to zmínila výše - platy pro všechny, kdo poctivě pracují, takové, aby zajistily slušný život, jejich výše pak odstupňovaná podle toho "zastupitelnosti" a "potřebnosti" profese. Velmi zjednodušeně řečeno: Např. profese lékaře je potřebná a navíc ji není schopen vykonávat každý, plat bude vysoký. Profese prodavačky je potřebná, ale může ji vykonávat téměř kdokoliv, plat bude průměrný. "Práci" profesionálního fotbalisty sice na výborné úrovni může odvést pouze málokdo, nicméně tato profese je naprosto "zbytná" - plat by měl být podprůměrný.

V Minivanu, proč tam tolik Bombaji.

V našich současných podmínkách by mi jen stačilo realizovat základní nepodmíněný příjem. V ideálním hypotetickém světě by redistribuce byla realizována tak, aby kompenzovala vrozené či získané nezaviněné nevýhody (invalidita, úraz atd.) - v souladu s mými předchozími odpověďmi.

V případě progresívní daně nebude spravedlivá nikdy,z obyčejné přímé úměry v matematice základních škol.15% z 10000 není 15% z 50 000,takže už z tohoto pohledu je progrese splněna.

ve středu ano, v sobotu ne.

viz 12

Viz odpověď na otázku 16. Já nevím, kdy je redistribuce ne/spravedlivá. Respektive na to můžu mít odlišný názor od každého dalšího člověka. Pokud budu redistribuovat, vždycky budu pochybovat, jestli nepáchám víc zla než užitku.

všichni kdo pracují mají odvádět daň a ta by měla být přerozdělena mezi nemohoucí a staré lidi (kteří už pracovat nemohou), ty kteří se ne vlastní vinou dostali do potíží (ať je to nakopne k novému startu), invalidy a postižené, ať z těch všech nenaděláme bezdomovce a neumírají nám tu hlady, ale pořád nechápu, proč by ti úspěšnější a víc vydělávající měli platit víc než ti méně úspěšní a míň vydělávající ... daň je daň a pro všechny ať je stejná, bohatší na ní zaplatí víc, chudší míň ale všichni stejné procento ze svého příjmu ... a kdo nechce pracovat ať nejí

Z odpovědí jste jistě poznali, že jsem meritokrat. Mám nadprůměrné IQ a jsem v práci celkem úspěšný, ač žádná hvězda, ale dávám si pozor na intelektuálskou aroganci. Téměř každému z nás "něco jde" - zbytek jsou zpravidla těžce zdravotně postižení jedinci, o něž by se měl stát postarat. Zvláštní skupinu tvoří "dědičně zatížení" - děti alkoholiků, narkomanů či z dlouhodobě nepřizpůsobivých etnik. Ti by se měli "nenechat umřít hladem" (tj. aby byli zaopatřeni v základních potřebách) a děti by měly jasně vidět podanou pomocnou ruku, pokud se opravdu chtějí vymanit ze svého neutěšeného prostředí a žít "normálním životem". Zpět k největší skupině lidí, kde "každému něco jde" (počítám sem i lehčí invalidy či osoby s mírně podprůměrným IQ) - zde pouze stačí důsledně odměňovat snahu, nikterak nepodporovat lenost (tj. dávky kromě "záchovné" vázat na nějakou snahu jedince) a potírat jakékoliv nečestné jednání na úkor druhých. To vše se týká obyvatel euroamerické civilizace a těch příchozích, kteří bez výhrad uznávají občanské svobody bez ohledu na své náboženství či přesvědčení a kteří zároveň chtějí pracovat, nebrání-li jim v tom vážné zdravotní či rodinné důvody. Děkuji za zajímavý dotazník.

Zásadně nespravedlivá