Vyplňto.cz > Průzkumy > Archiv výsledků > Traumata prožitá během dětství a dospívání

Traumata prožitá během dětství a dospívání

Základní údaje o provedeném průzkumu

Autor průzkumu:Kristýna Jopková
Šetření:24. 02. 2020 - 23. 03. 2020
Počet respondentů:59
Počet otázek (max/průměr):18 / 17.64
Použité ochrany:žádné
Zobrazení otázek:po jedné otázce
Návratnost dotazníků:18 %
Návratnost dotazníků je dána poměrem vyplněných a zobrazených dotazníků. Jedná se o orientační údaj, který nebere v potaz ty oslovené respondenty, kteří ani nezobrazili úvodní text (neklikli na odkaz na dotazník).
Průměrná doba vyplňování:00.19:51
Stáhnout surová data:XLS XLSX CSV XHTML PDF PDF-kódy
Stáhnout grafy:Všechny grafy
odpovědi & grafy   segmentace   závislosti   zdroje   dotazník   citovat

Úvodní informace zveřejněné respondentům

Dotazník k diplomové práci Traumata prožitá během dětství a jejich vliv na život člověka

Dobrý den, jmenuji se Kristýna a v současné době jsem studentkou posledního ročníku magisterského studia na Masarykově univerzitě. Chtěla bych Vás touto cestou požádat o vyplnění mého dotazníku týkajícího se prožití traumatických událostí během dětství a dospívání a jejich vlivu na Váš život. Tento dotazník je klíčový pro moji diplomovou práci a je určen všem, kdo prožili nějaké psychické trauma do svých 19 let

Prosím Vás o co nejpodobnější vyplnění všech otázek

Odpovědi respondentů

1. Jste žena nebo muž?

Povinná otázka, respondent musel zvolit jednu z nabízených odpovědí.

OdpověďPočetLokálně %Globálně %Akce
žena4372,88 %72,88 %  
muž1627,12 %27,12 %  

Graf

2. Kolik je Vám let?

Povinná otázka, respondent musel zvolit jednu z nabízených odpovědí.

OdpověďPočetLokálně %Globálně %Akce
25-291525,42 %25,42 %  
20-241525,42 %25,42 %  
30-34711,86 %11,86 %  
35-39610,17 %10,17 %  
40-4458,47 %8,47 %  
45-4946,78 %6,78 %  
50-5446,78 %6,78 %  
55-5923,39 %3,39 %  
60-6411,69 %1,69 %  

Graf

3. Jaký je váš rodinný stav?

Povinná otázka, respondent musel zvolit jednu z nabízených odpovědí.

OdpověďPočetLokálně %Globálně %Akce
svobodný/á2847,46 %47,46 %  
ženatý/vdaná2033,9 %33,9 %  
druh/družka915,25 %15,25 %  
vdovec/vdova11,69 %1,69 %  
rozvedený/rozvedená11,69 %1,69 %  

Graf

4. Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání?

Povinná otázka, respondent musel zvolit jednu z nabízených odpovědí.

OdpověďPočetLokálně %Globálně %Akce
vysokoškolské3050,85 %50,85 %  
střední s maturitou2135,59 %35,59 %  
střední bez maturity35,08 %5,08 %  
vyšší odborná škola35,08 %5,08 %  
základní23,39 %3,39 %  

Graf

5. Kolik Vám bylo let, když jste prožili trauma/ta? O co konkrétně se jednalo?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

1. Pomočení ve škole ze strachu (9 let). 2. Pomočení ve škole z úleku (13 let). 3. Nechtěný sexuální styk se starším mužem (bez násilí) 15 let.

10 let - domácí násilí

10 let, rodiče se hádali

10-15, šikana

11-13 - těžká ortopedická operace s dlouhou dobou nehybnosti, zákrok a léčba probíhaly ve vzdáleném městě, takže téměř bez kontaktu s rodinou

11, 14 pobyt v nemocnici, operace, 13 úmrtí babičky, 9 úmrtí domácího mazlíčka, 8 nehoda člena rodiny

13 Šikana

13 let. Úmrtí otce při autonehodě

13, nedobrovolný sex

13, rozvod rodičů

14

14 a 15 let, přepadení, zbití na ulici

15 let, psychická šikana na střední škole

15 let, smrt otce po roční léčbě rakoviny, která obrátila život rodiny naruby

15 let, Vynuceny sex od starsich zen, asi 30 jim bylo

15,umřel mi otec, dědeček

16 let, zneužití

17 - úmrtí otce

17 (těsně před osmnáctinami); byla jsem znásilněna

18 let, smrt jednoho z rodičů.

18, zlé vysvedčenie v škole, vznik depresie

19 měsíců asi 14 denní pobyt v nemocnici bez přítomnosti rodičů- dřív rodiče s dětmi být nesměli. 17 let umírání a smrt tatínka

2 roky rozvod rodičů

3 - praktický odchod matky z rodiny kvůli studiu 6 - rozvod rodičů 14 - druhý rozvod mého tatínka a tím ztráta malé sestřičky 15 - odstěhování na druhý konec republiky a tím ztráta kamarádů i širší rodiny

3-20 Týrání že strany rodičů. Psychické a fyzické

4 - smrt v rodině

4-16, socialni vylouceni kvuli sve nadmerne inteligenci

5 let, rozvod rodičů.

5-15 přísná výchova matkou, potlačování pocitů

5-18 let Psychické týrání, sexuální zneužívání otčímem, výrazné zanedbání péče ze strany matky jako hladovění, nedostatečné ošacení, chybějící pomůcky ve škole, nezájem matky o prospěch ve škole, hádky rodičů, špatné sociální postavení u vrstevníků a v místě bydliště (pozice naprostého outsidera)

7 let Povinné školní plavání, plavat jsem neuměla a ,,učitelky plavání,, mě nutily skákat do hluboké vody, když jsem se topila, strkaly do mě tyčí.

7 let, moje babička trpěla chorobnou žárlivostí. Obviňovala ze svádění dědy všechny ženy ve vsi i v rodině. Vše vyvrcholilo týráním, ponižováním a pokusy o sebevraždy

8 byla jsem zneužitá otčímem

8 let, sexuální obtěžování

9 rozvod rodičů a jejich hádky a fyzické věci s tím spojené; 19 hádky matky s přítelem a stěhování

a

Během celého dětství, hsterie a emocionální scény rodičů. Extrémní.

Cca 11 let. Jednalo se o sexuální zneužívání starším bratrancem.

cca 3 - 10 let, alkoholismus otce, následný rozvod rodičů a příchod nevlastního otce do rodiny

Domácí násilí. Nepřiměřené bití. 9 let.

Fff

Jsem "multitraumatizovaná" osoba. 1) cca 5-6 let - šikanován ve školce - později vytěsněno, 2) cca 8-11 let - permanentní traumatizace tím, že mladší sourozenec nemusí chodit pravidelně do školky, zatímco já jsem v jeho věku musel - pociťováno tou dobou jako extrémní nespravedlnost až sžírajícího charakteru, 3) cca 15 let - matkou znemožněna účast na akci náborového charakteru, od které jsem si sliboval zásadní přínos pro svou sportovní kariéru, ve které jsem nebyl rodiči podporován - dosud plně neodpuštěno, 4) cca 12-19 let (=období studia na gymnáziu) - matkou systematicky potlačovány jakékoliv aktivity, které nesouvisely s mým vzděláváním - dosud plně neodpuštěno, 5) po celou dobu soužití s rodiči (od doby, co jsem začal vnímat, do doby opuštění domova /19 let/) - hádky rodičů na denním pořádku, často velmi vyhrocené - v současnosti více méně vytěsněno

Mohlo mi být tak 6-7 let. V lese na mě zaútočil rozzuřený pes.

Od 8 let - šikana ve škole (posmívání kvůli velkým zubům, v 10 letech pak kvůli tloušťce), v mých 9 letech se rodiče rozvedli, za což jsem byla na jednu stranu ráda, protože byl alespoň klid, že se rodiče pořád jen nehádali, ale matka se na mne nezdravě upnula a psychicky mne terorizovala, vinou čehož jsem pak byla také izolována od kolektivu na střední škole

Od asi 5 let, kdy se rodiče často hádali a táta v afektu běhal po bytě že se jde oběsit, jednou se o to v koupelně pokoušel a nikdy nezapomenu ten zvuk :-( Od 14 šikana na škole

od cca 6 let - obezita v důsledku poruchy metabolismu a štítné žlázy, gynekomastie - výrazný růst prsních žláz

Od dětství, když jsem vyrůstala bez otce

Od malička cca od 6 let. Šlo o domácí násilí ze strany otce a o alkoholismus ze strany matky.

Rozvod rodičů, když mi bylo 9 let. Samotnému rozvodu předcházely hádky. Moje matka dvakrát utekla od otce, aby se dvakrát vrátila. Nakonec jsem se jednou vrátila z letního tábora a místo domů mě máma odvezla do nového bytu. Následovaly třenice o tom u koho a kdy budu trávit čas. Nesnášela jsem neustále připomínání, že mám říct tátovi o peníze.

Sikana

Sikana, cca 12-15 let

Šikana na zš, asi celou dobu, bylo mi teda mezi šesti a témeř patnácti roky.

Těžce nemocný otec, odchod z domu ve 14. letech na gymnázium (nebylo v dosahu)

V 18 a 21 letech umrti rodicu

V deseti letech mi cizí vlčák zakousnul naše štěně před očima. Předtím mi sestra řekla, jestli ho nechci vzít na vodítko, ale já že ne, že je to jen kousek. Jiní lidé měli vlčáka taky na volno, ten bez jakéhokoli důvodu vyběhl a štěně roztrhal.

V rozmezí 3 -15 let, násilí od jiné dívky, dlouhodobě. Nefunkční rodina.

V sedmi letech rozvod rodičů. Byl jsem nucen i přes svůj silný nesouhlas opustit ČR a odstěhovat se s matkou a jejím novým německým partnerem do Španělska. Nevlastní otec byl velmi agresivní, oba s matkou také hodně pili a já byl neustále sám doma i bez jídla.

Začalo to okolo mých 17 let, jednalo se spíš o souhrn různých situaci než jedno konkretní trauma. Velký tlak ze strany školy (výběrové gymnázium), diagnostika crohnovy choroby s množstvím hospitalizací, také velký tlak ze strany rodičů udělat si řidičský průkaz.

zákrok u zubaře, který byl pod vplyvem alkoholu. Šlo o sadistický zákrok s trvalými následky

6. Můžete nějak blíže popsat situaci/e, která/é Vás traumatizovala/y? Jednalo se o situaci jednorázovou či opakovanou?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

ad 1. Záliba v hororové literatuře a velká fantazie mi zabránila dojít na toaletu kolem lidské kostry na školní chodbě. ad 2. Úlek při nečekaném popadnutí učitelem zezadu za krk v kombinaci s přeplněným měchýřem. ad 3. Z naivity jsem se nechal přemluvit / uplatit, posléze jsem toho litoval.

Bouřlivý rozvod, únos otcem do, pro mě, neznámého místa, setkání s matkou až po dlouhé době. Střídání lidí, kteří o mě pečovali, protože otec byl voják z povolání a tudíž se nemohl v plné míře o mě starat. Pomlouání mé matky ze strany otce, takže po návratu do Čech zpět k matce už ten vztah nikdy nebyl v pořádku, byla tam nedůvěra. Bylo mi celý život ze strany matky vyčítáno, že jsem celá po tátovi. V pozdější době příchod nového partnera matky do rodiny a následné rychlé těhotenství matky. V momentě, kdy se narodil sourozenec, byli oni tři kompletní rodina a já na vedlejší koleji, bylo to vlastně až do konce života matky. Přestože jsem jí dala 3 vnoučata, ani jednou nevozila kočárek, nebo nikdy je nehlídala. Nyní už matka nežije, zbyla jen hořkost a divný vztah k bratrovi, kterého vždy protěžovala. Otec bydlí stovky kilometrů daleko a prakticky se skoro nestýkáme. Pokud se sejdeme, nemáme si co říci. I takhle může dopadnout jeden obyčejný rozvod rodičů.

Byla jsem z celé situace vyloučená, ačkoliv se mě týkala. Připadala jsem si jako nesvéprávná. Nikdo se mnou o ničem nemluvil dokud se to nestalo. Neměla jsem čas se s celým procesem srovnat předtím než bylo definitivně rozhodnuto. Dál to pokračovalo ze strany nových partnerů obou rodičů. Hlavně byl problém s tátovou přítelkyní. Nejdřív se zdála být milá, ale když se nastěhovala, začala být ke mě velmi příkrá. Snažila jsem se jí vyjít vstříct s čímkoliv co po mě chtěla, ale nikdy to nebylo dost. Táta k tomu nikdy nic neřekl a já už to déle neunesla. Přestala jsem k němu jezdit. Změnilo se to až když se rozešli a to už jsem skoro končila střední školu.

Bylo to děsivé. Když máma začala znovu studova (studium přerušila kvůli mému narození), prakticky jsem o ni přišel. Nevím už, zda se domů vracela na každý víken (což tehdy byla jen neděle), nebo jen jednou za čtrnáct dnů. Prožíval jsem dětství jen s tátou a to dosti v chudobě. Vytvořil jsem si proto na něj velmi silný vztah. Ovšem jeho to samozřejmě také zmáhalo - být prakticky bez ženy, starat se o malého chlapce a ještě ze svého platu platit studium manželky, která vlastně nebyla skutečnou manželkou. Když mi bylo 10, táta se znovu oženil, ale nebylo to dobré. Poznal jsem, že pohádky v hodnocení macechy nelžou. Vůbec nelžou. Kvůli mým vztahům s macechou se táta později znovu rozvedl, ale tím jsem přišel od polorodou sestřičku, kterou jsem nesmírně miloval.

Celé dětství bych popsala jako neustálý strach o přežití a nejistota. Stres z existenčních problémů. Strach, že nebudu mít střechu nad hlavou, že zemřu hlady, že matka půjde do kriminálu a já do ústavu. Nejhůř jsem snášela, když jsem jako desetiletá musela ve dveřích lhát exekutorům a zapírat matku a opakované sexuální obtěžování otčíma.

Dlouhodobou. Tatínek prodělal 9. operací, maminka byla na vše sama, odchod z domu a těžká adaptace mimo domov

Hhh

jednorázová

jednorázová

Jednorázová situace. Na veřejném koupališti si mě vyhlídl muž, který mě posléze osahával na intimních partiích a zároveň mne topil.

jednorázová, těžká nemoc a úmrtí otce

Jednorázové i opakované situace

jednorázovou

Jednorázovou

Jednorázovou

Jednorázovou

Jrdnorazovou

kazdodenni fyzicke souboje

Kombinace obojího

Má matka byla/je alkoholička, můj otec její opilost a částečnou agresi nesnesl a bil jí přede mnou. Jednalo se o situaci opakovanou.

Nátlak, ubližování, nejistota

Nekvalitní zubař, který měl problém s alkoholem. Opakované bolestivé, špatně provedené zákroky. Skončilo to posledním, kdy mi ožralý při trhání zubu vykloubil spodní čelist, zlomil zdravý zub, došlo k natrhnutí koutku úst, víc nevím omdlela jsem bolestí

Neútěšná situace trvala až do sedmnácti let, kdy jsem se rozhodl utéct do ČR zas svým biologickým otcem.

Nikdy jsem o tom nikomu neřekla, už je to přes 10 let a s dotyčným se stále vídám. Nikdy se mi neomluvil, nikdy mi k tomu nic neřekl. Jednalo se o opakovanou situaci během letních prázdnin. Po skončení prázdnin už se to neopakovalo.

obě přepadení byla náhodná, byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě. Parta ožralých chlapů prostě jen čekala, komu dají přes hubu a já šel okolo.

Od malička na mě hodně doléhal stres a touha být perfektní, takže jakýkoliv menší školní neúspěch bych pro mě traumatizující. Diagnoza crohna s sebou přinesla několik hospitalizací, přísnou dietu a velmi sníženou imunitu. Hospitalizace znamenala vysokou absenci (okolo 220 hodin za ročník), naštěstí mi učitelé dovolili vše dohnat bez nutnosti opakování. Kvůli snížené imunitě se mi zhoršila alergie, která vedla k záchvatu a další nutnosti hospitalizace. Když bylo nejhorší období za mnou, měla jsem slavit 18 narozeniny, což pro rodiče znamenalo, že si neodkladně udělám řidičský průkaz. As jsem neměla štěstí, učitel po mě v autě často křičel, já často plakala. Po sedmi pokusech jsem nakonec rodiče s pláčem poprosila, aby mě víc už nenutili. Nakonec souhlasili

Opakouvanou, zešměšňování, nadávky, napadání, vyčleňování z kolektivu...

Opakovaná situace teroru bez pomoci učitelů a rodičů

opakovaná traumat když byl vlastní otec opilý a pak když se sobecky opakovaně choval v naší rodině nevlastní otec

opakovaná traumatizace

Opakovana, konkretni situace si nevybavuju

opakovaně

opakované fyzické napadání člověkem z rodinného kruhu

opakované situace nulové psychické podpory při bolestivých zákrocích, naopak velmi drsné jednání zdravotnického personálu (jsi na sále, zavři hubu a lež), následně potom šikana ze strany spolužáků i učitelů kvůli špatnému zdravotnímu stavu a jeho projevům (kulhání, vyčlenění z kolektivu apod.)

opakované urážky a ponižování od spolužaček, při praxi šikana od vedoucí

Opakovaně, bohužel. Nebyla jsem schopna se bránit. Jednalo se o fyzické, psychické a sexuální násilí. Nesměla jsem s nikým mluvit. Došla jsem až do stavu mentální anorexie ve 13 letech.

Opakovane, chtely praktiky co se mi nelibily, nutily me k nim. Nevedel jsem co s tim... Ja to opravdu nechci rozepisovat do detailu, nezlobte se prosim.

opakovanou

Opakovanou, bití, ponižování

Opakovanou, nucené osahávání a masturbace

Opakovanou.

Opakovanou. Bití, kopání a neustálý křik v rodině.

Parta starších kluků mě šikanovala na lyžařském táboře, jednalo se o fyzickou šikanu, situace byla opakovaná v průběhu tábora

Posmívání se, pokřikování a nadávky ze strany spolužáků na základní škole, na střední škole se jednalo spíše o ignoraci, vyčlenění z kolektivu a pomlouvání za zády, ale také kradení a ničení mých věcí, šíření lží a pomluv na mou osobu a občas i pokřikování. Matka se ke mě neustále chová jako k malému dítěti (dodnes - je mi 26), všechno mi zakazuje, neustále mne poučuje a nařizuje mi, co mám a co nesmím dělat, co si mám oblékat, co mám jíst atp., velmi špatně to snáším, i když ji navštěvuji jen jeden víkend v měsíci.

Povinné školní plavání, plavat jsem neuměla a ,,učitelky plavání,, mě nutily skákat do hluboké vody, když jsem se topila, strkaly do mě tyčí. Na těchto lekcích jsem byla 3x, poté jsem měla papír od psychologa, že už tam nemusím.

Situace byla dlouhodobá, navštěvovali jsme umírajícího rodiče v hospici několik měsíců.

Situace byla jednorázová, rozváděli se pouze jednou. Průběh rozvodu byl dlouhý a nepříjemný. Otec dělal matce naschváli. Snažil se jí mě vzít. Matka trpí epilepsií, takže se snažil dokázat, že je nesvéprávná a že se o mě (o dceru) nedokáže postarat.

Situace trvala do mých 21 let, kdy děda umřel. I dnes mě trápí, že s babičkou rpo její chorobu nemůžeme být v kontaktu.

Stalo se to pouze jednou. Byla jsem znásilněna člověkem, kterého jsem znala. Byl to starší muž z okruhu mých známých, se kterým jsem do té doby udžovala vztah víceméně na přátelské rovině, konkrétně on byl provozovatel baru, který jsem často navštěvovala, docela mi věnoval pozornost, ale on se přátelsky bavil prakticky se všemi zákazníky, nepřišlo mi to zvláštní, jinde jsme se nevídali.

Tátovo sebevražedné vyhrožování od mých asi 5 let, trvalo to asi 10 let. Šikana ve škole od učitelky v 5.třídě, potom od 9.třídy a na střední šikana od spolužáků

To si takhle jdete bezstarostně lesem a najednou proti vám taková bestie s vyceněnými tesáky.

Traumatizuje mě to celý život

Umrti rodicu, smrt kratce po sobe v dobe me puberty/pocatku dospelosti, rychly nastup stat se dospelou a resit veci, co resi dospeli (administrativa ~ pohreb, sirotci duchod, socialni davky, privydelky ke studiu, mesicni platby za sluzby, apod.)

Už jsem popsala dříve. Pobyt v nemocnici jednorázová situace. Smrt také.

Vídání otce trpícího nesnesitelnými bolestmi, bezmoc, nemožnost mu nijak pomoct, neustálý strach, bezmoc a bolest matky, jeho rodičů (babičky a dědy), které se na mě přenášely, a trápily mě možná i víc než má samotná bolest z jeho ztráty

Vše viz předchozí otázku.

Závažná obezita a gynekomastie - jednalo se o poruchy a vady trvalého charakteru

Zesmesnovani opakovane

7. Jak jste se s prožitým/i traumatem/y vyrovnávali v průběhu dětství/dospívání?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

Ad 1 - po přestupu na gymnázium jsem se tím už necítil postižen. Ad 2 - napsal jsem o tom v dopise babičce - možná se mi tím trochu ulevilo. Později jsem to už neřešil, můj vztah se sourozencem to nenarušilo. Ad 3 + 4 - s tím se podle mě nešlo nijak vyrovnat - resp. nevěděl jsem jak. Možnost odpuštění jsem si tehdy ještě vůbec nepřipouštěl. V průběhu dospívání jsem se s tím tedy nevyrovnal. Ad 5 - nebylo úniku, maximálně si tedy bylo možné nalhávat, že "to není tak hrozné" a snažit se to nějak přehlížet. Vyrovnat se s tím nijak nešlo.

asi nijak

Bala jsem se lidi, byla jsem nepratelska, mstila jsem se na jinych, pomlouvala jsem, ale v urcite fazi zivota mi cvaklo a byla jsem pripravena se s sikanou vyrovnat a odpustit.

Bála jsem se mužů, byla jsem uzavřená a neustále nervózní ze strachu

Byl jsem velmi problémové dítě. A nevyrovnal jsem se s tím.

Celé detství abnormální strach z "bílých pláštů" do dospělosti strach ze zubařů

Celkem dobře, až na to že od té doby psy nemůžu vystát.

Celkem lehce. Rozvod rodičů totiž probíhal bez hádek, ale tenkrát mě to zasáhlo.

Do 13 let jsem měla panickou hrůzu z vody. Potom mě kamarádka naučila plavat a bylo to lepší, ale strachu jsem se nezbavila.

Fgg

Hnev a plac, zvednout hlavu a celit neznamemu, hledani informaci

Hodně jsem v sobě své emoce dusila. Přestávala jsem jíst, měla jsem problémy spát. Pamatuji si hodně proplakaných nocí. Vzhledem k tomu, že jsem často navštěvovala různé lékaře, bylo pro mě jednodušší chodit občas za školu a svést to na další návštěvu. Jít za školu se zdálo být lepší řešení, než jít do školy i být zkoušena (i přesto, že jsem byla naučená, měla hotové úkoly, a učitelé chápali mnou situaci). Celkově jsme se cítila dost úzkostně. Svěřovala jsem se nejlepší kamarádce a přítelovi. Nakonec jsem sama našla odbornou pomoc u psychiatra. Rodičům jsem nikdy nic neřekla.

Hodně jsem vyhledavala kontakt s kamarády a jejich běžnými puberťáckými problémy.

Jako dítě nic nemůžete ovlivnit, jste jen vláčena okolnostmi. Ráda jsem chodila školy a do různých kroužků po škole, tam jsem měla kamarády. Brzy jsem si našla životního partnera, s kterým jsem dodnes. Odešla jsem z domu již před mým 18 rokem.

jezdila jsem k prarodičům

Jsem celkově pozitivní člověk, přirozeně vyhledávám spíš ty lepší věci a raduju se z nich. A později mi hodně pomáhali přátelé.

klasickým průběhem - od odmítání a popírání až po smíření, nicméně v jeho důsledku jsem se velmi stáhla do sebe

Komunikací, psaním deníku

Měla jsem jednu kamarádku, se kterou jsem své problémy mohla sdílet. Jinak jsem se vždy snažila vše přetrpět, něco jsem si i kompenzovala alkoholem (začala jsem pít ve 13 letech).

Měla jsem skvělé rodiče, takže docela dobře.

mojí jedinou nadějí bylo, že jednou budu dospělý a že si naprostou většinu života zařídím po svém

Na čas jsem se úplně uzavřela před světem, svěřila jsem se jen nejbližšímu kamarádovi (respektive on poznal, co se stalo), nechtěla jsem chodit mezi lidi, nesnesla jsem pohled žádného muže, chtěla jsem být neviditelná. Bylo mi fyzicky odporně. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, chtěla jsem to zapomenout. Po pár měsících mi bylo líp, ale chtěla jsem ze sebe znásilnění 'smýt' styky s dalšími lidmi, z vlastního rozhodnutí, byla jsem promiskuitní. Opravdu jsem se z toho "dostala" až za pár let. Samozřejmě to v sobě budu nést vždycky. Ale už mě to neubíjí.

naucil jsem se nekolik bojovych sportu

naučila jsem se potlačovat pocity, v pubertě útěky do lesa

Navštěvovala jsem psycholožku, když jsem byla malá.

Nechtel jsem sex, bal jsem se zeny dotknout

Nějak. Neměla jsem se komu svěřit. Uzavřela jsem se do sebe a na všechno zanevřela. Škola, rodina. V dospívání jsem se pravidelně opíjela.

Nekomunikace s danym clovekem

nevyrovnala som sa s tým doteraz, mám depresie

Nevyrovnávala. Dlouhou dobu jsem trpěla depresí, hlavně v pubertálním věku, bylo mi 12 let. Začala jsem se sebepoškozovat, navštěvovala psychologa a psychiatra. Byla jsem dva měsíce ve středisku výchovné péče, kde mi s tím pomáhali, bylo mi 14 let. Postupem času jsem se pokusila o sebevraždu, jelikož má matka pod vlivem alkoholu využila mého depresivního stavu a chtěla abych se zabila, to mi bylo 19.

Nijak

Nový domácí mazlíček, jinak nijak, život šel dál, možná jsem se s tím nevyrovnala nikdy

Potlačila jsem je a i po 10letech velmi ovlivňnují mé rozhodování, chování a jednání

poznávání sebe sama

Psychicky soatne, kamarádi se mě snažili zabavit

Psycholog, pomoc od rodičů

Sám, uzavření do sebe

Sama a časem, bylo to v období přechodu na SŠ, kde byli noví lidé, nebylo se komu svěřit, nechala jsem si to pro sebe, a s mámou jsme si to odžily

sama, pět let jsem nebyla schopna někoho mít

Snažil jsem se žít, kouřil jsem...

Stále s tím nejsem vyrovnaná. Nejvíce mě trápí to, že to nemůžu říct mamce ani tátovi, protože by je to ranilo a po takové době nechci rozvracet vztahy v rodině. Navíc bratranec buduje své "hnízdo" se svojí přítelkyní a tímto bych ublížila té přítelkyni a ta je hrozně hodná...

Stále to na mě má vliv. Jako malá jsem si to neuvědomovala, ale s příchodem puberty a případného sexuálního života jsem zjistila, že mi to trauma zanechalo a dodnes s tím zápasím.

Strach a vyhýbání se lékařům. Velká starost o maminku.

Špatně

špatně, několik let depresivní a úzkostné stavy, potřeba 2 let psychologa, následky dodnes

špatně, přestal jsem chodit po večerech ven, snažil jsem se nechodit sám.

Špatně, vše se ale v dobré obrátilo, jakmile jsem se vrátil do ČR.

Špatně. Všude už jsem viděla nebezpečí, bála se o svoji rodinu, bála se velkých psů a vyčítala si smrt našeho psa.

těžce, ale s časem to bylo lepší

Těžko. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Pouze metodou depersonalizace, jako by se mě to netýkalo, jako bych se vzdalovala sama od sebe. A taky jsem věřila, že to jednou skončí.

Útěkem do virtuálního světa (knihy, modelářství, počítačové hry - extrémní závislost).

Uzavřela jsem se do sebe, strach z lidí, absolutně žádné sebevědomí

Uzavřela jsem se do sebe. Trávila jsem dny čtením a žila jsem ve fikčních světech.

Uzavřením do sebe.

velmi těžce, rodina situaci opakovaně přehlížela a devalvovala

Víceméně jsem na ně úspěšně zapomínal, ale vzpomínky se mi vracely v různých okamžicích. První dvě vyústily v lehkou formu parafilie, třetí (to se jen domnívám) mne posunula k nepraktikované bisexualitě.

Vytěsnil jsem to z mysli

vytěsnila jsem je

8. Jak se s traumatem/y vyrovnáváte nyní?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

antidepresiva, konzultace s psycholožkou

Až díky manželovi se mě vrátilo sebevědomí, strach z lidí mám ale stále, a tak jsem ženou v domácnosti abych nemusela být s lidmi moc v kontaktu

časem se trauma snížilo a to díky tomu, že mám omezený kontakt s rodinou, že jsem se odstěhoval do větší vzdálenosti, také díky tomu, že otčím už zemřel

Četbou.

dobře

Dosud jsem se s tím nevyrovnal. Ale mám manželku, děti, vnoučata... radosti s dětmi a nyní s vnoučaty mne velmi naplňují a nahrazují mi, o co jsem asi přišel. Ale "normální" prostě nejsem.

Ggg

Chodím na terapii, hodně jsem si toho nastudovala pro lepší porozumění. Obklopuji se hodnými lidmi. Medituji. Vyhýbám se návykovým látkám, včetně alkoholu

Chodím na terapii.

Jiz jsem vyrovnana, musela jsem si vsak vse urovnat v hlave.

jsem optimista, život jde snáze

Když si na to vzpomenu, snažím se nenechat se unést negativními pocity a myšlenkami. Samozřejmě bych byla raději, kdyby se mi to nikdy nestalo, ale mám pocit, že jsem s tím už vesměs vyrovnaná, nijak extrémně mě to nadále nezatěžuje, občas si na to vzpomenu, ale rozhodně ne každý den, a nemám ani potřebu se k tomu v myšlenkách vracet a hodnotit to, což jsem dřív dělala - dávala jsem si to za vinu, nebo aspoň částečně. Teď už vím, že to nebyla moje vina, nebylo to moje rozhodnutí a nemůžu kriticky hodnotit, jak jsem se já chovala, protože jsem byla oběť a ne agresor. Na druhou stranu teď ale vím, jak a kdy se vyhnout nebo předejít některým potenciálně nebezpečným situacim, protože k tomu, co se stalo, došlo i protože jsem na sebe nebyla dost opatrná. A právě tomu se teď snažím vyvarovat. I když to na jednu stranu omezuje můj společenský život, protože nemám moc příležitostí s někým se seznámit a navázat vztah (protože obecně se snažím spíš s nikým neseznamovat, a když už mě někdo osloví, většinou nemám zájem, i když na mě ten člověk působí dobře a třeba se mi i fyzicky líbí. Jednoduše, pokud se v daném momentě a situaci necítím 100% komfortně, odmítnu možnost navázat kontakt i s někým, kdo se mi na první pohled líbí).

Lékaře nevyhledavam, chodím jen na některé prevence. Odpoutat od maminky se mi povedlo asi až po její smrti před několika lety.

Mám to pořád v sobě, s tím se nevyrovnáte nikdy.

Musela jsem se naučit překonávat stres. Vysoká škola mi moc pomohla (nyní jsem na nMgr speciální pedagogiky), na oboru kde nás bylo hodně, mě skoro nikdo nezná. V prvním ročníku nás bylo okolo 180, na přednáškách nikdo nevyvolává a já se nemusela stresovat, že odpovím špatně přede všemi. Taky jsem se odstěhovala od rodičů, nikdo na mě nekřičí, že celý den si jen čtu nebo sleduji netflix. Dokonce i zkouškové období nebo státnice jsem začala brát s nadhledem. Na psychiatrii už nedocházím, antidepresiva jsem přestala brát se souhlasem doktorky. Celkově teď žiji téměř bez stresu. Také Crohn je teď v rezistenci a nemám žádná stravovací omezení, imunitu mám již v pořádku. Občas se mi ovšem pořád zdá o autoškole a slyším jak na mě učitel křičí. Myslím, že za volat v životě nesednu.

Myslím, že docela dobře. Mám různá cvičení a metody, které mi pomáhají.

Ne

Nechám působit svůj smutek, když na to přijde, nijak se v tom neomezují (promoce, svatba - důležité okamžiky, kdy me vždy bolí, že tam otec není, jiní nemocní lidé - vrací se mi, co jsme zažili my), po chvíli odezní

nemám důvěru v muže

Nemam ho

nemám problém, vím, že je to v některých rodinách horší

Nemyslím na to

Nyní se držím, člověk si už v tomto věku spoustu věcí srovná v hlavě. Snažím se na to nemyslet.

Nyní toto trauma z dětství již neřeším.

Občas se pocity vrací, cítím se ukřivděně, že jsem nemohla mít lepší podmínky,než jiní, ale snažím se všem okolo odpustit a to je osvobozující pocit

Občas si na to vzpomenu

Podstoupil jsem některé chirurgické operace, které mi pomohly. Snažím se na své dětství a pubertu spíše zapomenout.

pokouším se vyrovnat s přetrvávající fobií z lékařských zákroků, jizvy jsem "vytěsnila", někdy mě dokonce překvapí, že tam nějaké jsou

Pokud je myšleno trauma z dětství, pak na mne má vliv spíše pasivní (jsem spíše samotář, protože se se mnou nikdo nechce bavit, nebo si to alespoň myslím, s matkou mám problémy neustále). Pokud je myšleno trauma obecně, pak mi pomáhá povídat si s kamarádkou, alkohol, ale někdy mne trauma natolik ovládne, že jsem úplně na dně a sebepoškozuji se, protože potřebuji cítit fyzickou bolest, která by "přehlušila" tu bolest psychickou.

Pomáhá mi víra. Duševně se rozvíjím a tím se měním i psychicky. Hodně bolesti jsem vyplakala a teď se snažím být v klidu a uvolnit svalové napětí, po prožitém stresu.

Pořád to ve mně je, nerad chodím potmě sám venku, zvlášť v Praze. Vyhýbám se pochybným místům.

Potkala jsem pár lidí, které bych mohla označit za přátelé a kteří mi pomáhají se s nimi vyrovnat

poznávání sama sebe

Přiklonil jsem se k fatalistickému pojetí života a události doby minulé vnímám tak, že měly pro můj vývoj nějaký smysl, resp. že se udály v zájmu rozvoje a povznesení mé duše.

Přítelkyně je mou oporou

Relaxace

Sanžím se hledět do budoucna, nemyslet na to, nesrovnávat se z ostatními a nebýt kvůli tomu nespokojená a snažím se nenechat nahlodávat právě těmi myšlenkami, že jsem horší než ostatní.

skúšam na to zabudnúť, presvedčiť sa, že to nie je dôležité

Snažím se si vzpomenout na detaily, probíral jsem to s terapeutem

Snažím se. Je mi 34 let, zhruba 10 let trpím panickou poruchou vyvolanou zřejmě traumatem z dětství.

Sportuji, snažím se žít zdravě, abych předešla nemocem. Stále udržuji kontakt s vrstevníky.

Tak v současné době si mi ten dětský pocit bezmoci a bezvýchodnosti, bohužel, vrací, jelikož mi zemřel jediný syn při dopravní nehodě a můj manžel je těžce nemocný..., takže je to prostě psychicky náročné.

Taky špatně. Prošla jsem několika psychoterapiemi, odpustila jsem, snažím se o seberozvoj, ale některé vzorce chování jsou velice silně zakořeněné a objevují se nenadále a bez upozornění.

teď dobrý, ale měla jsem problémy v partnerských vztazích i v sebedůvěře - deprese

Teď jen smutním nad promarněnými léty s babičkou a dědou, protože nebýt jejich choroby tak byly oba moc fajn. Zvlášť děda byl báječný člověk, ale z babičky mu pak také přeskočilo.,

terapie

Uz je to lepsi, uz se mi to tak casto nevybavuje ani se neklepu a neprestavam mit v puli sexu chut na to casto.

Už to nenazývam traumatem. Mám dobrého zubaře, takže jsem se se strachem vyrovnala. Všeobecný odpor k lékařům přetrváva. Dokud nemusím nevyhledávam s nimi kontakt

Velkých psů se bojím pořád, nesnáším vlčáka. Pořád mám strach, že se někomu z mých blízkých něco stane. Ale zlepšuje se to

Velkým obloukem se psům vyhýbám.

Víceméně je beru jako úsměvné historky. Ale určitě pozměnily mé sexuální preference.

vydelavam penize, mam krasnou zenu, a sefuju podrizenym

Vzpominky na rodice, cesta na hrvitov, obcasna rozprava do nebe (potaji)

Z vody mám respekt. Plavat umím, ale do vody neskáču. Jakmile se mi potopí hlava, panikařím. Proto se těmto situacím vyhýbám.

Zhruba po dvou letech po rozvodu jsem se s tím vyrovnal.

Žádný posun.

Žiju dál

Žiju, nic nenadělám. Lze jen žít dál.

9. Jak na Vaše trauma reagovalo okolí (rodina, kamarádi, spolužáci)?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

ad 1,2 - výsměchem. ad 3 - nikdo o tom nevěděl

Byla jsem obklopena pouze rodinou. Z matky strany se snažili, aby se mě to vůbec nedotýkalo. Z otcovo strany jsem byla naváděna, co mám udělat, až se vrátím k matce.

Bylo jim to líto a říkali, že za to nemůžu

Hh

chteli at nedavam svou inteligenci najevo

Já se nikomu nesvěřovala. Nemám opravdové přátele. S rodiči je to klidnější, ale chci se doživotně finančně odpoutat. Finanční závislost na rodině mi nedělá dobře psychicky a fyzicky.

kamarádi "to je mi líto." rodina " on to tak nemyslel..." "........... to alkohol"

Kamarádky a kamarády jsem neměla žádné, ostatní spolužáci dělali, že nic nevidí, nechtěli se do toho míchat asi. Ona ovládala všechny dívky ve třídě. Matka nic nepoznala, a pokud něco trochu, tak mi nevěřila nebo jí to bylo jedno.Otec se mi smál, že je to dobře, jak ona se mnou "cvičí". A lidé v sousedství a na vesnici možná mi to přáli, nevím, on otec byl komunistický funkcionář, tvrdý, udílel nepopulární zákazy ve vesnici (pořádání kulturních akcí atd....), byl předseda nevím už čeho, asi ho neměli lidi rádi. Tak kdo by pomáhal dceři od komunisty....? Nikdo z nich nevěděl, jak žiju.

Kamarádky na mě apelovaly, abych se svěřila rodičům. To samé přítel. Vždy mě vyslechli a jsou pro mě oporou. Přítel chtěl bratranci rozbít nos, aby si uvědomil, co udělal a aby se mi omluvil. Já to odmítám. Měla jsem to řešit tenkrát, ale měla jsem strach. Teď už je příliš pozdě otevírat takové téma... Třeba by mi ani nevěřili a bratranec by to mohl popírat.

Litovali mne.

Maminka se mě snažila uklidňovat v noci, když jsem měla noční můry, že se topím. Snažila se mě učit plavat, ale bez úspěchu. To se povedlo mé kamarádce, když mi bylo 13 let.

Mnohdy nic nepoznali nebo jen říkali,že jsem složitá

na trauma reagovala pouze rodina - matka se snažila minimalizovat škodlivé vlivy

Nejbližší rodina mi rozumí.

Nejdřív o ničem nevěděli, pak mě maximálně podporovali.

Někteří to ignorovali a někteří se snažili mi pomoci.

Nemocnice - dříve se to vůbec neřešilo. Smrt - ne všichni spolužáci věděli, co se stalo, nebyla jsem schopná o tom mluvit, trochu mi pomohli kamarádi na výšce. Někteří měli podobnou zkušenost.

Neřekl jsem jim to

nevěděli o tom

Nijak

Nijak

nijak

nijak nepomohli, rodiče to bagatelizovali

nijak výrazně, vytěsnila jsem to

Nijak, nevedeli to

Nijak, oni mi jej působili, proto je mi často lépe samotné.

Nijak. Neuvědomovali si to.

Nikdo nepomohl, mozí se spíže přidali na druhou stranu, rodiče si vzniklé situace ani nevšimli z důvodů starosti o zabezpečení domácnosti a péče o mladšího sourozence

Nikdo to nevi

Nikdy jsem to nikomu neřekla protože jsem se bála a styděla

O šikaně ve školce jsem rodiče informoval a nějak to řešili. Reakci babičky na zmíněný dopis si už nepamatuji. Ostatní nebylo s kým sdílet, to jsem si řešil jen v sobě.

opatrně

opovržlivě

Pomáhali mi

Přátelé a partner mi poskytli podporu a pochopení

Rodice me v tom nechali, sestra take, manzel mi hodne pomohl. Kamaradi to nevi, spoluzaci byli soucasti sikany.

Rodiče mi lhali do ksichtu, že jsem krásnej normální chlapeček. Kamarádi mě brali takového, jaký jsem, dobírali si mne poměrně málo. Pro spolužáky jsem byl jenom šprt, kterej vždycky všechno ví, a od kterýho je potřeba opsat písemku nebo domácí úkol.

rodiče to nevěděli, kamarádi lhostejně, spolužáci posměšně

Rodina i kamarádi se mě snažili podporovat.

Rodina kolem mě našlapovala po špičkách. Měli obavu abych něco neudělala - např. nechytla se nějaké špatné party, nebo si nevytvořila poruchu příjmu potravy atd. O kamarádské vztahy jsem přišla, protože jsem se musela přestěhovat k mámě a víkendy jednou za 14 dní nestačily. Spolužáci to neřešili, protože hodně dětí je z rozvedených rodin. Je to norma.

Rodina měla svých starostí dost, jinak jsem vše tajil, styděl jsem se

Rodina o ničem neví, neřekla jsem jim to, protože se zcela upřímně bojím jejich reakce. Ne ani tak konkrétní reakce, ale spíš nejistoty toho, jak by zareagovali... a následné domněnky, že ať už by zareagovali jakkoli, asi by mi to nepřineslo úlevu, a jim naopak přidalo starosti, což nechci. Kamarádů to ví pár, z toho s některými se už nestýkám. Dlouho to věděl jen můj nejlepší kamarád, který se to taky dozvěděl hned následující den, nabízel mi pomoc, jak to řešit (doprovodit mě na policii, pokud bych chtěla - nechtěla jsem), ptal se mě, jak mi může pomoct, asi ho napadly i další věci, jak situaci řešit nebo jak mi v daném momentě pomoct, ale myslím, že jsem to ani moc nevnímala. Byla jsem ještě 'v šoku', částečně apatická, soustředila jsem se jenom na sebe, na svoje tělo, nechtěla jsem přemýšlet a nechtěla jsem nic cítit. Nechtěla jsem o tom mluvit ani s blízkým člověkem, natož se sveřit někomu dalšímu. Později, u dalších pár (3-4) přátel si reakce moc nepamatuju, myslím, že jsem to s nikým moc detailně ani nerozebírala, spíš stručně a fakticky - 'tohle se mi stalo'. Myslím, že jsem to řekla, jen když jsem měla pocit, že musím někomu vysvětlit, proč se v některých situacích chovám 'atypicky' když mě někdo poznával lépe (nebo znal už předtím a všiml si změny). Pravděpodobně jsem ale druhému člověku ani moc nedala prostor na reakci, protože jsem striktně řekla, že se o tom nechci dál bavit (bylo to už v době, kdy jsem s tím byla nějakým způsobem vnitřně srovnaná a nemělo smysl to znovu vytahovat na povrch).

Rodina o tom neví, kamarádi se snažili mně pochopit.

Rodina o tom v té době nevěděla, je to jen můj pocit, ale myslím si, že by to úplně nepochopili. Vždy jsem pro ně byla ta, co na vše reaguje pláčem a ze všeho se stresuje. Můžu se ovšem mýlit, třeba by mi v mé situaci pomohli. Sestře jsem to řekla teprve před rokem, když se ke mně nastěhovala. Určitě si teď více rozumíme a jsme si navzájem oporou. Věděly o tom té době jen dvě mé kamarádky, které se mi snažily pomáhat. Největší oporou byl přítel. Spolužáci sice věděli, že jsem nemocná atd. (někteří mě navštívili v nemocnici), ale nevěděli, jak tu situaci prožívám psychicky.

Rodina o tom ví, z kamarádů o tom ví pár jedinců a spolužáci vůbec

rodina požadovala, abych situaci nekomplikovala a "chovala se rozumně" (nezatěžovala je svými obavami a prožitky), jedna dvě kamarádky byly podpůrné, zbytek spolužáků mě spíš vyčleňoval nebo šikanoval

Rodina stále při mne, kamarádi taky, někteří spolužáci se smáli, někdo mi nevěřil

Rodina to chápe, přátelé o tom snad ani necědí

S kamarády toto neřešíte. To je něco, co máte v sobě. Kamarádi, kteří žili v kompletních rodinách, tomu nemohli rozumět. Venkovní svět byl jiný svět, než ten doma.

Snažili se stát při mě. Byli oporou.

Spolužáci ze vsi o tom někteří věděli, ale nemluvili jsme spolu o tom. Rodina se tím trápila vesměs celá.

spolužiaaci ma podporovali, rodina si o mňa robila starosti

Stejně

Trauma to bylo celé rodiny, lidé zvenku se báli tehdy s námi komunikovat, nevěděli, jak s námi mluvit, tak radši nemluvili vůbec, což bylo pro nás nepříjemné, protože my bychom i mluvit třeba chtěli. Nejbližší kamarádi/partneři si vždy můj příběh vyslechli a při smutných vzpomínkách mě podpořili, ale nijak do toho nezasahovali

Útěchou

Ví to jen pár kamarádů, ve kterých mám oporu, ale rodině jsem to nikdy neřekla.

Vrstevníci to brali jako srandu, dospělí celkem vážně. Policie to řešit nechtěla, ještě mě zesměšňovali, že se neumím prát (dospělých chlapů bylo jednou pět, podruhé sedm, já byl sotva plnoletý) a ať se přihlásím na karate nebo na něco podobného.

Vypomoc, solidarnost, financni prispevky od rodiny

10. Dostalo se Vám podpory okolí (rodina, kamarádi, škola)? Pokud ano, jaká podpora Vám byla poskytnuta?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

ani ne

Ano, ale ihned po tom, co se to stalo (popsáno v předchozí odpovědi), kdy jsem o to nestála, protože jsem to ani nedokázala vnímat. A nestála jsem o to ani později, spíš pro mě bylo důležité, abych se s tím nějak vnitřně srovnala sama, což se mi časem (pár let) docela povedlo.

Ano, dostalo se mi podpory od nejbližší rodiny.

ano, chovali se ohleduplně

Ano, pouze babička, matka mého zesnulého otce

Ano, povídali jsme si o tom a snažili jsme se najít na tom pozitivní věci.

ano, psychická i odborná

Ano, psychická podpora

Ano, psychická podpora

Ano, rodina, psychicky

Ano, stryc podnikatel zaplatil pohrby

Ano, zejména psychycká podpora v období kdy se hojili fyzické rány. Ve škole ústupky co se týče absence a tolerováni dočasné neschopnosti mluvit

Ano. Emoční podpora od rodiny

Asi hodně rodina.

babicka mi vysvetlila, ze jim mam jit po krku

Blízké okolí to nevědělo Podpora přišla ze strany vedoucích tábora, kteří to nahlásili na Policii

bohužel jen omezená podpora od matky

Emocionální podpora ze strany kamarádů.

Ggg

Komunikací, pokud jsem sama chtěla

Má babička mi moc pomohla. Vzala si mě k sobě na pár let do péče.

Mám jednu kamarádku, se kterou si povídám a to mi pomáhá.

Ne

ne

ne

Ne

ne

ne

Ne nedostalo protože jsem si o pomoc neřekla

Ne, já jsem žádnou podporu nežádala.

Ne.

nebyla mi poskytnuta, nežádala jsem o ni

Nevybavuju si nic co bych nazvala podporou. Rodiče se mi zezačátku snažili plnit veškerá materiální přání, ale mě to spíš frustrovalo, protože to nebylo upřímné. Prarodiče mi celou věc snažili nastavit jako něco co se prostě stalo a já se s tím musím srovnat. Ve škole téma rozvodu nikdy nebylo téma.

Od kamarádů a splužáků, ale to až v době, kdy už bylo po všem a já jsem byla na střední škole. Dřív ne a spolužádi byli ti, kteří to způsobovali.

Od maminky vlídná slova.

Od manzela ano

Od nejbližších ano - slovní podpora, pomoc v domácnosti, když v ní chyběla mužská ruka pro různé opravy atd., ostatní z řad jen známých se spíš stáhli od nás pryč. Ve škole o tom nikdo nevěděl, otec zemřel o prázdninách mezi ZŠ a SŠ.

od rodiny se mi dostalo péče mezi zákroky v časech, kdy jsem pobývala doma, kratší dobu po prvním ze zákroků mě navštěvovala v nemocnici matka, doma mě navštěvovala kamarádka

Podpora rodiny z matky strany. Podpora od matčiny přítele, kterého si potom našla a který jí pomáhal s výchovou - se mnou.

Podporu jsem dostala od přátel. Vyslechli mě a jsou tu pro mě.

Přátelé - psychická

psychická od kamarádů

Rodiče z toho byli dost otřesení, ve škole to nikdo neřešil, jen se o tom občas vtipkovalo. Kamarády jsem v té době moc neměl.

Rodina o tom často mluvila, vymýšlela řešení, která stejně nefungovala, ale aspoň jsme o tom mluvili

Rodina to nechápe a kamarádi nechápou, bojovat s tím musím sama

spolužiaci mi pomáhali

Širší rodina se mi snažila ztrátu matky nahradit - zejména babička a tety.

Tím že byli, to je vše.(kamarádi) Myslíte, že malé dítě neustále probírá ve škole, co doma ? Ani se kolikrát "chlubit" nechce. Ne. To je kámen, který máte v sobě a nikdo Vám s tím nemůže pomoct.

Trávili se mnou čas, rozptylovali mě.

Učitelé si mi dávali náhradní termíny, byli ke mně docela vstřícní. Přítel mi byl oporou. Měla jsem psychiatrickou pomoc ve formě antidepresiv.

Učitelky to zametaly pod koberec, byl jen jeden člověk, který se za mě postavil, ale po jeho odstěhování, bylo vše ještě mnohem horší

Útěcha

V žádném případě žádná.

Viz předchozí.

žádná

Žádná podpora

Žádná podpora.

Žádná podpora. Nikdo se nezajímal.Teď je to lepší. Snažím si vytvářet vztahy založené na důvěře s lidmi od kterých cítím oporu a podporu.

11. Jak byste popsali dopady traumatu na Váš každodenní život v následujících několika dnech/týdnech/měsících od prožití traumatické události?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

(popsala jsem v předchozích odpovědích)

a

Bez chuti do života, nenávist, uzavřenost.

Bhh

Byla jsem smutná, plakala jsem, když jsem byla sama, byly mi líto i maličkostí, které otec nevidí. Ale vše jsem prožívala jen o samotě, jinak nebyl až takový problém normálně fungovat, chodit do školy a učit se, byla jsem hodně zaneprázdněná.

Bylo to dlouhodobé. Nevíra v budoucnost, žádná sebeúcta, mentální anorexie, úzkosti, pocity viny. Obecně nevíra v to, že se zasloužím nějaký šťastný život.

Celoživotní pocit, ale nic víc, nic míň. V té době se nikam do psychologických poraden nechodilo a ani by tam se mnou nikdo nešel.

Citil jsem se spinavy zniceny a bal se zen, utikal jsem do samoty

Cítila jsem se špinavá a ponížená jako bych to nebyla já vnitřně jsem se sama sobě hnusila

Davat si pozor na lidi

Dodnes to napadá mé partnerské vztahy, jelikož po tomto traumatu mám zásadní problémy s intimitou.

emocionální výkyvy

hrozný.. jen jsem seděla a brečela.. chtěla jsem se zabít

i po 30 letech stále na sobě pozoruji následky

Jelikož to vždy bylo dlouhotrvající tramumatické období, těžko se takto položená otázka zodpovídá. Byl jsem schopný v každodenním životě normálně fungovat, ale vnitřní stavy byly kruté.

Jiz si nepamatuji

jsem citlivější osobnost, v dětství mi vadilo, když na mě chlap zvýšil hlas, hledám si partnera pro rodinný život, abych měla úplnou rodinu

Každodenní strach. V tu chvíli jsem si uvědomila, co je to smrt a že stačí vteřina a všechno je jinak

Když jsem se prý vrátila z nemocnice, byla jsem silně fixovaná na maminku, ta se nemohla nikam hnout, stále mě musela chovat - znám to jen z vyprávění, byla jsem moc malá. Po smrti tatínka jsem byla jak ve snu, svět se zastavil.

ležala som stále v posteli, nerozprávala som, dostala som sa opakovane do nemocnice na psychiatriu

malé sebevědomí, snaha být dokonalá

naucil jsem se by zavisly jen sam na sobe

Návaly sebelítosti, pláče střídající se s pocitem vzteku na d vlastní bezmocí. Uzavřela jsem se do sebe a mimo nutné jako byla škola a povinnosti jsem utíkala do fiktivních příběhů.

Nedokázala jsem pochopit, co je správně a co špatně. Proč je matka naštvaná, co dělám špatně, když mi to řekl otec atd.

negativní dopad na spánek a chut k jídlu, energii, schopnost produktivity...

Nějak neovlivněn

Nějakou dobu poté jsem začala mít problémy s břichem a byla jsem hospitalizována v nemocnici. Bylo mi 11 a nevěděla jsem, co a jak funguje, co se týká sexu. Měla jsem jít na ultrazvuk břicha, kam se mnou šla i mamka a já měla hrůzu, že se ukáže, že jsem těhotná. Byl to pro mě tak obrovský stres a stejně jsem to nedokázala říct. Těhotná jsem nemohla být, protože se do mě nevešel a nikdy se neudělal. Trpím agorafobií, na kterou mělo vliv více věcí, ale protože jsem se s tímhle nikdy nesvěřila ani psychologovi ani psychiatrovi, tak nevím, zda na ni může mít vliv i tato skutečnost. Pamatuji si, že o prázdninách jsem se vyhýbala tomu, abych byla osamotě s bratrancem.

Několikatýdenní stud, dobrovolná izolace, obavy.

Několikrát jsem se chtěl zabít. Měl jsem už i nůž v ruce a napuštěnou vanu studené vody. Jediný důvod, proč jsem to neudělal, byli rodiče. Nechtěl jsem jim způsobit doživotní trauma z toho, že jejich jediné dítě si sáhlo na život.

Nervozita, labilita, vysoká agresivita, sklony k depresím, citová nerovnováha, neustálá tenze a napětí, somatizujici do chronických zdravotních obtíží

Neustála fyzická bolest a strach, že si tím budu muset znovu projít. Při každé další návštěvě nového zubaře jsem se hrozně klepala a brečela strachy, že mi udělá to co původní zubař. Strach a pláč při zubních zákrocích přetrvávali až do dospělosti

Nevím, nedokážu si na nic potom vzpomenout

Nevím, změna životního stylu, ovlivňuje mě to neustale, vliv na výběr školy, povolání, vztahy

Občas jsem brečela, zvlášť když situace někdy vyvrcholila.

Pokud jdu do bazénu, jsem opatrná, aby se mi nedostala hlava pod vodu. Nechodím na tobogány. Neumím se ve vodě bavit (řádit) jako ostatní.

Porucha příjmu potravy, sklon ke konzumaci alkoholu, úzkosti, deprese, sebepoškozování

Respekt/strach z psů a z místa, kde se to stalo

Rozhodně jsem se od té doby bál chodit městem (a přestal jsem se bát chodit potmě v přírodě). Zůstalo mi to do dneška. Od té doby se vyhýbám jakýmkoli konfliktním situacím.

rozvinutí deprese, omezování sociálních kontaktů

Rychle jsem dospela

smutek, ale vytěsnila jsem to, takže nic závažného

snížené sebevědomí, nedůvěra k lidem

Strach, stres, uzavřenost do sebe, atd...

Stres, úzkost, strach, nízké sebevědomí a nevolnost od svalového napětí. Sevřený žaludek, srdce, bolest svalů.

tak, jako když se ze zdravého a aktivního dítěte stane ležák zasádrovaný od hrudníku k patám - trpěla jsem úzkostí z nemožnosti pohybu, bolestí - určitě jsem psychicky zaznamenala v prvních týdnech určitý regres, posléze jsem se stáhla do sebe, další postup léčby jsem pokud možno vytěsňovala z mysli, hodně se přimkla k víře (matka je bigotní katolička)

Tělo bez duše

těžko popsat, je to už dávno

To se velmi špatně popisuje.

to už si moc nepamatuji

Trauma prožité v dětství se plně projevilo až v dospělosti.

Určitě toto období hodnotím jako temnou část mého života. Nerada na něj vzpomínám. Teď se snažím zaměřovat na věci, které mi dělají radost. Utrácím za věci, které nejsou důležité, ale mě rozveselí. Snažím se více užívat života ve formě, která mi vyhovuje (shlédnutí všech dobrých filmů, přečtení dobrých knih...). Když na mě přijde špatná nálada, pláč, úzkost, nechám to odeznít. Nestresuji se tím a beru to tak, že je to mnou součástí. Jsem silně emotivní osoba, pro kterou je pláč přirozený.

Uzavření se do sebe, naději a dobro jsem hledala v pohádkách, byla to jediná možnost útěku od reality

Uzavřenost, strach, stres

V 7-9 letech jsem se znovu začal v noci počurávat a měl jsem i problémy se stolicí. Dosud velmi nesnáším autority, ale od 1. třídy do cca poloviny střední školy jsem je přímo nenáviděl. Měl jsem velké problémy navazovat a udržovat kontakty s dívkami. Sklouzával jsem deficilitám a hrozilo mi sklouznutí do kriminálních part.

V dětství - uzavření se sama do sebe, nyní - deprese, ztráta chuti do života, ztráta zájmu o cokoliv, občas bych raději umřela než žít v takové bolesti

v průběhu dnů a týdnů větší ostražitost k dotyčné osobě a možným krizovým či potenciálně nebezpečným situacím

Vzpomínky na rodiče, občas smutek.

Znehodnocený život, nedůvěra v lidi

Zvýšená reaktivita, vztahovačnost, emoční labilita, zkratkovité řešení situací, závist ve vztahu k těm, co byli "normální"

12. Jak hodnotíte své trauma s odstupem let? Má prožité trauma nějaký vliv na Váš současný život? Pokud ano, jaký?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

(zodpovězeno u předchozích otázek)

a

ano - vyvinula se u mě nízká tolerance k lidem s návykovým chováním a dále k lidem, kteří jsou agresory v rámci domácího násilí. Formovalo mě natolik, že jsem ve své profesi pracovník, který ohroženým dětem pomáhá.

Ano, bez něj bych v profesním životě nedělala to, co dělám

ano, deprese, snaha o perfekcionismus

Ano, domnívám se, že jako u každého člověka má prakticky celé dětství logicky zásadní dopad na další život

Ano, jak jsem psala výše

Ano, necítím se dobře ve společnosti vrstevníků, mám neustále pocit, že mě mezi sebe nepřijímají.

ano, nízké sebevědomí

Ano, předchozí odpověď

Ano, trpím přehnaným stresem, často mě něco rozhodí, vadí mi situace, které i to připomínají, špatně se soustředím, mám nízké sebevědomí, zlozvyky, jsem uzavřenější i vůči přátelům, atd...

Ano, velice mi mi příbuzní chybí

ano, zkušenosti a urovnávání si myšlenek a priorit

Ano.

Ano. Je to deprivace, kterou si nesu jako mínus celý život...

Ano. Léčení s depresí.

brala bych to s nadhledem, vyhybala bych se mu

Bude to a má vliv na můj život, z pohledu toho, že jsem citlivější, beru si vše k srdci

Často se k tomu vracím a promítám si to. Vyčítám si, že jsem to tenkrát někomu neřekla. Ze všeho nejvíc mě trápí to, že v sobě nosím něco, co nemůžu a asi ani nedokážu říct svým nejbližším - rodině. Když se potkám s bratrancem, mám vždy na mysli, co mi udělal a přesto se spolu bavíme a oba děláme jakoby nic. Hodně přemýšlím, jestli si na to on pamatuje, nebo jestli to vytěsnil. Myslím si, že nejvíce by se mi ulevilo, kdybych to řekla našim....

Člověk si říká, že je nyní silný a nic ho nemže porazit, že má sám v sobě důvěru a oporu a tyhle věci nikdy neudělá nikomu a může v nich jiným pomoct

dokazal jsem si ze to dokazu prekonat

Gh

Hodně mě to posílilo.

je to životní omezení

Jiz jsem se s nim vyrovnala, ale chtelo to cas a dobre zazemi. Musela jsem si prehodit mysleni a jiz jsem se uklidnila a odpustila.

Jsem nedůvěřivá, společensky neobratná a asi se i trochu bojím lidí, ale už podstatně méně. Nedokážu mít přátelský vztah k žádné ženě. Maximálně ji dokážu rozumově ohodnotit jako slušného člověka, ale jakoukoli ženu mít ráda jako člověka nedokážu. A co je pozitivní - mám velmi dobrý odhad lidské povahy.

Jsem zodpovedna za sve cinnosti, zjistuji si info, nespoleham se na cizi ale na sebe

K matce mám mimořádně odměřený vztah a těžko se to kdy změní. Jinak asi nic.

Koukám na to nyní trochu jinýma očima. Člověk čím je starší, tím je moudřejší. Lidé v afektu dělají spoustu věcí, které jinak neudělají. Určitě, toto trauma je na celý život, ovlivňuje dá se říct každý den. Člověk se s tím musí holt vypořádat. Vzpomínky nevymažeme a minulost nezměníme. Ovlivňuje můj pohled na alkoholismus, na výchovu, na lásku.. Celkově na spoustu věcí.

má to vplyv, nemám zamestnanie, nemám maturitu.

Má velký vlil, nebýt traumatu, zřejmě bych netrpěl panickou poruchou a nemusel se složitě léčit.

má, nedůvěřivost k lidem, špatné navazování vztahů, emocionální nevyrovnanost, špatně se vyznávám ve svých emocích

Možná jsem zralejší. Mám hodnotový žebříček. Jsem opatrná na lidi. Už nechci znovu trpět. Vím co od života chci. Chci být konečně šťastná.

Myslím, že jsem ho prožila dobře, neublizilo mi to víc, než třeba mohlo. Přehodnotila jsem ale vztahy s některými lidmi, uzavřelo mě to a otevírám se před cizími lidmi hodně opatrně. Nechci dodnes o tom s nikým moc mluvit, spíš ať jim můj příběh řekne někdo jiný než já sama. Samozřejmě si velice vážím zdraví a vím moc dobře, jak může člověka mrzet každá promarněna chvilka v životě.

Na současný život téměř jistě ne, i proto, že mám tolerantní manželku.

Naučila jsem se být velmi empatická. Dalo mi to zkušenosti a pohled na to, co bych od života opravdu chtěla. Jakým směrem se chci dát, co se týče rodinného života. Kromě toho, že v tomhle období jsem se stresem bojovala tak, že jsem si začala kousat nehty, to nijak můj současný život neovlivnilo.

Naučila jsem se nepotřebovat lidi. Mám pocit že musím vždycky všechno zvládnout sama. Má to vliv na mé partnerské vztahy a důvěru k lidem. Často si vytvářím dojem, že ostatní neberou mé city na vědomí. Když mi někdo věnuje nějaké vřelé gesto, dojámá mě to k slzám.

Necítím se v přítomnosti psů dobře/ v bezpečí. Vyhýbám se jim.

Nechodím na tobogány. Neumím se ve vodě bavit (řádit) jako ostatní.

někdy přehnaně reaguju na to, když na mě sahají cizí lidi, vadí mi familiérnost cizích mužůi žen

Neumím ho zatím asi hodnotit, vliv asi ten že jsem lesbička.

Neustále mám problém uvěřit lidem a svěřovat se, většinu času trávím sama, bojím se zklamání a dalšího ublížení

Nyní už téměř ne, ale bylo těžké si znova získat sebevědomí a nebýt z každého vyděšená

Občas mám úzkostné stavy, ale terapie mi velmi pomáhá. V současné době jsou dopady už minimální. Trvalo to ale několik let.

Odpor ke všem "bílým pláštům" Nevěřím žádnemu lékaři

odpověděla jsem v předchozí otázce

Samozřejmě, táhlo se to neustále dál. Moje děti neměly nikdy, ze strany mojí rodiny, pořádnou babičku a dědečka. A nyní, když už je matka i její partner pochovaný na hřbitově, tak tam jejich vnoučata nikdy nešly dát kytku. Jen já tam paradoxně chodím, ani bratr (jejich vlastní syn) tam moc nejde.

Spíše přínosně - naučilo mě to chápat obtíže jiných nemocných či postižených, na druhou stranu mě zbavilo předchozí bezstarostnosti a sebejistoty (už nikdy jsem se nepokládala za hezkou a pohybově nadanou jako do té doby). Jako "vedlejší produkt" se nestýkám s nikým ze svých tehdejších spolužáků, vyhýbám se srazům a setkáním.

teď už asi ne, akorát mi otec chybí a vím, že mi chybí jeho názory, pohled na věci v dospělosti. Ale prožila jsem období hledání sama sebe, deprese, problémy v partnerských vztazích

Teď už jsem s tím plně vyrovnán

Trauma posílilo mé odhodlání nikdy se na nikoho nespoléhat, nevěřit, nedůvěřovat. Mohlo vést k tomu, že jsem před pár lety prodělal pracovní vyčerpání.

Uz jsem na to odpovidal driv. Plus treba nemuzu videt nasilny sex sceny v tv

Už asi ne.

v současné době si uvědomuji, jak moc je důležité naslouchání druhému, snaha o pochopení.

Velice mne to poškodilo. Dodnes nejsem vyrovnaný.

Viz předchozí odpověď.

Vliv to asi úplně nemá, ale třeba prakticky vůbec nežárlím na svého muže a mám k němu naprostou důvěru, už proto, že vím jak je žárlivost zhoubná. Na žárlivost se dívám mnohem ostražitěji, vím kam může vést. A mám v praxi jen jedny prarodiče ač mohli být 4. Děda zemřel v 64 a s babičkou se stýkáme jen na Vánoce,

vlivem prožitého traumatu jsem se pevně rozhodl, že navždy zůstanu svobodný a hlavně bez dětí rovněž si nenechám, od nikoho z rodiny, zasahovat do mého osobního života

Vyrostl ze mne velmi cynický, sarkastický a poměrně uzavřený člověk. Mám jen velmi omezené zkušenosti v oblasti partnerských vztahů, seznamování a sexu. V pětatřiceti už to nikdy nedoženu.

13. Trpíte/trpěli jste kvůli traumatu nějakými psychickými problémy? Pokud ano, jakými?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

ad 1,2 určitě depresemi ze studu a opovržení ad 2 pouze výčitkami

Ano - deprese, sebepoškozování, závislost na alkoholu

ano, deprese

Ano, depresemi

ano, depresie

ano, emocionální výkyvy

ano, úzkosti

Ano. Trpěla jsem úzkostmi, sociální fobií, osamělostí, dlouhá léta se mi třásly ruce, nemohla jsem se dívat lidem do očí.

Asi lehčí OCD a tiky ve stresu, ale nevím jestli je to z toho, a můj život to nikdy neztěžovalo natolik, aby mi to nějak víc vadilo.

Bála jsem se mužů, ve škole jsem se neuměla soustředit

co už je psychický problém? blok v důvěře druhým? pak ano. Pokud by to byly flashbacky, deprese, sebevražedné pokusy nebo sebepoškozování tak rozhodně ne.

Deprese

Deprese ze samoty, strach z budoucnosti

deprese, ale asi ne jen kvůli tomuhle

deprese, navštívila jsem i psychiatričku, ale o tomto konkretnim traumatu jsem ji nikdy nerekla

Deprese, nedokonaná sebevražda.

Deprese, výčitky svědomí

Deprese, záchvaty vztaku, výrazné "protispolečenské" tendence, později naopak exhaustivní syndrom... nejsem lékař a nemohu to dobře popsat.

depresemi, úzkostí

depresivní a úzkostné stavy

Doufám,že ne.

Hh

Jak jsem psala výše

Mám fobii z lékařských zákroků. Jsem úzkostná při sportech nebo činnostech, kde bych se mohla zranit.

Mám od té doby diagnostikované klinické deprese s panickými ataky.

Mám problém s navazováním vztahů se ženami.

Myslím si že ne. Jsem jen velmi citlivá na vlastní rodinné záležitost. A jak už jsem psala, bolest v srdci zůstává, ta samozřejmě nezmizí nikdy. Ale člověk se s tím naučí žít. Brzy jsem se vdávala a od té doby mám svoji vlastní rodinu, kterou miluji.

Ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne.

nebyly řešeny s odborníky, nemusel jsem užívat prášky

Netrpěla

Netrpím, jsem silnější.

Nevím, jestli to nepřispělo k mé agorafobii. Ale neměla jsem žádné bloky, co se týče sexuálního styku s partnery.

Noční děsy

Noční můry o tom, že se topím.

Ovlivňuje to moje sebevědomí a vede mě to k pochybnost sama o sobě. Nemám sílu ustát kritiku.

Panická porucha - pokud se dostanu do nových či intimnějších situací, dostávám panická ataka

Panická porucha, PSTD

Panickou poruchou.

Pocit menecennosti - snad

Psychické problémy jsem neměla. Pouze jsem si začala kousat nehty a pořád jsem brečela, že nechci být bez matky.

Psychickými problémy netrpím z důvodu prožitého traumatu.

strach z intimity, strach z navazování kontaktů, částečně úzkost (ale úzkostmi jsem trpěla i předtím), deprese hlavně bezprostředně po incidentu a následujících několik týdnů

Strach z ludí

Úzkost, panika, třes, strach, nesoustředěnost, podrážděnost, smutek.

Úzkosti, deprese

Větší úzkostnost, strach o blízké.

Viz předchozí odpověď

Zablokovani a pak nefunguju ani venku

14. Uchýlili jste se kvůli traumatu k užívání nějakých návykových látek? Pokud ano, můžete svou závislost blíže popsat?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

Ano, dalo by se říci, že jsem závislá na alkoholu, dříve mi po alkoholu bylo lépe, ale nyní to vidím tak, že mi alkohol nemůže nahradit to štěstí, o které jsem byla připravena, a spíše to vnímám jako prostředek pro otupění bolesti, i když občas právě když se napiji, tak to bolest ještě více prohloubí, protože své emoce nedokážu skrývat.

Be

Cigarety, na tom asi není co popsat.

Cigatety a alkohol

Dlouhodobé užívaní léku prosti bolesti. Došlo to do stadia, kdy hrozilo píchaní morfia v nemocnici. Od té doby mi neúčinkovali běžne dostupné léky od bolesti

Dodnes poměrně intenzivně konzumuji alkohol.

Hh

Jako dospívající jsem zneužívala alkohol k tomu, abych se opila a uklidnila. Dnes jsem abstinent. Žádné jiné látky jako prášky apod. jsem nikdy nebrala.

Již 10 let beru antidepresiva, ale nikdy mě nenapadlo uchýlit se k drogám. Maximálně se občas napiji, ale to nezávisle na traumatu.

Kouření

Léta jsem kouřil a stále chlastám.

ne

ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

ne

Ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

Ne

Ne

Ne

ne

Ne

Ne

ne

ne

Ne neuchýlila.

Ne nikdy.

Ne, ale trochu u sebe pozoruji tendence k zajídání stresu, ale taky nevím, jestli je to pozůstatek.

Ne, celkem rychle (během puberty) jsem dospěl k přesvědčení, že alkohol a případně jiné látky moje úzkostné stavy ještě zhoršují, což mi potvrdil i lékař. Navíc máme v rodině několik lidí s problémy s návykovými látkami, tak je beru jako odstrašující případ. Piju málo, 1-2 deci vína týdně, nekouřím, žádné jiné látky neberu.

Ne, k žádným

Ne, nikdy. Drogy tehdy nebyly a alkohol mi nic neříká.

Ne, žádná zkušenost se závislostí.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne. Navykove pro me bylo ukrast te ktere partnerce jedny kalhotky a dukladne je zestrikat. Pak jsem to vypral, vysusil a zas ji to uklidil do skrine, a tim se mi vzdy podarilo prekonat tu strasnou propast ja prasivy a ona ta dokonala na piedestalu. Pak uz nebyla. Ale bez toho bych tu hradbu tezko prekonal. Ale zavislost to byla, asi 20let, ruzny partnerky. S timhle zazitkem v sobe vam moc vztahy nevydrzi...

Nemyslím si, že (jenom) kvůli traumatu, ale částečně to s tím asi taky souvisí. Cigarety jsem kouřila a alkohol jsem pila i předtím (cca od 16-ti let; kouřit jsem přestala před lety), později jsem začala příležitostně užívat některé zakázané návykové látky, dělám to doteď, ale nejsem závislá, a nemá to zásadní vliv na moje zdraví ani profesní život, mám náročnější práci, kterou bez problému zvládám, normálně funguju, nemyslím si, že by na mě někdo poznal, že 'beru drogy', ale jak už jsem psala, nedělám to právidelně... ale relativně často, i několikrát za týden, a různé látky - často se chci 'cítit líp' nebo 'jinak', což ale nutně nemusí znamenat, že se zrovna cítím vyloženě špatně, jen jsem si navykla užívat 'pro zábavu'. Konkrétně jde nejčastěji o kokain, dále ketamin, speed (= amfetamin), občas LSD, MDA, MDMA, 'poppers', občas sušenky s marihuanou (s vyšším obsahem THC); kouření marihuany mi ale nedělá dobře. Párkrát jsem i 'zneužila' nějaké léky na předpis (ve smyslu nebyly předepsány mně nebo neměla jsem indikující symptomy) - kodein, lexaurin, neurol, cipralex... možná nějaké další, nepamatuju se; většinou v kombinaci s výše zmíněnými omamnými látkami.

Neužívám nic.

nie, len psychofarmaká

Od svých osmnácti do pětadvaceti let se u mě stupňovala konzumace alkoholu. Již jsem 10 let abstinent, neboť alkohol na mě postupem času měl čím dál tím horší vliv. Přestal jsem pít sám ze dne na den.

Určitě ne.

V době puberty marihuana, alkohol, cigarety. Naštěstí jsem silou vůle všechny tyto závislosti překonala.

V době stresových situací sahám po alkoholu, ale spíše preferuju sebepoškozování, kdy psychickou bolest měním na fyzickou

Závislost na alkoholu, skončila zdravotními problémy. Dnes nepiju už vůbec

15. Navštívili jste kvůli prožitému traumatu odborníka (psycholog/psychiatr)? Pokud ano, jaká léčba Vám byla poskytnuta a s jakými výsledky?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

a

ano psychiatra navštevujem stále, psychológa som navštívila, veľa mi psychológovia pomohli

ano, ale až ve věku cca 50 let, psychiatrická a psychologická léčba

ano, ale ne s tímto problémem

Ano, konzultace, částečné

Ano, léčím se u psychiatra i psychologa. Prodělal jsem před lety i čtyři měsíce skupinové terapie v psychiatrické léčebně.

Ano, několik psychoterapií

Ano, několikrát jsem navštívila psycholožku, ale poté mi to manžel zakázal, takže úleva byla jen chvilková, a to ve smyslu, že jsem se mohla vypovídat o svých problémech, ale žádné léky jsem nedostala.

Ano, před náročnějšími lékařskými zákroky a před porodem - poprvé anxiolytika, podruhé doporučení rodit CS. Bez další léčby, na problém mám náhled, snažím se s ním pracovat.

Ano, psychiatr, antidepresiva a psychoterapie.

Ano, psychologa i psychiatra. Chodila jsem na sezení a brala léky. Výsledky u psychologa v pořádku, pomáhalo mi to. Antidepresiva jsem postupem času vysadila a k psychiatrovi chodit dobrovolně přestala, nedělalo mi to dobře.

Ano. Psychiatra. Medikace , psychoterapie

Byla jsem pouze u psychologa za doprovodu matky. Žádná léčba mi poskytnuta nebyla.

Hh

Medikamenty. Antidepresiva

Musela jsem navštivit psychologa, nebyla mi poskytnuta žádná léčba, jen mi bylo zjistěno jaká jsme osobnost

Navštěvovala jsem oba odborníky kvůli mé agorafobii. Nikdy jsem ale o tomhle nemluvila, je pro mě těžké začít mluvit o něčem takovém úplně cizímu člověku.. Současně chodím k psychiatrovi, ale jenom pro léky na agorafobii

navštívila jsem psycholožku kvůli jiné situaci, ale k této jsme se dostaly také, byla mi poskytnuta terapie, která stále probíhá a pomáhá

Ne

ne

Ne

Ne

Ne

ne

Ne

Ne

Ne

ne

ne

Ne

Ne

ne

Ne

Ne

ne

ne - tehdy nebyla psychologická péče tak dostupná (v malých obcích). Člověk se s tím musel srovnat, jak uměl. Nyní jsou služby mnohem dostupnější a je možnost v některých školách vidět i školní psychology.

Ne nenavštívila jsem nikoho

Ne, moje nedůvěra se vztahuje i na tyto odboríky

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne.

Ne. Nikdy bych nesel.

Nejdříve neurolog, pak dětský psychiatr, pak terapeut. Bral jsem léky, už si ale nepamatuju, co to bylo. V dospělosti pak ne. S depresemi jsem se naučil víceméně žít, s panickými ataky je to horší, ale dají se přežít, už je poznám a dokážu s nimi trochu pracovat.

Nenavštívila

Nikdy jsem se nedokázal s psychology či psychiatry domluvit. Tak jsem to vzdal.

Opakovaně jsem navštěvovala psychologa. Terapie mi velmi pomáhá

Přímo kvůli traumatu ne, myslela jsem si, že se s tím musím vypořádat sama. Psychiatrii jsem navštívila nárazově kvůli panické atace a úzkosti. MUDr. mi předepsala 1 balení Lexaurinu a nějaká antidepresiva, která jsem však odmítla. Poté už mě na další návštěvu nepozvala. Krátce jsem chodila k psycholožce - ženě, s níž jsem nebyla spokojena, jelikož vyznávala direktivní metody terapie a byla na mě docela ostrá. Taková paní, která se s nikým moc nepáře. Nakonec jsem se před ní bála něco říct a skončila jsem. V současnosti chodím na terapii k nedirektivnímu mladému muži, asi rok a půl, cca jednou za 3 týdny. Můj terapeut je člověk nekonzumní, nekonvenční a nesoudící. Jsem spokojena, že jsem našla někoho důvěryhodného a slušného. Ono těch osudových ran už bylo dost a sama to nedokážu rozplést. Tak věřím, že se mi to podaří a dojdu ke smíření, ke klidu a snad i k radosti.

Psychiatr, antidepresiva. Výrazné zlepšení mého psychického stavu.

psychiatrie - 2 x hospitalizace s depresí, nějakou dobu antidepresiva, probíhala zároveň i psyhoterapie, úmrtí otce byl jen jeden střípek do skládačky

psycholog, terapie - výsledky skvělé, díky bohu za mou psycholožku <3

Psycholog. Shodou okolností je to má teta. V 7 letech jsem netušila, že s ní mluvím jako pacient.

Začala jsem chodit na terapii k psychologovi a velice mi to pomohlo.

16. Můžete popsat, jaké nejhorší dopady na Váš život trauma/ta mělo/a? Co pro Vás bylo nejtěžší?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

-

a

ad 1,2 - pocit studu se stal žádoucím a vzrušivou (a potlačovanou) složkou sexuálního života, zejména v souvislosti s močením, mírná obtíž v partnerských vztazích ad 2 - prakticky nic, pře občasný náznak touhy jsem nikdy nerealizoval

Asi to, že jsem nechodil blbnout s mými vrstevníky, neměl jsem hodně kamarádů, nezažil jsem ty pubertální první lásky, první sex jsem měl dost pozdě (21). Nemám prostě na dobu dospívání takové ty příjemné vzpomínky, spíš naopak. Nejlíp mi bylo na vysoké škole a po ní.

Bylo a je nejtěžší si najít přítele a být šťastná, můj přístup ke všemu je extrémně pesimistický, nedokážu na sobě najít nic dobrého

Být bez nejbližších

deprese

Dlouhodobý strach ze zubaře se podepsal na kvalitě chrupu v době dospívaní. Že i v dospělosti sem se u zubaře v křesle zesypala jak malé dítě, styděla jsem se za to

Finanční situace kvůli rozvodu rodičů, domácnost náhle táhne jedna osoba.

Fóbie z lidí

Hh

Chybi mi rodice fyzicky, nemam s kym resit sve problemy, jit si pro radu, chybi mi rodicovske objeti a pohlazeni

Když mi cizí lidi říkali, jak je tatínek hodný a že ho vyštvala moje máma

Když už jsem byla jako starší v nemocnici na operaci, sledovat, jak se maminka kvůli tomu trápí.ude

Myslím, že v té chvíli to pro mě byla ta bezmoc. Pamatuji si, jak se se přemnouvala vstávat každý den a jíst. Nešlo prostě být jen veselá. Deprese jen tak neodezní.

Nadále se s bratrancem vídat a dělat jakože nic. Vidět, jak ho má rodina ráda a v mysli stále vnímat - "kdybyste jenom věděli ...". To trvá dodnes a asi to tak i zůstane...

Naučit se plavat, překonat ten strach z vody.

Navazování partnerských vztahů v dospělosti.

Navazovat důvěryvhodné stavy, vysoká promiskuita, obecná nedůvěra, pohrdání lidmi

nedůvěra, ostražitost, určitý negativní přístup k mužům

Neharmonický průběh dospívání, ztráta pocitu milovanosti a rodiny, hledání těchto aspektů v partnerském životě, tendence se na někoho upnout, pocit osamělosti a nepochopení

Nejhorší byla nemožnost slavit rodinné události zcela pohromadě, protože moje maminka jakožto žena k prarodičům nemohla. Chodili jsme tam jen já s tátou. Smutné.

Nejhorší bylo asi dlouhé vyčlenění z normálního života dětí (nedokázala jsem se pak už zařadit, měla jsem jiné zájmy a prožitky, navíc dlouhodobá omezení) a obecně nedůvěra v dospělé, že by mi byli ochotni v těžké situaci pomoci - dodnes podvědomě v oslabené situaci vždy očekávám spíše jednání z pozice síly, bezohledné a nepříjemné.

Nejhorší bylo jak jsem se cítila bezprostředně potom a následujících několik týdnů. Potom, že jsem se v reakci na to, co se mi stalo, chovala neuváženě (promiskuita), a zpětně se mi nelíbí, jak jsem se chovala. Na druhou stranu vím, že to byl proces vyrovnávání se s tím, a že mi to asi nějakým způsobem i pomohlo (přestože by mi to žádný odborník asi nedoporučil); navíc se tak už nechovám.

Nejhorší bylo, že moje trauma bylo často zlehčováno. Hodně lidí mi řeklo, že jsem jen přecitlivělá a hroutím se z každé maličkosti. Měla jsem problém příjmat kritiku - i tu konstruktivní a i když jsem s ní souhlasila, nedokázala jsem se ubránit slzám.

nejhorší bylo, že někdy mně i matka zradila

Nejhorší je odstup od partnerů. Stále jsem sama, jelikož mi nejde se s muži intimně sblížit.

Nejtěžší bylo přestat se tolik bát o mě děti

Nejtěžší bylo vydržet do osmnácti let, než mi konečně odstranili prsní žlázy a udělali ze mne normálního chlapa. Nejhorší dopad je asi v rovině citové a vztahové - naprostá ztráta sebevědomí, kterou už jsem nikdy nedohnal, přestože dnes již mám vlastní rodinu a jsem úspěšným podnikatelem a politikem.

Nejtěžší je samotná podstata toho, co se stalo - žít bez milovaného otce, který neví, co z vás je, jak se vám daří, jakého máte partnera, že budete mít děti atd. Těžké je na tom také vyrovnání se s novým partnerem matky, kterého přijímám jako jejího partnera, ale není mi příjemné, že je členem celé rodiny.

Několikerý pokus o sebevraždu, nejtěžší pro mne byla ztráta blízkého člověka, na kterém mi moc záleželo. Teď už nemám nic, co by mě dělalo šťastnou a to není život, ale jen pouhé přežívání.

Nemám rodinu, děti, partnera, bydlení. Problematicky navazuji kontakty, dlouho jsem neměla ani slušnou práci.

Neprospívání ve škole. Jsem geneticky průměrně inteligentní a svojí inteligenci jsem nerozvíjela. Cítím se zakrnělá intelektuálně. Toužila jsem se rozvíjet a nemohla jsem. Bojím se lidí. Mám strach jim důvěřovat a otevřít se jim. Mám sociální fobii. Nebojím se lidí, ale bojím se kontaktu.

Neumím to popsat. A ani na to nechci moc vzpomínat. Nejhorší snad bylo to, když jsem viděl, jak se bratranci mazlí se svými matkami. Jakou k nim měli důvěru i v dospívání.

Nevěřím psům, nejhorší na tom je že ty bestie jsou všude...

Nízké sebevědomí, neustálý pocit selhávání, neadekvátní reakce na obvyklé podněty a situace, nervozita, agresivita a napětí

Panická porucha je silně omezující v běžném životě. Kdo to nezažije, nepochopí!

Pokus o sebevraždu. Nejtěžší bylo vyrovnat se s tím, že to nikdy neskončí. Že má matka nepřestane pít, nepřestane být hnusná, agresivní... A že chtěla abych zemřela.

Posílení nedůvěry v ostatní, nutnost hledání vlastní cesty/řešení

presvedcit se ze inteligence neni nemoc

Přestat na to myslet nejtěžší, už je to minulost

Přestat si kousat nehty.

sebevražedné sklony, odloučení od přátel a rodiny

Srovnat se s tím bylo nejhorší, mluvit o tom.

strach z lidí, nedůvěra, nízké sebevědomí a z toho pramenící práce, která mě nebaví, ale nedokážu to změnit

strata spolužiakov, nemôžem sa zamestnať, som nevidiaca

Tím, že mi bylo bráněno dělat to, v čem jsem viděl smysl svého života (sportovní kariéra), jsem velmi trpěl a bylo to celkově těžké.

To jsou hrozne tezky otazky :( Tezky bylo selhavani: byt v zene a najednou panika a chtit okamzite pryc. Driv sem ho musel hned vytahnout a utyct. Dnes treba uz mi jen zvadne a dobry. Ne vzdycky, ani casto uz Nejtezsi? Nezmagoret treba, neslyset ty dve jak řvou svý oplzlosti. Taky bylo tezke oddelit to ze se mi sex s nima libil, od toho ze mi ho vnutily a pak vsechny ty hrubosti kolem. Ze de fakto jsem obet ikdyz se mi cast z toho libila, na to prijit mi trvalo dlouho. Tezka byla cesta zpet k lidem, asi 10 let mi to trvalo. Nechtel sem byt za exota ani kazdy to vykladat.

U mně jde asi celkově o změněné vnímání světa a sama sebe a větší citlivost, náchylnost ke stresu, taky se ze mě stal skoro introvert, alespoň na dobu, kdy se to dělo a několik let po tom.

Uvěřit, že mám na něco nárok.

Už jsem popsala v předchozím vyjádření. Myslím, že mě to vše velmi posílilo. Brzy jsem šla z domu a byla samostatná, budovala vlastní rodinu a věděla, co nechci.....

vidět toho zmrda znovu

vycházet s některými vrstevníky

Vyrovnat se s tim

Ziskat sebevedomi a duveru

získat sebevědomí jako žena

Zneužíval mě, nejsložitější byla jsem na to sama a nevěděla jsem co mám dělat

Ztráta otce v rodině, opora

Že člověk, ať se snaží sebevíc, nikdy nemůže být dokonalý

17. Dokážete s odstupem času zhodnotit, jaké přínosy pro Vás má překonání traumatické události?

Povinná otázka, respondent musel napsat odpověď vlastními slovy.

?

a

Ačkoliv se můj stav během posledních let mnohem zlepšil, bohužel rozhodně nelze mluvit o překonání traumatické události.

Ano, osobní síla

Ano, žít teď, zbytečně se nezamýšlet nad minulosti

Byla jsem v nejtěžších chvílích s mými blízkými až do konce.

co te nezabije to te posili

Člověk si musí nějak zahojit duši, takže jediné, co si k tomu můžu říct pozitivního, je, že mě to zocelilo

Díky všemu prožitému vím, jak se určitě nebudu chovat ke svým případným budoucím dětem.

Dokážu žít normálně

Driv jsem dospela, starat se o sebe, samostatnost, vim co chci a co pro to musim udelat, vazim si hodnotu penez

Chovám se ve společnosti (cizích lidí i známých, které neznám dost dobře a nemůžu jim tedy 100% důveřovat) opatrněji a uváženěji - vzhledem k vlastní bezpečnosti. Samozřejmě si uvědomuji, že by se něco podobného mohlo opakovat i kdybych se sebevíc snažila se nebezpečí vyvarovat (přepadl by mě náhodný, cizí útočník, v situaci, kdy bych to nemohla čekat), ale důležité je vědět, že občas něčemu předejít lze.

je to pořád někdy jako žít napůl mrtvá, všeobecně mám dost pesimistické sklony ale vím, že ted už bude vše jen lepsi

jednoznačně možnost s tím něco v dospělosti udělat - a nenechat v tom jiné rodiny.

Jj

Jsem empatická, mám velký smysl pro spravedlnost.

Jsem vnitřně silnější. Hodně věcí neřeším. Řeším jen podstatné věci a záležitosti.

Myslím, že jsem dobrý rodič, vyvarovala jsem se obdobné situace z dětství ve své vlastní rodině

Naučil jsem se věřit lidem

Naučila jsem se být velmi empatická. Dalo mi to zkušenosti a pohled na to, co bych od života opravdu chtěla. Jakým směrem se chci dát, co se týče rodinného života.

Nedokážu, stále jsem se s traumatem nesrovnala.

Nejak me to posililo, uz nevidim zenu jako monstrum, aspon kdyz nejsou tezce emancipovane a halasne tak ne. Naucilo me to otevrit se aspon trochu diky anonymite internetu...

Nepřekonáno.

Nevidím je

nevím

Odolnost vůči emočnímu nátlaku

Opakuji. Jiank se dívám na žárlivost a aféry, v pozitivním slova smyslu.

Pes je šelma a kdykoliv mu může v té jeho kwbuli rupnout.

Posílilo mě to psychicky.

Posunulo mě to dál. Mám pro spoustu lidí pochopení a soucit. Motivace být lepším člověkem, mít se dobře a být v klidu.

přijmutí sama sebe, naučit se žít

přínosem je, že jsem získal vlastní zkušenost a nedovolím za žádnou cenu nikdy nikomu zasahovat do mého osobního života vlastní zkušenost je min. 1000x cennější než všechny dobré rady

Přínosy asi žádné. Přežil jsem to a mám stabilní rodinu.

Přínosy asi žádné... Je to obrovské břemeno, které si s sebou člověk vláčí... Ta bariéra, tohle nemůžeš říct tomu a tomu, ale jenom tomu a ten tě může jenom vyslechnout, protože ty mu zakážeš všechny jeho kroky, co by chtěl udělat.

Přínosy? Myslím, že nejsem lhostejná, dokážu se vcítit do člověka, soucítím s lidmi na okraji společnosti, snažím se být slušný člověk.

Rozhodně bych se dokázal zastat někoho, kdo by se dostal do podobné situace jako jsem byl já. Nechtěl bych, aby se kdokoli dostal do stavu, který jsem si musel prožít.

smíření se se sebou samým

Smíření se sebou, vyrovnání se součástmi vlastní osobnosti.

som na seba menej náročná

spoléhat se především sám na sebe

Stala jsem se silnejsim clovekem a take pokornejsim a empatickym. Dale me tak motivovalo k vystudovani socialni prace a pracovat pro a s lidmi.

Trauma mne ukovalo v samostatnosti. V neochotě požádat o pomoc, ve snaze hledat vždy vlastní řešení a pomoci si sám.

Umím plavat. Chodím do bazénu, jezdím k moři.

Určitě důkaz, že jsem schopná leccos přežít :-), určitý nadhled, pochopení pro druhé.

uvědomění si své hodnoty, posílení potřebných vlastností, postavení se na vlastní nohy

Uvědomila jsem si že nejsem heterosexuální

Už nemám strach u lékaře, nenechám se zastrašit jejich přístupem

Vedet, ze ne vsichni to s vami mysli dobre a prilis neduverovat

Vědomí vlastní síly a důvěry v sebe samu

Větší radost ze života. Nerozhodí mě maličkosti. Velice si vážím dobrých přátel a hezkého partnerského vztahu.

víc si věřím, snažím se být sama sebou

Vím, že je důležitá rodina a to je celý život pro mě TO NEJ !

Výhodou je nadhled. Pochopila jsem že nejsem přecitlivě, labilní ani vadná. Terapie, možnost o tom mluvit otevřeně, bez poučování a slov 'musíš a měla bys' mi pomohlo se s tím vyrovnat.

zatím ne

Zatím nebyla překonána, stačí drobný podmět a upadám do depresí

Zatím nepřekonáno.

Žádné

Žádné.

Že chci mít hodného partnera, který bude oporou v mém životě a chci mít úplnou rodinu

18. Napadá vás ještě něco, co byste k tomuto tématu chtěl/a napsat?

Nepovinná otázka, respondent mohl napsat odpověď vlastními slovy.

a

asi ne

Deti jsou na sebe zle a rodice a dospeli by meli detem vysvetlit, jak se branit

Doufám, že informace, které jsem v dotazníku poskytla, aspoň trochu nějakým způsobem pomohou k tomu, aby něco podobného nemusely prožít další osoby.

Chtěla bych aby si naše společnost začala více uvědomovat důležitost psychického zdraví. Můj táta mi vždycky říkal, že kdybych měla co na práci tak nebudu mít čas vytvářet si nějaké věci a dojmy v mojí hlavě, ale když se s ním rozešla přítelkyně, tak mě několi ktýdnů využíval jako svojí vrbu. Mám z toho dojem, že máme stále problém mluvit o naší psychice, protože máme pocit že nás to učiní v očích druhých slabými.

Je to dlouhá cesta a člověk prostě s sebou nese svou minulost.

Je to tezky jeste ted nekdy. Zvlaste kdyz se vsude propira jak muzi jsou ty nasilnicky svine a zatim si umim predstavit ze jsou i dalsi muzi jako ja co by se nikdy neumeli priznat k podobnym zazitkum od zeny, jak ponizujici to bylo. Ale nevim o nikom dalsim uz... Jestli teda takovi jsou nebo vam napisi, treba jako ja, napiste mi aspon cislo kolik jich je, at si nepripadam tak uboze sam. Zvladam to, ale rads se k tomu nevracim. Bojim se teda pokazde, kdyz zena chce zkusit neco noveho v sexu jako, ze obcas nebo teda casto se trefi uplne blbe do tohodle prave a na me se to vsecko vyvali. Nastesti moc na sex neni, tak nam to dobre a roky funguje. Ale zadosti (od drivejsich partnerek treba): skrt me, nebo: at s ni jednam jako s devkou, nebo at ji mlatim u toho, to fakt nedavam. Sem v ulite a ziju. A je mi dobre. Taky fobii mam od ty doby z lidi blizko sebe, musim pryc, dokonce i od rodiny: zena z jedna strany, dcera z druhy, to nedavam, myslim bezne v zivote v kuchyni kdyz treba jsou kolem ze neco delaji. Zvladnu jednu a jen celem, za sebou nikoho. Svet je hezky i bez zen, tak hledam to hezky jinde, v plavani treba, tam jen sam a jen brazdit vodu a dobry. Uz se ani moc neklepu kdyz vam to pisu, driv to byly i cely dny. Lidi vas maj za cvoka jenze rict to nikomu nejde, tu hanbu si neumi nikdo predstavit. Tak to nikde nezverejnujte prosim... Tomas A kdyste mela pripadne pocet jinych, ze jsem nebyl sam... Dekuju meren@centrum.cz

Ještě víc než mého dětství je mi líto mého táty a mojí prababičky. Prababička je maminka dědy, který umřel a natrápila se z nás asi nejvíce, zvlášť když děda předčasně zemřel. Táta zas velmi mladý "ztratil" oba rodiče.

Jj

každý ví sám o sobě to co je pro něj samotného nejlepší a nenechejte se manipulovat do situací ze kterých je velmi obtížné/nemožné vystoupit - buďte tvrdošíjní a vždy si stůjte za svým

Lituji zpracovatele, až to bude nějak vyhodnocovat :)

Myslím, že jsem řekla vše.

Ne

ne

Ne

ne

ne

ne

ne

Ne

ne

Ne

ne

ne

Ne, to je asi všechno. Otázky máte celkem pěkně formulované.

Ne.

Nenapadá

Nenapadá.

Nenapadá.

Nevím

Nic.

nie, ďakujem za dotazník.

nikdy se nevzdavejte

O všem je třeba mluvit

Rodič, který svému dítěti nalajnoval život už před jeho narozením, dělá extrémní chybu.

Velice nesnáším rozvody rodičů malých dětí a zejména ženy, které k tomu lehkomyslně přistupují.

Věřím v karmu, doufám, že boží mlejny melou

Všichni si rozmyslete rozvod ! Lidi mluvte spolu o problémech ! A i když si dospělí myslí, že to dítě přece vše dobře zvládá (protože není hysterické, nepláče atd. ...), nemusí tomu být tak !!!

SEGMENTACE RESPONDENTŮ A OVĚŘOVÁNÍ HYPOTÉZ BETA

Pomocí tohoto nástroje můžete získat přepočítané výsledky pro jednotlivé segmenty respondentů a zjistit, zda se odpovědi určitého segmentu respondentů liší od „průměrného” respondenta. Funkce je v tomto momentě v testovacím režimu a zcela bez záruky, nepoužívejte ji jako jedinou metodu pro vyhodnocení hypotéz!

Metodická část této funkce se teprve připravuje, časem přibude podpora také pro chybějící typy otázek. V případě, že objevíte nějakou chybu, neváhejte mě kontaktovat.

Segmentační otázka č. 1
Segmentační otázka č. 2
Segmentační otázka č. 3

Analýza zajímavých souvislostí a závislostí (DZD)5

Nebyly nalezeny žádné zajímavé souvislosti mezi odpovědmi.

Zjišťování závislostí odpovědí

Pomocí této funkce můžete analyzovat vztahy mezi různými odpověďmi. V části A vždy vyberte jeden výrok (odpověď na určitou otázku), který Vás zajímá. V části B poté zaškrtněte odpovědi, u kterých předpokládáte, že by mohly mít nějakou souvislost s odpovědí z části A. Po stisku tlačítka Analyzovat na konci formuláře se dozvíte sílu závislosti A na B.

Tip: Delší vysvětlení i s příklady naleznete v nápovědě

A) VYBERTE ODPOVĚĎ (VÝROK), KTERÁ VÁS ZAJÍMÁ:

Poznámka: Můžete zaškrtnout více výroků. Zaškrtnutím více výroků v rámci jedné otázky tyto výroky sloučíte (logická spojka NEBO), zaškrtnutím více výroků v rámci více otázek docílíte vytvoření kombinovaného výroku (logická spojka A).

1. Jste žena nebo muž?

2. Kolik je Vám let?

3. Jaký je váš rodinný stav?

4. Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání?

13. Trpíte/trpěli jste kvůli traumatu nějakými psychickými problémy? Pokud ano, jakými?

14. Uchýlili jste se kvůli traumatu k užívání nějakých návykových látek? Pokud ano, můžete svou závislost blíže popsat?

15. Navštívili jste kvůli prožitému traumatu odborníka (psycholog/psychiatr)? Pokud ano, jaká léčba Vám byla poskytnuta a s jakými výsledky?

18. Napadá vás ještě něco, co byste k tomuto tématu chtěl/a napsat?

B) DEFINUJTE SKUPINU RESPONDENTŮ NA ZÁKLADĚ ODPOVĚDÍ:

Poznámka: Můžete zaškrtnout více výroků. Zaškrtnutím více výroků v rámci jedné otázky skupinu respondentů rozšíříte (podskupiny respondentů budou sloučeny), zaškrtnutím více výroků v rámci více otázek skupinu zúžíte (použije se podskupina respondentů vyhovující všem otázkám).

1. Jste žena nebo muž?

2. Kolik je Vám let?

3. Jaký je váš rodinný stav?

4. Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání?

13. Trpíte/trpěli jste kvůli traumatu nějakými psychickými problémy? Pokud ano, jakými?

14. Uchýlili jste se kvůli traumatu k užívání nějakých návykových látek? Pokud ano, můžete svou závislost blíže popsat?

15. Navštívili jste kvůli prožitému traumatu odborníka (psycholog/psychiatr)? Pokud ano, jaká léčba Vám byla poskytnuta a s jakými výsledky?

18. Napadá vás ještě něco, co byste k tomuto tématu chtěl/a napsat?

C) KLEPNUTÍM NA TLAČÍTKO SPUSŤTE ANALÝZU ZÁVISLOSTI

Analýza Vám řekne, zda má Vaše definice skupiny respondentů nějaký vliv na Vámi vybraný výrok.

Citace

Jopková, K.Traumata prožitá během dětství a dospívání (výsledky průzkumu), 2020. Dostupné online na https://traumata-prozita-behem-detst.vyplnto.cz.

Licence Creative Commons   Výsledky průzkumu podléhají licenci Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko

Poznámky:
1) Globální procenta se počítají s ohledem na celkový počet respondentů, lokální četnost bere potaz pouze respondenty, kteří danou otázku zodpověděli.
2) U otázek typu "seznam - alespoň jedna" si mohli respondenti zvolit více odpovědí, proto součet procent u jednotlivých odpovědí nemusí dát dohromady 100 %
3) Na povinnou otázku musí respondent zodpovědět pouze v případě, kdy mu je zobrazena. Dotazník může obsahovat skoky mezi otázkami, takže lze na základě určitých odpovědí některé otázky přeskakovat.
4) Tato funkce je zatím v testovacím stadiu a je určena spíše pro zábavu - mějte na paměti, že může zobrazovat i nesmysly. V tomto momentě probíhá pouze automatická analýza dvojic výroků, zavislosti kombinací výroků můžete zatím sledovat pouze prostřednictvím funkce zjišťování závislostí odpovědí.