Víra a nevíra

-

.

"berlička" v dobrém smyslu. chce jistotu a naději

1 pokoj a osobní vztah s Bohem (křesťan) 2 odpovědi na původ a cíl života

Asi jim to něco dává, některým to usnadňuje život, když odpovědnost za to dobré a špatné přenáší na "svého boha".

Asi mají pocit, že je někdo chrání, a že mají pro koho žít.

Co člověk vírou získává? Získává klid, jistotu a jednoduché odpovědi. Voltaire řekl: Neumím si představit hodiny (Vesmír) bez hodináře. Tedy potřeba vysvětlit zatím vědou nezjistitelné, potřeba kotvy, důvodu, potřeba vysvětlení prvotní příčiny. Racionální je dnes říci, že prozatím neznáme odpovědi na mnohé otázky (smysl života, vznik života, vznik vůbec něčeho) a sotva je zjistíme, nejsme-li vnější pozorovatelé Vesmíru (neboť jsme v něm, podřízeni jeho zákonům). Náboženství tak hrálo a hraje obrovskou roli psychologickou, jak v běžném životě (nemoc, umírání, neštěstí), tak v obecnější a transcendentálnější rovině (potřeba udání prvotní příčiny, potřeba uceleného systému). Dalším aspektem je potřeba ctění tradice a rituálu.

Člověk získá větší klid a pocit ochrany.

Dává jim to jistý pocit jistoty, toho, že někam patří, předvídatelnosti, menší pocit osamění - nastavení pravidel (o kterých nemusí přemýšlet), odměna za chování, příslib existence po smrti...

Dává mu to odpověď na spoustu otázek, o kterých už se nemusí namáhat sám přemýšlet.

Dle mého získává v první řadě útěchu, že ať už se stane cokoliv, tak pokud bude dobrý křesťan/muslim/žid/atd., čekají jej po smrti samé dobré věci. Dále může získat pocit, že nad ním neustále Někdo bdí. A někteří jsou prostě rádi, když jim někdo říká, co a jak mají dělat.

Dnešní věřící lidé v ČR bohužel většinou používají víru jako odpuštění za podlé jednání vůči ostatním lidem. Většinou se chovají stylem, že když někomu něco provedou tak si myslí, že v kostele zamumlají pár otčenášů a je jim všechno odpuštěno a mohou opět začít znova. Jsem nevěřící a myslím si, že ať si každý věří v co chce.

Hlubší smysl zivota, pomyslné spravedlnost a kontrola zivota

imagnární kamarády

Já jako agnostik rozhodně vím, že nic neztrácím.

jistotu a řád tedy to, že se může na něco či někoho spolehnout a má přesně stanovené co sm, nesmí atp... (zda to dodržuje je již jiná).

jistotu, pomoc, souznění,

Jistotu, že se rozhoduje správně, že se chová správně.

Jsem nevěřící. S věřícími se setkávám, a zjišťuju, že víra je lidem oporou.

Každý věří v něco svého to mu pak pomáhá ve svém zivote

má naději do života, nějaký cíl, vidinu lepších zítřků

Mám tanec sv. Víta. To mě duchovně obohacuje.

Může získat falešnou, ale psychologicky významnou jistotu pro své konání, vysvětlení různých jevů či odpověď na otázku smyslu jeho existence.

Myslím, že jim to dává pocit záštity. Když se rozhodují v nějaké těžké situaci a neví, kdo by jim s tím mohl pomoci, obrátí se na tu danou entitu, které věří a hledají v ní oporu, ochranu a pomoc.

Myslím, že spoustu věcí - soubor pravidel, podle kterých se chovat, odpovědi na otázky, které většinu lidí zajímají, komunitu stejně smýšlejících lidí, možná i pocit bezpečí a jistoty, nemusí se bát smrti...

Myslím, že věřící člověk cítí oporu, že ho někdo chrání a dává mu vůli k životu a smysl všeho.

Myslím, že věřící lidé se můžou opřít o to, v co věří, v náročné životní situaci. Má tu jistotu, že na to "není sám", že mu můžou pomoci spoluvěřící, či představený, či osoba, ve kt. věří.

Naději, lásku, společenství, vedení, oporu v těžkých životních situacích, možnost svěřit se někomu.

Naději. Většina lidí v mém okolí jsou věřicí ale moc to neprojevují, poté co mé mámě umřel tchán(měla k němu moc blízko) dala se máma na víru.Chce mít tu jistotu,že milovaná osoba je na lepším místě.

některé složitější otázky za něj zodpoví bůh; víra slouží jako ochrana před traumaty (smrt, nemoc blízkého - bůh to tak chtěl, má plán; vastní smrtelnost- víra v posmrtný život; neúspěch - po smrti budou "ti dobří" odměněni)

neopodstatněný pocit bezpečí, jistoty, smyslu života nebo "vysvětlení" věcí, kterým nerozumí

Nevím a je to jeho věc

Nudí se?

obohacuje je blbostí

opora

Otázka není, co získává...jde o to, zda Bůh je či není...pokud není, pak získává jakési placebo a psychologickou oporu. Pokud je, získává vztah s Ním (tedy pokud věří v Boha s velkým B...), naplnění smyslu života apod.

Pocit jistoty

Pocit podpory, bezpečí, sounáležitosti, může se někomu "nehmotnému" svěřit s problémy, když kolem sebe nikoho jiného nemá.

Pocit toho, že co dělá, má smysl a odrazí se to na tom, jak bude vypadat posmrtný život... bude se snažit žít jako dobrý člověk, aby boží soud dopadl dobře.

Pocit, že někam patří, pocit, že se mají kam obrátit, pocit, že je někdo ochrání

Podle mě získává určitou jistotu v životě, dle své víry má odpověd na otázky, které nás celý život provází - kdo jsme, kam směřujeme a co je naše poslání. Získává mnoho přátel z dané komunity věřících ve které se združuje, tráví s nimi volný čas na různých akcích. Získává určitý řád v životě.

Ppodle mého 60ti procentům "věřících" to dává sociální zařazení, kontakty s ostatními i obyčejnou možnost si podrbat (babičky), pocit nějaké ochrany, víru v něco si zajistit - "posychrovat", příslušnost, potlačení strachu z neznámého, z nejistot. Dává jim to možná i nějakou nostalgii, folklór, sytí hlad po duchovních potřebách, možnost mít v osobě duchovního celebritu. Dává jim to pocit výjmečnosti, elitářství a někdy, bohužel i pocit nadřazenosti, "patent na pravdu" a léčení komplexu méněcenosti... Ta menšina, která uvěřila Evangeliu, získává odpuštění hříchů, věčný život, blízkost s Bohem, Svobodu, Pokoj.... Další věci plynou z tohoto.

Prostě jakousi jistotu, že vyšší moc ho provede životem a že to, jak se říká ,,všechno nějak dopadne" i když jsou v životě těžké chvíle. Nemoc, smrt, nedostatek peněz, člověk má naději, že všechno dobře skončí.

psychickou jistotu - morální rámec, pocit, že se o něj někdo / něco zajímá; komunitu blízkých lidí; pocit, že ví, co bude po smrti

smysl života , naději ve vzkříšení, pocit sounáležitosti s určitou skupinou lidí, hluboké duchovní prožitky

sounáležitost s komunitou, určitá naděje, odpoutání se od současných problémů, životní nadhled

spolunáležitost

sss

Stabilitu. Je to pro něj pevný pilíř, vnitřní energie, ve kterou věří a na kterou se potřebuje obrátit. Pro někoho je to neopomenutelná část života.

Tato otázka je velmi dlouhá nepatři do dotazníku, nebudu odpovídat.

Únik z reality, koneckonců např. nebe, klasická pověra, která slouží k tomu, aby se lidi nepodělali z možnosti smrti. A aby si lidé dokázali zdůvodnit "nevysvětlitelné" jevy. V dnešní době podle mého naprosto překonaná záležitost.

Uspokojení z přesvědčení, že všechno má svůj smysl, že vše bude jednou po zásluze odměněno či potrestáno a že smrt není definitivní konec.

Vědomí sounáležitosti, naplnění potřeby řádu a možnost obstát. Ne, že by dodržování náboženských pravidel bylo snadné, ale obvykle se počítá to, co děláte Vy a ne to, co okolí dělá Vám. Z historických zkušeností, taky vyplývá, že část věřících je velmi vytrvalá.

vědomí že existuje něco více

Verici clovek podle me ma hlavne tu jistotu-viru, ze nad nim nekdo drzi ochranou ruku, a castecne muze i verit, ze kdyz neco udela(at v dobrem ci zlem) tak ten ochrance nebo buh to tak chtel = alibi

věří v něco nebo v někoho, kdo jim pomáhá se rozhodnout, kde hledají útěchu a pochopení

Věřící člověk má potřebu chápat svět, mít o světě jakýsi pořádek, vysvětlení, jistotu. Přijme za své nějaké náboženství, pravděpodobně dané prostředím, ve kterém žije či vyrůstal, které mu vysvětluje svět a vnáší do věcí řád a smysl. Vlastně si tím zjednodušuje život. Věří a o to méně přemýšlí. Samozřejmě jsou i lidé, kteří ani nepřemýšlejí nad tím, že věří a pouze slepě následují své prostředí.

Věřící člověk muže skutečně dávát same dobré příklady,jako je pomáhát k blížnímu,dělát skutky Bohumile.

Věřící člověk se může lépe vyrovnávat s obtížnými životními situacemi, když se může opřít o víru v Boha. Možná se může i lépe vyrovnávat s umíráním a se smrtí. Na rozdíl od nevěřícího (i když i ten může mít podobné přesvědčení) veří v to, že po smrti něco existuje (například podle křesťanů Boží království).

Věřící člověk vírou získává pocit bezpečí; pocit něčeho vyššího co je mimo jeho chápání a čemu může věřit. Víra = jistota

Věřící člověk získává jednak rozšíření své "vztahové základny" - kromě vztahu k lidským bytostem, zvířatům atd. realizuje své vztahy k Bohu či Bohům, světcům, duchovním průvodcům atd., jednak získává odpovědi na své otázky po smyslu života, jeho přesahu, získává určitou oporu v praktických otázkách života (málokterá věrouka neobsahuje žádná etická aj. pravidla), získává oporu ve společenství stejně věřících, získává specifické přínosy toho kterého náboženského směru - buddhismus bude přinášet cosi jiného než např. protestanství, katolictví cosi jiného než novopohanství.

Věřící hledají něco, čeho sasmi nejsou schopni. Jsou to například názory a postoje. Pokud přijmou něčí názory a postoje, jedná se o větší komunitu, mají vnitřní klid a jistotu, že jsou na správné cestě, jako ostatní členové komunity.

věřící je kokot co věří na pohádky. Ni tím nezíská, jen tratí.

Věřící získává z mého pohledu psychologickou podporu, že pokud si neví rady, může se obrátit na vyšší moc. Na druhou stranu někdy víra svazuje. Záleží do jaké míry je věřící ortodoxní. Příliš nemám v lásce církve jako instituce. Já osobně nevěřím v žádné nadpřirozeno.

věřím pouze sám v sebe, víra v cokoliv jiného (jakéhokoliv boha) je slabost ducha. Věřící člověk ztrácí možnost na svůj vlastní názor

Většina věřících lidí, kteří víru přijali sami od sebe, nikoliv důsledkem ovlivňování svého okolí, vidí ve víře pravděpodobně berličku, která jim pomáhá v nesnázích... A ti co mají například věřící rodiče, víru asi přijímají tak nějak automaticky, následkem výchovy a až s věkem od ní mohou upustit... Každopádně tou hlavní výhodou asi je, že se může věřící člověk vyzpovídat (v podstatě z čehokoliv) a tak ulehčit svému svědomí.

Vidím v tom vyšší smysl života - člověk má pocit, že je něco nad námi a alespoň já to mám tak, že věřím tomu, že veškeré vykonané dobro (i zlo) se člověku mnohokrát vrátí (=zákon karmy). Takže nejsem věřící v pravém slova smyslu v tom, že bych chodila do kostela - ale svou "víru" mám kdesi hluboko v sobě. Musím se však přiznat, že k tomuto poznání jsem dospěla až s věkem (je mi 49 let) a čtením patřičné literatury.

Víra dle mého názoru vzbuzuje u lidí jakýsi pocit jistoty a odpovědi na otázky, které si nevěřící člověk většinou ani neklade.

Víru v boha a sama sebe

Vstup Božího Syna do našeho života, jeho obohacení.

Získání pocitu jistoty, obklopení se komunitou s podobným smýšlením a opora ze strany komunity, sdílení něčeho společného. Za důležité bych považovala pocit sounáležitosti.

Ziskava cil, motivaci, eticke hodnoty, pomoc v tezkych casech, uci se soucitu a skromnosti, ...

Získává jistotu, smysl života. Dost možná hledal (nebo by hledal) nějaký pevný bod, a našel jej ve víře. Už nemusí pochybovat, čímž má věci jednodušší. Pokud tedy nevidí smysl svého bytí v pochybování.

Získává možná duševní podporu.

Ziskava omluvu za sve ciny-je preci ovladan zhora, ne svou vuli. Clovek verici je srab bez vlastniho usudku, vymyty mozek co ma potrebu se za necim stale skryvat, byt necemu podrizen..

Získává pocit bezpečí před vlastními selháními, alibismus "bůh to tak chtěl, nemůžu za to" v případě neuspokojivých životních situací a lepší možnost se vyrovnávat se ztrátami blízkých, daný a neměnný mravní zákon o kterém není v rámci víry možno pochybovat i kdyby byl nesprávný.

Získává pocit, že tu není sám, že tu vždy s ním někdo je, kdo mu pomůže, ke komu může mluvit.

Získává pomyslnou berličku. Když něco nevyjde, hodíme to na boha...

Získává svobodu, lásku, víru jako takovou ale hlavně oporu,...strašně moc věcí

získává tím naději na lepší život, pomoc a pochopení od spoluveřících

Získává určitou jistotu. Patří do skupiny lidí, kteří s ním "sdílejí" víru, má oporu, dostane vysvětlení na věci, které dříve nemusel chápat. Ví jaké má postavení a co na něm může/nemůže změnit.

Ziskava vieru, nadej, nieco vacssie ako on sam o co sa moze opriet, spolahnut, pripadne vinit za neuspech. Moze si povedat ked sa nedari, ze je to nejaka skuska a to mu moze pomoct pahsie zvladat nesnaze.

Zkreslenou realitu, je rád pod vedením a tupě poslouchá vymyšlenou postavu

Životní berličku. Ve špatné situaci se vždy může opřít o víru a tím získat další sílu a naději, což je nesmírně užitečné. Zároveň je to zjednodušení světa, který se může zdát zmatený, nejasný, morálka relativní atp.

-

-

.

Asi ma pocit ze vsetko zapezi na nom, je to niekto so zodpovednostou za svoj vlastny zivot, minimalne preferuje ak je.

Co by asi tak získával v náboženském smyslu, když je nevěřící?

Člověk s vlastním rozumem snažící se o poznání světa a jevů jednoduše nepotřebuje věřit nesmyslným báchorkám.

Člověk získá svobodu dělat si cokoli chce.

hledá ve věcech praktický význam, nezatěžuje se otázkami o víře

Hromadu času. Protože normální člověk nevěří na pohádky! Svobodu! obrala by jej o svobodu.

Já jsem v tomto smyslu nevěřící v boha, protože věřím sám v sebe. Dokážu se rozhodnout podle aktuální situace za svoji osobu. Zajímají mě myšlenky a názory ostatních, ale nepotřebuji se řídit názory jiných a uznávat stejné hodnoty jako ostatní. Každý máme svoje problémy, svoje osobní hodnoty v sobě a každý máme v rukách svůj vlastní život. Pokud máme odvahu vzít za to zodpovědnost, nepotřebujeme věřit nic dalšího.

Já myslím, že většina nevěřících si myslí, že jim to dává svobodu a možnost řídit se rozumem (z toho důvodu je smutné, že se rozumem moc neřídí). Dává jim to určitě čas, který věřící věnuje víře, ve kterém se můžou věnovat jiným činnostem.

Je svobodný, nepodléhá zádné církvi

Jeho předkové zaplatili desátky a on restituce.

Jeho svět je pestřejší, nicméně tak, že to může hraničit s nejasností a chaosem. Pokud se to ale správně uchopí, je jeho svět mnohem barevnější, záhadnější a tajuplnější. Žene ho vpřed poznání a zvědavost, častěji si klade otázky a tím se rozvíjí.

Jsem svobodný. Nevěřím, protože odmítám ideu boha, který se zajímá. Nemám problém s netečným bohem, ale takového není třeba uctívat. Většina náboženství, přes všechno dobré, co mohly lidstvu přinést, se koupe po krk v krvi. Jsou to instituce, které naprosto aktivně, vědomě a s gustem potlačovaly intelektuální rozvoj lidstva a díky ne úplně uvěřitelným pohádkám dokázaly zotročit miliony lidí po celé planetě. Pokud jsou tahle hovada opravdu hlasem božím na zemi, pak děkuji pěkně, ale tuhle písničku poslouchat nechci. Víra v boha by mne obrala o sebeúctu. Boží autorita mi nedává smysl - nemohu uznat autoritu entity, která mne nevýslovně miluje a která sice může zabránit všem neštěstím a válkám a koncertům Kryštofa, ale neudělá to právě proto, že mě tak hrozně miluje. To je strašný mindfuck.

Když se stane nějaká tragédie i nevěřící prosí boha at to dobře dopadbe

kritickou mysl, projevování svého pravého já, žádné potlačování pudů

Mám dvě sestry (starší). Obě zastávají názor, že kdyby Bůh existoval, nedělo by se na světě tolik špatného (například války, terorismus, Islámský stát, živelné pohromy). Sama to nechápu, proto jim svůj způsob "víry" nevnucuji. Asi by mu dost dobře nerozuměly.

Může si řešit věci po svém. Asi to není tak, že by si říkal - Bože, nejsi, takže je ti jedno, co a jak teď dělám. Prostě ví, že věci jsou takové, jaké si je zařídí.

Myslím si, že získává určitou svobodu nad svým osudem, nic mu není předurčeno, má pocit, že to co dělá, dělá ze svojí svobodné vůle a ne z vůle boží. Získává určitý svobodný rozhled, není svázaný danými názory co se v určité víře objevují. Nepřijímá jen pasivně několik staletí staré názory, o tom jak to na zemi funguje a jak to bylo před vznikem země. Může se víc zajímat o tu vědeckou stránku věci. Nikdo z okolí a přátel ho neodsuzuje za jeho činy (předpokládejme okolí nevěřících přátel), nikdo mu neříká, že za to nebo za to přijde do pekla (i když jsou to jen drobné věci), má svobodu v rozhodování se ve vztazích, nemusí se hned hrnout do svatby, aby náhodou nežili v hříchu. Je toho spoustu, ale myslím, že podstatu jsem vystihla

Nechtějí se podřizovat nějakému řádu, takže získávají svobodu v rozhodování, nepřemýšlí nad důsledky svých činů.

Nejspíš bych musela být někomu zavázána, byla bych "zaškatulkovaná", pořád bych nad sebou měla pomyslný bič.

Některý nic, některý racionální nadhled. Podle toho, jak moc je zvyklý (ne)myslet.

Nemá odpovědnost za své jednání a činy před nějakým "bohem", ale pouze sám před sebou, svým svědomím a světskou spravedlností.

nemá nad sebou bič, podle kterého by se nějak musel chovat - asi určitou svobodu

Nemá vnitřní hodnoty

Nemyslím si, že být nevěřícím je nějak výhodné, možná jen v tom smyslu, že nejsme omezováni pravidly, kterými se řídí věřící (týkající se např. předmanželského sexu, rozvodů, ...)

Nespoléhá se na vzdušné zámky, věří svému úsudku a racionálnímu vysvětlení, zná odpovědi. Není svázán dogmaty a omezován církevními pravidly.

Netuším, co získává, nejsem v pozici, abych mohla soudit. Možná pocit, že je určujícím prvkem svého života, určitě čas k nenáboženským činnostem (který u věřícího člověka zaberou činnosti náboženské). Nevím, proč někdo má a jiný nemá potřebu věřit, nicméně těch, kteří nevěří v absolutně žádný přesah hmatatelné reality, není mnoho. Většina lidí se pohybuje v kategorii "něcista" - je otázkou, zda to už je či ještě není vírou.

Neverici clivek ziskava viru v sam sebe a sve blizni. Je zodpovedny za sve ciny, bez nutneho pocitu, ze prijde trest "bozi".. jeho rozum neni svazany danymi fakty, hleda vysvetleni i jinde, rozhoduje sam za sebe bez ohledu na ostatni..

Neverici clovek nema potrebu verit. Nemyslim, ze je ochuzen. Mozna ale kdyby moc trpel, chtel by verit.

Nevěřící člověk nemá potřebu věřit v Boha buď proto, že ho k tomu nikdo nevedl od malička, nebo je až moc zaujatý svým životem, kariérou, atd. Je příliš zaměstnaný, že na takové filozofické otázky nemá čas. Zřejmě kvůli historie světa došel k názoru, ž me se dá žít i bez víry, protože ta podle něj přináší jenom starosti, nutí člověka přemýšlet a milovat třeba i ty, které opravdu nesnese. Když nad sebou nemá boží autoritu, zdá se, že se cítí 'svobodný' bez jakýchkoli zákazů, příkazů, toho, co musí, nesmí, má, nemá dělat. Nevěcí si je 'bohem' sám. Určuje si pravidla podle svého uvážení, ale možná má až příliš mnoho možností volby, takže nakonec mu je všechno málo. Víra v Boha by jej obrala o jeho jistotu v sebe sama, v to, že 'jenom já mám svou pravdu". Taky by ho víra v Boha obrala o příjemné věci jako nezávazný sex, sprosté vtipy apod. Možná by ho víra obrala o smysl života ve hmotných věcech, ve svém já, ve "své" svobodě, která vlastně svobodou ani není, protože bezhraničná neomezená svoboda neexistuje. To by ve světě zavládl chaos, kdyby byla svoboda ve všem.

Nevěřící člověk nemá potřebu žít v předem definovaném systému, který je jasně vysvětlen, kde je vše podstatné jednoznačně popsáno (pominu teologické diskuze uvnitř náboženství týkající se konkrétnějších problémů). Žije zkrátka ve světě a poznává jej, empiricky i racionálně, takový, jaký se mu jeví. Nemá předem daný mustr, kterému se nesmí vzdálit. Drtivou většinu věcí kolem nás již věda popsala a jejich znalost patří do obecného přehledu. Není potřeba doplňovat je jakýmsi duchovnem, které se, pokud v něj nevěříme a nesugerujeme si jej, ve světě kolem nás nijak neprojevuje.

Nevěřící člověk nemusí být nevěřícím v doslovném slova smyslu. Sice nevěří v Boha, nehlásí se k žádnému náboženství a přesto může věřit v něco co nás přesahuje, v něco co je mezi nebem a zemí. Právě tato nevíra v konkrétní náboženství a v Boha ho ničím nesvazuje a může myslet více sám za sebe s vlastní vírou a přesvědčením a nenechat se ovlivňovat okolím. Takový člověk se liší svoji individualitou. Nevěřícím člověkem v doslovném smyslu slova asi však nevěří vůbec v nic co je transcendentní. Takový člověk se na věci kolem sebe může dívat více racionálně, není svázaný žádnými předpisy a pravidly (například podobenství z Bible - Samaritán, který pomohl na rozdíl od kněze a levity, protože nebyl svázán předpisy kultické čistoty). Někteří nemusí mít potřebu věřit v Boha možná proto, že se v životě dokáží opřít o něco jiného, co je hmatatelnější jako jsou oni sami či jejich blízcí. Na druhou stranu to mohou mít v životě těžší, když si oporu nedokáží najít jinak než u Boha. Je těžké si například představit, nebo si říct, že po smrti nic není a že prostě zemřeme, že jsme jenom shlukem buněk a nic nemá smysl, když naše planeta jednou zanikne a nic po nás nezůstane, nebo něco takového. Člověk potřebuje v něco věřit bez ohledu na to jestli je to Bůh, nebo něco jiného ať už Bůh existuje, nebo ne. Je dobré být racionální, ale sama racionalita nestačí.

Nevěřící člověk se nemusí nikomu zpovídat, dodržuje pouze "pozemské zákony". S následky svých činů se musí vypořádat sám.

Nevěřící člověk se spoléhá sám na sebe, nemá žádnou berličku, na koho svést když se mu nedaří.

Nevěřící člověk ve většině případů nezíská ani neztratí vůbec nic, jelikož mu je otázka víry poměrně lhostejná.

Nevěřící má většinou čistější svědomí, má svobodu.

Nevěřící může pomocí kritického myšlení lépe poznat svět, není zatížen dogmaty, diskriminací (žen, homosexuálů, zvířat, ...). K širším morálním pravidlům se musí dopracovat sám, často musí o věcech více přemýšlet - ví proč se chová určitým způsobem, není to jen mechnické převzetí myšlenek a pravidel stanovených náboženstvím,...

Nevidím žádné výhody, spíš jenom nevýhody... Snad jenom, vůči určitým "skupinkám" mezi věřícími, nadhled, nezávislost, kritický pohled, možnost rozhodnout se...

Nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.

Nevíra je podmíněna raciem: nutností vše umět zdůvodnit/podložit. Pak netřeba Boha.

Nezatíženost dogmaty církve, větší ochotu vysvětlovat si neznámé jevy racionálně, nikoliv metafyzicky nebo náhodou.

Nezískává nic.

Nezískává, ale má. Vlastní svobodu, náhled na věc. Můžu si dělat, co budu chtít. Ne se ohlížet na cosi neexistující. Život si řídím já.

nezodpovědnou svobodu (postrádá křesťanské hranice co je a co není dobré)

nežije v pohádce, realista, problémy řeší sám nepřenechává

nic nepociťuje.

Nic.

Obrala by ho o svobodu delat cokoliv bez moralnich zabran a o jistotu, kterou Buh cloveku dava

Pocit svobody, nikdo na člověka "nedohlíží", není třeba nechávat se svazovat pravidly víry.

Pocit vlády sám nad sebou a z toho pramenící vnitřní sílu, svobodně utvářenou morálku (věřící člověk se nikdy nedostane na nejvyšší stupen Kohlbergovy stupnice morálky) a možnost pochybovat nad zákony "lidskými i božími" a vybrat si vlastní cestu v životě.

Pocit vlastní kontroly nad zivotem, vlastní zásluhy

Potřebu věřit v "něco" má každý...když ne Boha, nahrazuje tuto vnitřní potřebu něčím jiným. Co získává? Žije si život podle toho, jak uzná za vhodné...se všemi výhodami, ale i fatálními následky. O co obrala? To je také relativní. Víra mě "obrala" o to, dělat si co chci i v případech, kdy to není úplně ok...ale je otázka, jestli je to pro mě špatně, nebo dobře...:)

Pravděpodobně pocit svobody, pocit, že může dělat cokoli. To, že nemá určité věci tabuizované, mu může přinést jisté výhody.

právě o tu víru

Protože věří v sebe.Samozřejmě i věřící věří sami v sebe ale upínají se na vyšší moc-boha, to u nevěřících musí spoléhat jen na sebe.Dává mu to svobodně se projevovat.O jeho svobodnou vůli.

Protože vůbec nikdý neslýšel o Pánu Bohu všeobecné právdy.

Reálný pohled na svět

Snad svobodu najít si vlastní vnitřní řád, nevytvářet si životní žebříček a harmonogram podle předem psaných pravidel.

sss

Svobodu

svobodu

svobodu

svobodu myšlení a projevu, nemá potřebu se řídit někým jiným

Svobodu v rozhodování, volnost, možnost nastavi si vlastní pravidla a kritéria.

Svobodu, není vázán náboženskými pravidly

svobodu; zodpovědnost za své činy, myšlenky i názory. Sám sebe.

Svobodu. Nevěřící člověk je zodpovědný sám za sebe. Je-li slušný člověk, tak je to jeho výsledek, jeho vizitka, není slušný, protože by podle víra měl být.

Tento člověk nejspíš má pocit, že nic takového nepotřebuje. Když nevěří v Boha, může věřit například v karmu nebo osud, což mu tuto "Boží moc" může kompenzovat

Velké sebevědomí a víru v to, že všechno zvládne sám.

věřím pouze sám v sebe, víra v cokoliv jiného (jakéhokoliv boha) je slabost ducha. Nevěřící člověk má možnost na svůj vlastní názor

větší svobodu

větší svobodu ve smyslu tom, že se nemusí řídit božími přikázáními, zároveň pociťuje velmi beznaděj dnešní konzumní společnosti. není to o tom, že nemá potřebu věřit, ale nedokáže to, je na to "hloupý".

Víra či nevíra nic nebere, ani nedává.

Víra v boha (Boha?) omezuje na dané náboženství. Nevěřící připouští i jiné možnosti, než stvoření světa Bohem (ať už jakýmkoli). Nevěřící není omezen náboženskými dogmaty, získává ohromnou myšlenkovou svobodu.

volnost

volnost, svobodné myšlení, rozhodování se učinit něco samostatně, páchat chyby i ty za které bude pykat

Volnost. Není žádnou vírou limitován. Rozhoduje se podle svého uvážení, nehledá vysvětlení ve víře, nemusí dodržovat jejich pravidla, nemusí se ospravedlňovat ze skutků, které by byly v rozporu s danou vírou. A taky nepociťuje strach - myšleno tak, že věřící člověk, který udělá něco, co je v rozporu s jeho vírou, může pociťovat strach z odsouzení ze strany ostatních věřících, nevěřícímu se toto nestane.

záleží na tom, zda je vůči sobě anarchista anebo zorganizovaný...

Získává především svobodu - může si udělat na věci vlastní názor (např. na homosexualitu, evoluční teorii, přijímání krevních transfůzí...). Víra by mohla obrat o volný čas, který lze trávit i jinými činnostmi, které ho naplňují stejně tak, jako věřícího naplňuje víra

získává to, že považuje za reálné jen věci, které reálné jsou - minimálně ve vztahu k Bohu, nemá potřebu věřit v něco, co neexistuje, protože pro to jednoduše nejsou vůbec žádné důkazy, víra v Boha by jej obrala o pravdu

Získává větší svobodu, nemusí se ohlížet na Boha a určité pŕikázání, víc se musí zamýšlet nad sám sebou a tím jaký bude. Nic nadpřirozeného ho nechrání, ale zároveň mu ani nepomůže.

Žije sám za sebe. Nikdo do něj necpe ty „kecy".

-

-

-

.

Absolutní svobodu v rozhodování.

Absolutní volnost v rozhodování, myšlení a chování.

Asi nerozhoduje o svém životě v plné míře, protože důvěřuje že vše bude zařízeno tak jak ma

Autonomii a schopnost být opravdu vnitřně morální z vlastního popudu.

čas, svobodu, schopnost myslet

část nedělního dopoledne

Částečně je omezen ve svobodě, protože je církví ovládán a manipulován.

Jak to mám vědět?

Je asi odtažitější k ostatním lidem jiného náboženství nebo k nevěŕícím. Musí se ŕídit pravidly a nemá možnost volby v určitých věcech.

Je to blbost.

Je-li členem nějaké církve, ztrácí nadhled v posuzování témat, kterými se tato církev zabývá, posuzuje je buď předpojatě a předem shodně s věroukou, pokud ne, musí se vnitřně i vnějškově vymezit, nemá "čistý stůl". Také je konfrontován se svou církevní komunitou, která ho posuzuje podle určitých pravidel. Není-li členem církve, může naopak vyčnívat z davu svými jedinečnými názory, častěji bude muset obhajovat a vysvětlovat svou víru, pokud o ní bude veřejně mluvit. V určitém smyslu bude osamocený ve svých názorech.

Jistě nemá pocit, že by něco ztrácel. Naopak má pocit, že jde tím nejlepším směrem.

Kamarády

Když je někdo hodně věřící a moc se řídí přikázáními své víry, může to být limitující v některých situacích, je v pasti.

kolikrát je tak zabedněný, že ho nic jiného nezajímá.

Kritické myšlení.

lehkomyslnost

Má příliš velké naděje... Ztrací přehled o opravdové realitě...

mozek

Mozno pocit ze moze nieco zmenit

Možnost vnímat věci jinak než prostřednictvím náboženství - je pro něj těžké překonávat náboženská dogmata (např. zvířata nemají mysl, necítí bolest, také že i my jsme zvířata a ne něco zcela nadřazeného), pokud přijmou vědecké závěry v rozporu s náboženstvím může to v nich vyvolat pochybnosti nebo popření ...

možnost volby v oblasti některých rozhodnutí

Možnost volby. Neudělá něco, co není v souladu s jeho vírou. Nemyslím něco hodně zlého jako vražda, ale i "prkotina" kvůli které by se mohl cítit vinný.

myslím, že spíše získává. Vždy sice něco ztrácíme (zříkám se toho, že chci nenávidět druhé, odplácet jim, když mi blíží, podvádět manželku apod...) toto "ztrácím" ačkoliv by to pro mě bylo mnohdy příjemné...ale neberu to jako ztrátu, spíše jako ochranu:) blíže můj názor zde: http://www.proc-krestanstvi.cz/a15-otazka-neni-vira-v-boha-ztratou-svobody/

Někdy možná respekt nevěřících nebo možnost rozhodovat se sám za sebe, pokud by tím porušil výše zmíněná pravidla.

Někdy zdravý úsudek.

Někteří mohou být až příliš uzavření ve své víře a netolerantní vůči odlišným názorům. Mohou přijít o jiné pohledy na svět a jiné názory, které je mohou obohatit aniž by s nimi museli souhlasit. Není to však pravidlem, záleží na konkrétním člověku, zda si za chová svou víru a zárověň dokáže být tolerantní, tak že bude druhého respektovat a nenutit mu svůj názor a způsob života.

nesmí podlehnout církevním dogmatum

Nestráti vůbec nic,akorát ho muže okolí vnimát za blázna,že skutečně věří v Pána Boha.

Netuším. Myslím, že tím ztrácí jenom možnost užívání si svého sobectví, přílišné lpění na materiálních věcech, a "tu bezmeznou svobodu"= mužu si delat, co se mi zlibi, ja sama si urcuji pravidla

nevím, nejsem věřící

Nevím. Opravdu mně nic nenapadá. Občas se tím vystavuje posměškům, ale to mi nepřijde důležité.

Nevím. Osobně ale nemám pocit, že bych něco ztratila. Možná klasicky věřící člověk trochu ztrácí svoji svobodu - tím, že má potřebu chodit do kostela a zpovídat se Bohu (to ale není můj případ).

nezaujatost

Nic

nic

nic

nic (i když mnozí by řekli, že svobodu)

nic mě nenapadá

Nic neztrácí, co by ztrácel?

Nic neztrácí. Pokud teda nevěří nějaké sektě nebo rádoby vědmám atd.

Nic.

Nic. Možná vidí jen jinak realitu

Objektivitu, samostatnost...

Pokud je v církvi a dodržuje pravidla, tak především v dnešní době je předmanželský celibát nelidským přežitkem Naštěstí většina se tím již neřídí. Také má zkreslený a iracionální pohled na určité věci. Místo aktivního řešení problému nebo vědeckého bádání se obrací na víru či se spokojí s odpovědí ,,boží vůle".

Pokud se upíše nějaké církvi, kus osobní svobody, pokud ne, nemůže ztratit nic.

pravdu

Rozmarile sexualni ziti :-)

Růženec?

soudnost, snažit se pochopit souvislosti

sss

svobodnou vůli

svobodnou vůli

Svobodu

Svobodu

svobodu a kontrolu nad sebou

svobodu projevu- v tom smyslu, že ostatní věřící ho neustále hodnotí, jestli se chová v souladu s vírou

Svobodu rozhodování: (minimálně) křesťanská nauka je založena na nemožnosti změnit významně svůj osud.

Svobodu v některých věcech (jídelníček, sex...).

Svobodu, je vázán náboženskými pravidly

Svobodu, někdy také rozhled a nadhled.

Svobodu, podléhá církvi

svobodu; zodpovědnost za své činy, myšlenky i názory. Sám sebe..

Svrchovanost nad svou morálkou.

Tam je otázka, jak se věřícím stal. Pokud věří od malička, tak ztrácí schopnost vidět svět bez náboženské indoktrinace. Někdy mají věřící sklony brát na sebe vinu za metafyzické otázky (stalo se to, protože jsem se málo modlil).

To závisí na typu osobnosti a typu náboženského přesvědčení či víry - od ničeho až po valnou část své svobody.

trochu objektivnost

troufalost

Tu jedinečnou možnost mít jen samu sebe. Nemoct se modlit k něčemu vyššímu jen k sobě. Sebevědomí.

Uznání ve svém okolí a někdy i vážnost, kontaky s lidmi, kteří nepřijmou fakt, že je věřící. Vyjít s každým se zkrátka nedá. Dále pak ztrácí pohodlí a anarchii ;-) V některých nešťastných případech bohužel soudnost, toleranci k jinak smýšlejícím, zdravý úsudek, někdy právě i tu svobodu...

V krajním případě může ztratit zdravý rozum, ve většině případů ale neztrácí nic.

Viru v plnou svobodnou vuli. Ake neni to nijak zavazne, dela to dobrovolne

Volnost, jelikož ho svazují pravidla víry.

všeobecný rozhled

zdravy rozum a svobodu.

Ztrácí sám sebe, protože neposlouchá vlastní potřeby a neřídíse vlastním tělem a duchem. Ztrácí možnost mít na věci vlastní úhel pohledu a s tím souvisejí rozhodnutí o vlastním životě a cestě.

Ztrácí svobodu a rozhled.

ztrácí svobodu názoru, volný čas, rozvoj vlastního rozumu

Ztrácí určitou svobodnou vůli. Ztrácí možnost na svět pohledět i z jiné perspektivy, většinou se narodí do rodiny, která už věřící je a potomek tudíž přebírá víru rodičů, aniž by měl možnost si vybrat z jiných náboženství a úzkoprse obhajuje svoje náboženství za jediné správné.

Žije v předem definovaném systému, jak moc detailně, to je individuální. Je omezen přemýšlet zcela bez předsudků, oprosit se všeho a začít sktepticky analyzovat skutečnost (Descartes), neboť má jasně danou víru, o které se prostě nepochybuje. Navíc slovo víra evokuje něco neprůkazného, nejasného, neověřeného, neviděného. V dnešní době, kdy vidíme, kolik náboženství existovalo a existuje, je dosti krátkozraké omezovat se na jeden koncept popisovaný jako "víra", nikoliv jako "skutečnost".

-

-

-

.

Asi někdo potřebuje mít nad sebou "Domokratův meč", aby se choval férověji.

Boha

Člověk ztrácí Boha o kterého se může opřít, ztrácí na základě vlastní víry určité jistoty v životě, to že se může obrátit na Boha ve chvílích, kdy už mu nikdo jiný nezbývá, protože Bůh ho na rozdíl od některých lidí přijímá takového jaký je alespoň z pohledu křesťanství, musí si sám vybrat kam v životě směřovat na rozdíl například od hinduismu a budhismu u kterého se lidé snaží vymanit z věčného koloběhu života, závisí to i na vyznání a na konkrétní víře

duchovní hloubku

duchovní oporu ve chvílích nouze

falešnou naději

Falešný pocit bezpečí "bůh nás ochranuje, vše bude ok", musí se vyrovnat se strachem ze světa.

Chcete beztak slyšet, že ztrácí víru. Je to každého věc.

Iluze, možnost schovávat své slabiny za "pokoušení ďáblem"

imaginární kamarády

informace poznání

Jednu z možností socializace - zapojení do společnosti (ale je i celá řada dalších možností). Velká část nevěřících trpí pocitem, že "jaký si to uděláš, takový to máš" a poměřují okolí podle sebe.

jistotu něčeho

jistotu v to, že někde je někdo / něco, kdo na něj dohlíží a může změnit "osud" a případně jej má i rád takového jaký je, bez ohledu na činy.

Jistotu, jednoduché vysvětelní smyslu života, morálních pravidel, způsobu života, oporu náboženské komunity ...

Jistotu,že nad ním někdo pořád bdí a vyslyší ho.

když se tak nad tím zamýšlím - nic..

Klid a vyrovnanost.

Klid v duši, že vše bude zařízeno tak jak má i bez jeho pricineni

Klid v duši.Neustále řeší nějaké stresory, které ho uvádějí do depresí a stavu bezmocia bezvýchodnosti.

Komunitu ostatních věřících, se kterou by se mohl ztotožnit, samotnou víru, která může být povznášející.

Kondom?

Morálku: když ztratíme víru v Boha, neznamená to že nevěříme ničemu - spíš věříme úplně všemu.

Možná pocit náboženské sounáležitosti. Ale jinak neztrácí nic.

Možná si není úplně jistý, že jde tím nejlepším směrem, ale věří tomu, že je to lepší, než kdyby to měl nějak nalajnované.

možnost si vysvětlit některé věci v životě pozitivnějším způsobem

Možnost útěchy, pocitu, že se věci dějí jak mají v těžkých životních situacích, pocit, že je na konci a dál nevede cesta. Schopnost pochopit vědecky nevysvětlitelné věci, šestý smysl, nepravděpodobné náhody. Vědomí, že není nejvyšší bytost na světě, nemá neomezené právo si dělat, co chce.

Možnost vedení, možnost duchovní opory, a také naději ve chvílích, kdy se jen těžko hledá.

možnosti, na co svalit nějaký neúspěch

Možnou psychologickou podporu. Jinak dle mého názoru nic.

Může v těžších chvílích mít pocit, že je na všechno sám.

Myslím, že nic...

Myslím, že se o dost ochuzuje - tím, že prostě nevěří. Mně osobně můj způsob víry pomáhá překonávat špatné okamžiky (také tím, že vím, že na každého jednou dojde a zlo bude po zásluze potrestáno; bohužel se to zatím děje jen v okruhu mých blízkých a známých).

Naději v posmrtný život, která někdy může přinášet úlevu.

Negace otázky č.1 ;-) Potenciálně - věčný život, odpuštění hříchů, Boží blízkost. Někdy také soudnost, možnost zpětné vazby podle nějakých pravidel, hodnoty, sebekorekci, vnitřní řád, radost, orientaci, prevenci před všemi ezo-New age proudy a sektami, podmínky pro lepší rodinné a vztahové zázemí, někdy sebeúctu, sebehodnotu, absenci strachu ze smrti, někdy také smysl života a odpovědi. Odvahu, důvěru...

Někdo nic, protože nemá potřebu ani schopnost duchovně žít, jiný podněty k duchovnímu rozvoji.

nemá ten pevný bod, ke kterému by se mohl uchýlit

netuším, možná setkání s lidmi, kteří se zajímají o stejnou věc.

Nevěřící člověk nemá skutečně vůbec co stratit,protože o tom vůbec nikdý neslýšel,co a jak.

nevěřící člověk nemá vymytý mozek vírou (max šmejdy či mass medii), takže ztrácí to, že se např. nebojí smrti

Nevím, asi nad sebou nemá autoritu, někteří lidé ji potřebují a jiní ne.

Neztrácí vůbec nic.

Nic

nic

nic

Nic

Nic

nic

nic

nic

nic

Nic

Nic

nic - tedy v některých zemích tím ztrácí veškerá práva, někdy i na život, ale to asi předmětem otázky není

nic, naopak získává možnost na svůj vlastní názor

Nic.

odpovědi na původ a smysl života spasení (půjde do věčného zatracení)

ono bychom museli definovat "víru"...můžu věřit v jakýkoliv nesmysl, který nemá oporu v realitě. Taková víra má spíše občasné psychologické benefity, ale i nevýhody...bavíme-li se o víře v živého Boha, ztrácí pokoj, lásku, naději a vztah se Stvořitelem...

oporu

Opravdovou radost

Pevný základ. Někteří lidé se neustále hledají, cítí se ztraceni, víra by jim možná pomohla.

Pocit ze sa moze nieco zmenit, neveri v zazrak

Pohodlí být oblbován.

pomoc

Silnou a užitečnou životní pomůcku.

sss

Šanci ulehčit svému svědomí.

Šťastný život.

Také nic

Ti nevěřící, kteří vůbec nepřipouštějí možnost existence b(B)oha, ztrácí tento prostor. Jsou vlastně svoji nevírou omezeni podobně, jako jsou svoji vírou omezeni věřící :-).

V běžném, šťastném životě zřejmě nic zvláštního nepociťuje. Oproti věřícímu však nemá onen náboženský polštář, který neslouží ani tak k racionálnímu poznání, jako spíš k uklidnění mas i jednotlivců v těžké době. Nevěřící člověk je se svými případnými problémy sám, nemá jednoduchou útěchu, nemá náboženská vysvětlení hovořící o vyšší spravedlnosti či Boží vůli. Žije v takovém světě, jaký je reálně, hmotně, tady a teď.

víru v boha

Víru v dobrý konec.

Viz první otázka.

Vztah s Bohem. Lásku, boží klid a naději.

Ztrácí možnost pochopit smysl života, proč se narodil a jaký je jeho úkol. Nehledá otáky na: proč tu všechno je? jaký to vsechno ma smysl? Jak je mozne, ze se vubec pohybuji? skrze co žiju? apod. Ztraci moznost zasnout nad stvorenim a prirodou z pohledu dumyslneho a genialniho Stvoritele. Ztraci moznost opravdove milovat, i kdyz to boli. Ztraci tim vedomi ze je bezpodminecne Nekym milovan. Ze nema zit sobe, ale pro druhe.

Ztrácí možnost se spolehnout na někoho jiného, kdo mu bude říkat, co je správné, co je špatné, co je pravda a co není. Ztrácí možnost zbavit se vlastní zodpovědnosti za svůj život.

Ztrácí něco, co přesahuje jeho ego.

Ztrácí určitou životní jistotu, odpověď na základní životní otázky hledá jinde, a ne vždy jsou pro člověka dostačující.

Že neví, z jakého je tu důvodu, co jeho život naplňuje a dává mu smysl.

-

církevní restituce jsou podvod

Díky za zajímavý dotazník. Nevyplňoval se mi ale snadno, protože tabulkový věřící neexistuje. Jsou věřící a věřící... Každý je jiný. Ostatně, jako každý člověk... Některé "zisky" a "ztráty" mohou být společné oběma stranám. Apropos, kdo má být ten věřící?

dotazník je velice špatně strukturován

Je to moc obecne, chtelo by yo vice definovat, kdo je verici a kdo je neverici, aby to bylo lidem jasne. Dekuji, ze delate takove ditazniky. Aspon se lidi zamysli nad sebou a svym zivotem...

jestli je nebo není někdo věřící je dáno výchovou v rodině od dětství a systémem výuky na základní + střední škole

Jsem nevěřící obecně. Nevěřím na žádné nadpřirozeno.

K té položce 5 - já jsem ten svobodumyslný ;), připouštím možnost existence i neexistence boha.

Myslím si, že věřící lidé mají svůj psychický vývoj v mnohém usnadněný. Na druhou stranu jde o značně omezený druh myšlení. Víra nepřipouští neexistenci boha, žádná diskuze proti dogmatům navzdory všem důkazům. Věda připouští, že by bůh existovat mohl- jen ještě nikdo nepředložil měřitelný a opakovatelný důkaz.

Myslím, že víra či nevíra je osobní věc každého člověka přesně do té doby, dokud ji nezačne násilím vnucovat jinému člověku.

Náboženství je opium lidstva

Navrhuji příště rozšířit o otázky jak náboženská víra ovlivňuje společnost v níž je součástí vládní moci/ převažuje, ale jen v soukromé oblasti/ nepřevažuje a dále jak ovlivňuje životní prostředí a ostatní živé tvory

Nemám,co skutečně dodát.

Pán tě vidí. Psát blbé dotazníky je velký hřích!

proč se ptáte na kraj? stejně nejde o reprezentativní zjiš´tování...

Velice zajímavý dotazník - s takovým jsem se tady snad ještě nesetkala. Těší mě, že někoho zajímá i tato problematika (alespoň si nepřipadám tak "divná"). Ale třeba je to i tím, že jsem typický introvert, tudíž se s ostatními moc nebavím - a tedy nesleduji jejich zájmy. A nevadí mi to.

vsechna nabozenstvi by mela byt zakana...vcetne tech nasich cernoprdelniku. Vsechny valky, vyvrazdovani , nadili, txrani apod ve jmenu viry atd...hovada