Veřejné mínění ohledně definice spirituality

..

Bytostná touha po "čemsi", co nás převyšuje a dává tak naší existenci další (jaksi hlubší) smysl.

Dle mého je spiritualita duchovno, něco nedefinovatelného, přesto co člověk cítí.

Duchovní rozměr, vnímání spíše pomocí intuice.

duchovnost, rovina lidského života vztahující se k tomu, co člověka přesahuje, k božskému, vnitřní prožívání toho, co by mělo tvořit podstatu jakéhokoli náboženství - tedy kontaktu s Bohem či Božstvy, je to vysoce osobní duchovní život; čím určitě není - není spojena s nihilismem nebo vírou v absenci božského principu, sama o sobě není ani prací s myslí a tělem za účelem ozdravění, zharmonizování duše a těla apod.

důvěra v osud a jeho směřování

Jak jen začít a vyhnout se všem zatuchlým klišé? Pro mne je spiritualita mnohem více záležitostí jakési intuice, intuitivního přesvědčení v přesah, ne však nutně vyčtený z jakési knihy, jež poskytuje nekonečnou volnost k interpretaci a s ní se pojící dezinterpretaci a jejího zneužití. Spiritualita je pro mne nutným, bezpečným útočištěm před "pohnilostí" dnešního světa zbaveného jakékoliv formy morálního cítění. Myslím si však, že je nesmyslné hledat takové útočiště v kostele či kapli. Spiritualitu a její výklad a vnímání by měl hledat každý v sobě samém, prostřednictvím sebepoznání, vnímání věcí okolo sebe a popíráním nejen dávno zkostnatělých dogmat a nacházením vlastní individuality a schopnosti vybočit z davu. Spiritualita - z povahy slova i jakási oduševnělost, duchapřítomnost. Podle mého názoru něco, o co člověk díky fungování v současné ? moderní ? společnosti den za dnem více a více přichází.

Jest "duchovnost" (doslova). Pro mě je to příliš sprofanovaný pojem. Držím se raději pojmu VÍRA (např. křesťanská - v záchranu skrze Krista a jeho oběť)

Myslím si, že jde o schopnost prožívat sebe-přesah, duchovno. Myslím si také, že ji lze najít v každém člověku v různé míře, a že ji člověk může najít v různých aktivitách. Rozhodně bych ji nespojovala s církvemi, částečně možná s náboženstvím, ale myslím si, že jde především o vnitřní hluboký prožitek.

Názor na spiritualitu mám takový ze je to opravdu těžce uchopitelný pojem/ konstrukt. Ale otázka asi mířila kam já tento pojem/ konstrukt chápu. Urcite bych neztotožňoval spiritualitu a nabozenskou viru. Ano existuje tam silná korelace nikoliv však kauzalita. Podle mě je to vnímání a nakládání jednotlivce s tím, co jej jakoby přesahuje. Zákony přírody, dobré věci dobrým lidem… . Jakoby duchovní rozměr vycházející z životní zkušenosti a každodenního života spíš, než z víry.

Neco duchovniho i veci nad nase chapani, veci souvisejici s nabozentvim, ale i osudem nebo synchronicitou

něco nadpřirozeného

Nechápu otázku. Jsem bigotní katolík a do kostela i ke zpovědi chodím pravidelně a co si představit pod podivným pojmem "spiritualita", to příliš netuším. Tipl bych to na "něcisty" - lidi, kteří nevěří v Boha, ale v něco, a doma si zapalují vonné svíčky a tyčinky a tím se snaží uspokojit své emocionální potřeby. Ale asi to nechápu přesně. Kdo ví, co se tím vlastně myslí.

Nejsou to kramy jako vonny tycky svicky a kameny. Je to duchovni touha nejak realizovana a sdilena. Vysi hledani smyslu vseho

Obecně znamená duchovno, duchovní vnímání světa a života. Jsem ateista a na duchovno nevěřím, tedy spiritualita nehraje v mém životě vůbec žádnou roli.

Obecně: Je to jakákoliv zakotvení života mimo běžný reálně prožívaný svět. Osobně: Ztotožnění svého života s Kristem tak, že má denodenní dopady do reálného života.

Spiritualita je dle mého postoj, který zaujímáme k nadpřirozeným věcem, osobám, událostem. Jak moc je připouštíme jako skutečné, možné a pravdivé. Je to vztah k nadpřirozenu a zároveň uvědomění, že nejsme jen z masa a kostí a máme duši, ale také ducha - složku osobnosti, která je právě citlivá na nadpřirozené věci, dokáže je vnímat a třeba i komunikovat. Součástí spirituality je zároveň i smysl života, který hledáme v konkrétně svém životě. Spiritualita není jen vlastnost, ale je to dimenze osobnosti, která nás možná ovlivňuje víc, než jsme si schopní připustit. Spiritualita není konkrétní typ náboženství, něco v co konkrétně věříme, ale obecné nastavení k duchovnu.

spiritualita je duchovno, spiritualita nie je napríklad fanatizmus.

Spiritualita je zajímání se o duchovní věci, děje, osoby. Spiritualita je prožívání duchovních dějů (které nejsou vidět, jen můžeme vidět a rozpoznávat jejich vliv na chování lidí). Co není spiritualita nedokážu vyjádřit, nic mě nenapadá.

spiritualita zahrnuje to, co nás přesahuje, pomáhá nám k lepšímu pochopení sebe a okolí

spiritualita=duchovnost, způsob, jakým žijeme, schopnost hlubšího vhledu do života, je to přirozená součást života,

Spiritualitu chápu, jako duchovní praxi. Je to tedy praxe mysli. Pomocí určitých technik (meditace, modlitby, zpěvy, mantry) se lidé snaží dosáhnout nějakého stavu vědomí. V podstatě se jedná o práci s myslí. Jednotlivé duchovní tradice se pak liší pouze způsoby a technikami provedení, směrem a záměrem nebo různými interpretacemi toho, co je pravda. Ale ve skutečnosti jsou všechny v podstatě stejné. Podle mě však existuje nepravá spiritualita. Do té nepravé patří velmi mnoho náboženských a duchovních tradic, které kladou velký důraz na znalost svatých textů a hledání pravdy skrze ně, aniž by vnímali jejich skutečný význam. Skutečná spiritualita se nesnaží hledat pravdu ve slovech, ale v našem vlastní bytím (přirozenosti). Velmi mě inspirovala tato Buddhova řeč: http://www.lampa.cz/buddhtexty/podobenstvi_o_voru.html Pro mě je duchovní praxe jednoduše cesta intuitivní zkušenosti. Nepotřebuji vědět, jak a kdy vznikl vesmír, co bude po smrti nebo jestli existuje bůh. Pro mě je důležité udržovat mysl v tomto okamžiku, vnímat pravdu a pomáhat ostatním bytostem. Zkusím vysvětlit, co mám na mysli tou pravdou. Moje duchovní praxe je zen. Zen se nedá chápat slovy. Smyslem zenové praxe je nebýt připoután k žádné myšlence, která se objevuje v mysli. Pokud to dokáži, tak jsem se dostal k mysli, která je před myšlením. Myšlenky se objevují a mizí a vy se jich nedržíte. Je to jako obloha, která se nehýbe, zatímco mraky plují sem a tam. Tato mysl má hodně jmen: pravá přirozenost, buddha, prázdnota, nirvána, bezpodstatnost, pravé já, mysl nevím, bůh, brahman atd. Ale ve skutečnosti žádné jméno nemá. Interpretace tohoto bodu se v různých tradicích i značně liší. Existuje o tom nespočet knih. Jen v buddhismu existuje 64 000 textů různého rozsahu. Ačkoliv nám tyto všechny písma mohou v něčem pomoct, sami pravdu nedokáží zprostředkovat. Pokud, ale udržuji mysl před myšlením, tak je má mysl čistá jako zrcadlo a odráží vše, co se před ní objeví. Zrcadlo se ničeho nedrží. Když se objeví před zrcadlem modrá obloha, v zrcadle se také objeví modrá obloha. Jestliže modrá obloha zmizí, i v mé mysli už modrá obloha nebude. Potom vše, co vidím, slyším… nebo si myslím je pravdou, takové jaké to je. Nazval bych to jasným vnímáním. Vše, co se právě teď děje je jednoduše pravdou. Když jasně vnímám co se děje, mohu taky jasně vnímat i utrpení tohoto světa a správně na něj reagovat. Tahle jasná mysl je velmi důležitá. Není v ní totiž žádné já nebo moje, a tudíž nezpůsobuje nikomu utrpení. Je to stav bez „já“.

Spiritualitu vnímám jako něco tajemného, neznámého, mám z toho strach, protože tomu nerozumím.

Spiritualitu vnímám jako něco, co přesahuje člověka, lidské chápání a logiku.

víra v "duchovno", nadpřirozené "jevy", které jsou obdobou náboženských

Víra v nadpřirozeno.

vnitřní duchovní přesvědčení

Zážitky pocházející přímo od Boha. Např. vidění, možnost nakouknout do nebe, spatřit Ježíše, pannu Marii nebo anděly. Jsou to hluboké zážitky, které se stávají párkrát za život.